Hajzlík? I ty fotbal potřebuje, myslí si o sobě Vaníček ze Zbrojovky

Pět espress denně, tetovací strojek v ruce a pořádná dávka drzosti na fotbalovém hřišti. Antonín Vaníček loni restartoval kariéru v českobudějovickém Dynamu, odkud v létě zamířil do Zbrojovky Brno. A na jižní Moravě se znovu zabydlel mezi tuzemskou elitou. „Jsem provokativní, jsem drzej. Ale jinak fotbal hrát neumím,“ přiznává osmadvacetiletý záložník.

Trenér Martin Svědík o vás nedávno prohlásil, že jste „drzej jak opice“, ale že to z vás vyždíme. Co jste na to říkal?
Trochu si nalhávám, že je to mým ksichtem a že za to vlastně tolik nemůžu. Ale asi to tak není. (smích) Věřím, že to trenér Svědík myslel v dobrém. Já si stojím za tím, že takové hráče taky potřebujete. Když máte v týmu jen samé hodné a extrémně poslušné kluky, kteří nikdy nic neudělají po svém, také to není dobře.

20 fotografií

V čem se tedy vaše drzost projevuje?
Není to tak, že bych si řekl, že budu něco schválně dělat jinak. Jsem ale člověk, který na hřišti věci nějak cítí a podle toho je řeší. Samozřejmě v určitých mantinelech, snažím se dodržovat taktiku a plnit pokyny trenérů. Ale když vidím nějakou situaci, snažím se