Čermák: U nás není svoboda udělat chybu. Kreativci potřebují víc volnosti

Fotbalovým Teplicím by měl záložník Marcel Čermák přinést to, co českému fotbalu chybí nejvíc – tedy nápaditost a kreativitu. „Hráči tady nemají svobodu udělat chybu. Máme kvalitní kluky v lize i v reprezentaci, jen je potřeba dát jim trošku víc volnosti. Aby to kreativní myšlení mohli využít naplno,“ vyzývá sedmadvacetiletá posila prvoligových sklářů z pražské Dukly. „Dříve se generace těchto fotbalistů rodila a je jen otázka času, kdy z českého prostředí vystoupí noví kreativci,“ věří odchovanec Slavie Praha.

V mládí ho formovaly barcelonské hvězdy Messi, Xavi či Iniesta. „Hrozně se mi líbilo to jejich čisté vnímání fotbalu, genialita, kterou ta hra přináší. Hraje se nejen na výsledek, ale i pro diváky. A tyto věci dělají fotbal fotbalem,“ tvrdí hráč, jenž působil i ve Slavii, na Žižkově, v Českých Budějovicích či ve slovinském Aluminiji. V české nejvyšší soutěži odkopal 115 zápasů, nastřílel 13 gólů a přidal 8 asistencí.

Říkáte, že v Česku postrádáte větší toleranci vůči chybám technických hráčů. I proto našemu fotbalu chybí víc kreativity?
Já to vždycky bral tak, že když něco nevyjde, je to součást fotbalu. A když něco nezkusíte, nikdy nezjistíte, jestli to vyjde. Hlavně se pak nemáte jak rozvíjet, protože chyby k tomu patří. Samozřejmě je potřeba vědět v zápase, v jakém prostoru a situaci si ty chyby můžu dovolit. Ale čím víc člověk kazí na začátku kariéry a poučí se z toho, tím větší sebevědomí pak má. Dostává do sebe i větší kreativitu, která může v budoucnu rozhodovat, jestli to bude dělat, nebo ne.

Už v mládeži je od trenérů často slyšet: Nedrbej to, dej to z první. Neodradí to hráče od toho, aby něco zkusili?
Nemám tušení v tuhle chvíli, jak se to vede v mládeži. Já když vyrůstal, na techniku a rozvoj kluků v kreativitě se ve Slavii kladl důraz. Celkově je ale naše liga náročná, fyzická, rychlá, hodně taktická. I to vás ovlivňuje, protože všichni umí skvěle bránit a čas na kreativitu není takový, člověk musí mít práci s balonem rychlou. Díky silové a soubojové lize to není až tak vidět, ale naše soutěž má jiné přednosti. Asi nikdy nebudeme hrát jako ve španělské lize, ale zase vynikáme v jiných věcech, v nichž ostatní třeba ne.

Hrajeme jako Afričané před lety, pálí bohém Řízek. Součka by už nezval

Světový šampionát v Severní Americe ovšem ukázal, že nápaditost Česku chyběla. Trpěl jste u televize?
Kritika českého nároďáku je v tuhle chvíli velká, není to úplně jednoduché. Má to vždy dvě strany mince. Myslím, že máme fakt šikovné kluky v reprezentaci, ale ten turnaj se nepovedl. Už jen to, že jsme se tam dostali, je obrovský úspěch. A že jsme nebyli tak konkurenceschopní, to je strašná škoda. Neřekl bych, že jsem trpěl, spíš mi bylo líto, že to klukům nesedlo. Je hodně materiálu, z čeho se poučit, a člověk aspoň viděl, s čím má ve světě soupeřit a na čem zapracovat.

Kreativní hráče tedy máme, ale národnímu týmu turnaj nesedl?
Máme hodně kluků, co hrají v zahraničních klubech a vynikají v nich, mají to v sobě. Turnaj nám nesedl, ale neodepisoval bych celý český fotbal nebo reprezentaci, to se prostě může stát. Dostali jsme se na mistrovství světa po dvaceti letech, byl to úspěch, od toho se může český fotbal odrazit a posouvat dál.

Vy máte tvořivost v krvi, nebo jste tak byl vychovávaný?
Já vyrůstal na kreativních hráčích, koukal jsem se na ně v televizi, hrozně se mi líbila genialita fotbalu, kterou ta hra přináší. I díky tomu mám vnímání fotbalu celý život. Když můžu, zkouším něco vymyslet, občas se to podaří, občas ne. Myslím, že fotbalové myšlení je jednou z mých silných stránek.

Kdo vás nejvíc ovlivnil?
Hvězdy Barcelony jako Iniesta, Xavi, Busquets nebo Messi mě strašně inspirovali. Kluci vnímali sami sebe, aniž by na sebe museli koukat a mluvit. Bylo to čisté vnímání fotbalu, to mě asi ovlivnilo nejvíc v mladém věku. Chtěl jsem to také zažít a myslím, že se mi párkrát povedlo najít krásu fotbalu. Proto ho hraju, proto ho miluju.

Máte v repertoáru nějakou fintu á la Messi či Zidane?
Nejsem úplně kličkař, že bych předváděl tyto finesy, hodně ale spoléhám na levou nohu, kterou se snažím co nejvíc využít. My leváci moc pravou nevyužíváme, je spíš na opírání. Já se snažím hrát tak, aby to pomohlo týmu. A nepouštím se do věcí, které vím, že nejsou moje silná stránka.

A co tedy patří mezi vaše přednosti?
Dokážu vymyslet řešení, které ne každý čeká. Určitě toho hodně naběhám. V poslední třetině hřiště se snažím být důležitým článkem, ať góly nebo asistencemi. A tým posouvat z přechodové do útočné fáze, aby všechno fungovalo. Mám vytrvalost, dokážu běhat od nevidím do nevidím.

Říkáte, že tvořiví hráči v české lize jsou. Kteří tři vás napadnou jako první?
Moc se mi líbil Kaan Kairinen, který hrál za Spartu. Na něm je vidět, že má přehled, vidí věci, co ostatní ne. A dodává takový klid celému týmu. Ale jsou tu i další, třeba Míša Hlavatý z Pardubic nebo Filip Zorvan z Jablonce, to jsou kreativní kluci, kteří to v sobě mají. V české lize je jich dost, ale Kairinen byl pro mě top, hezky se na něj kouká. Vidím tam ten cit pro fotbal.

12 fotografií

S Duklou jste před pár týdny sestoupil z ligy, teď jste najednou zpátky v nejvyšší soutěži. Jak to vnímáte?
Minulá sezona byla extrémně náročná a doteď mě mrzí, jak to dopadlo. Tohle fotbal občas přináší a já jsem rád, že jsem se mohl posunout. Doufám, že budu moct pomoct vším, co umím.

Jaká bude vaše role v Teplicích?
Budu se snažit pomoct co nejvíc týmu, jsem tady, abych sem přinesl, co jsem se za ta léta naučil. Abych pomohl klukům, fanouškům a celým Teplicím tam, kde chtějí být. Jsou teď na vzestupu, chystá se nový stadion, hodně se toho mění, posun je značný. Roli v týmu si budu muset vybojovat, to není zadarmo. A budu muset ukázat, že jsem tady právem. Budu makat a udělám vše, abych byl týmu prospěšný.

Lákalo vás při přestupu do Teplic, že byste si tu mohl jednou zahrát na novém stadionu, jehož rekonstrukce se chystá?
Když jsem poprvé od přestupu prošel tím tunelem na Stínadlech, začal jsem se strašně moc těšit na zdejší atmosféru, na fanoušky. Stínadla jsou velký a historický stadion, doufám, že tu zažijeme hodně úspěchů a radosti. Samozřejmě bych byl moc rád, kdybych tu byl na otevření nového stadionu, ale to se bavíme o horizontu několika let. Teď žiju přítomností a od prvního dne budu dělat vše, abychom v Teplicích byli všichni úspěšní.

Do velkého fotbalu jste nakukoval už v sedmnácti v pražské Slavii. Proč jste se tam tehdy neprosadil?
Byla to velká škola, ale já v té době určitě nebyl připravený hrát za áčko. Byli tam skvělí fotbalisti – reprezentanti Hušbauer, Barák, Souček. Klidně a rád soudně řeknu, že jsem na to tehdy neměl. Zahrál jsem si v Edenu pár přáteláků, generálku, pomyslný sen jsem si za to áčko splnil, ale moje cesta se potom obrátila jiným směrem. A já bych na ní nic neměnil. Jak to mělo být, tak to bylo.

V devatenácti jste odešel do slovinského Aluminije, to je nezvykle brzy na zahraniční štaci.
Vyhlédli si mě na Žižkově, kde jsem byl na hostování. Hráli tehdy třetí čtvrté místo ve slovinské lize a o poháry. Já se tam byl podívat na zkoušku, po týdnu jsem věděl, že bych tam chtěl zůstat. Byla to cizina, první liga a viděl jsem, že fotbal tam berou jako náboženství. Jejich zázemí a akademie byly úplně jinde. Dbalo se u nich hodně na techniku, práci s míčem, dávalo mi to smysl.

A jak vás to posunulo?
Hlavně jako člověka. Šel jsem tam v devatenácti letech, odstěhoval jsem se 700 kilometrů od domova, musel jsem se naučit žít sám. Najednou nemáte vedle sebe rodinu, ten opěrný bod, ještě to tam bylo nastavené tak, že se nemluvilo anglicky, všechno slovinsky, chorvatsky. Musel jsem se naučit jazyk, do té doby se tam se mnou nikdo moc nebavil. Takže první půlrok byl složitý, ale já se pak naučil řeč, i fotbalově jsem se strašně zvedl, protože jsem neměl nic jiného na práci než jenom trénovat a věnovat se fotbalu. Byla to obrovská škola, strašně rád na to vzpomínám.

Zlepšení ve fotbale musí přijít odspoda, říká mentální kouč kapitána Krejčího

Zahrál jste si nějaký velký zápas?
Hned první, na který mě trenér nominoval do základní sestavy. Bylo to semifinále slovinského poháru v Lublani, přišlo 20 tisíc diváků. Do té doby mi moc šancí nedával a tady mě postavil na levého beka, takže já nemohl dělat nic jiného než ukázat, že na to mám i na tom levému beku. Devadesát minut jsem piloval lajnu, abych ho přesvědčil, že tam chci být, i kdyby mě dal do brány. Že budu makat a dřít, aby mi tu příležitost dal.

I díky této zkušenosti se z vás postupně stal vůdčí typ? Dělal jste kapitána v Českých Budějovicích i v Příbrami.
Do nějaké pozice v týmu dorostete. Já jsem spíš typ, který není na hřišti až tak hlasitý a ani v kabině mě není tolik slyšet. Chci to ukazovat výkony a řečí těla. Člověk si to postupně buduje a s věkem k tomu lídrovství přichází.

Cítíte, že jste dozrál do ideální sportovní formy?
Určitě to má co dělat s věkem, člověk je v první lize déle, má toho odehraného více. Pak začne uvažovat jinak, začne se na hřišti chovat jinak. Přijímá zodpovědnost vůči týmu, který na něj už víc spoléhá. Už nejsem ten mladý hráč, ale přesně ve věku, kdy je – jak se říká – pomyslný prime. Já si chci fotbal hlavně užívat a být co nejúspěšnější v Teplicích. Oplatit jim důvěru, kterou mi dali.

A sníte i o reprezentaci? Má hráč z provinčních Teplic šanci dostat se do národního týmu?
Pro mě jsou Teplice obrovský, historický, tradiční klub v Česku a já mám vždy větší a větší cíle. Prvotní pro mě je, aby se dařilo klubu. Vždy říkám, že z dobrého týmu a dobrých výsledků vzejdou dobří jednotlivci. Takže pokud se nám bude dařit jako týmu, není důvod, aby někdo z nás neudělal další krok. Samozřejmě bych se rád někdy do reprezentace podíval, těžko říct, jestli to vyjde, nebo ne, ale myslím, že je sen každého malého kluka navléknout si český dres a slyšet naši hymnu. Určitě ten sen mám i já, budu doufat a žít ho. A dělat všechno pro to, abych se toho konce kariéry jednou dočkal.

Čermák o těžkých chvílích: Jen z dobrých věcí se dobrá knížka nenapíše Dvakrát záchranářská baráž, jednou přímý sestup. Kariéra fotbalového záložníka Marcela Čermáka nevede po mramorovém schodišti, ale z cesty plné výmolů se posila Teplic nehroutí. Naopak. „Vždycky říkám, že jen z dobrých věcí se dobrá knížka nenapíše. Člověk by ji pak nechtěl číst. Těžké okamžiky vás posilují,“ drží se sedmadvacetiletý hráč hesla, že všechno zlé je pro něco dobré. Jaro 2024, úspěšná baráž s Českými Budějovicemi proti Táborsku. Jaro 2025, s Duklou uchránil ligu až na penalty v baráži s Vyškovem. Jaro 2025, ucho se utrhlo, sestup Dukly z poslední příčky. Marcel Čermák z Dukly Praha v hlavičkovém souboji. „Fotbal přináší příběhy, a kdyby ta cesta byla jednoduchá, tak na konci kariéry není o čem psát a mluvit,“ komentuje své poslední sezony. „Každý fotbalista se někdy potýká s osudem, který mu život přináší, a buď si s tím poradí, nebo ne. Já vždycky dělám maximum, abych týmu pomohl.“ Letos se cítil schizofrenně: tým trpěl, on zářil. Čtyři góly a šest asistencí? Rekord rodáka z Prahy. „Co se týče individuálního výkonu, byla to asi moje nejlepší sezona. Ale já byl vždy na týmové úspěchy, takže jsem cítil zklamání.“ Když Dukle po porážce v Teplicích v záchranářské skupině teklo do bot, její trenér Pavel Šustr se na tiskovce nevídaně rozohnil a jeho vtipný a zároveň drsný proslov se stal virálním. „Té tiskovky se hodně lidí chytilo, v kabině jsme se tomu taky zasmáli. Ale jen chvíli, na srandičky nebyl čas,“ připomněl Čermák kritickou situaci. „Trenér Šustr takový je, emoce dává na povrch a všechno říká, jak si to myslí. Tím dává českému prostředí novou stránku. I když to občas není ku prospěchu, on takový zůstane.“ V posledním zápase o všechno s Baníkem pohřbily Duklu tři vlastní góly. „Rarita, kterou snad ani nejde vymyslet,“ zhrozil se Čermák ještě teď. „Fotbal občas takhle krutý je. Sestup byl bolestivý, všichni jsme se z toho dostávali nějakou dobu. Ale život musí jít dál, ten fotbalový je krátký, musíte se oklepat.“ Co tě nezabije, to tě posílí, tak přistupuje bývalý hráč slovinského celku Aluminij ke své kariéře. „Není příjemné sestoupit. Občas slýchám, že když někam přijdu, tam se to podělá. Samozřejmě to je blbé, ale soustředím se, abych to zlomil,“ nesesypal se z týmových nezdarů. „Celou kariéru mám nahoru dolů, už jsem trošku zvyklý.“ Na Stínadlech, která ho vytáhla zpátky do nejvyšší soutěže, by rád nabral pozitivní kurz. „Fotbal mě posunul, co se týká lidské a psychické stránky, strašně daleko. Někdy to prostě nejde, nedaří se a všechno se hroutí, a buď to vzdáte, anebo zabojujete a skočíte zpátky do sedla,“ filozofuje. „Já fotbal miluju a budu za něj bojovat. Zformoval mě do podoby, v jaké dnes jsem. Chci být s Teplicemi úspěšný, abychom hráli nahoře a tohle už se nemuselo řešit. Chci, aby i s mojí pomocí klub rostl.“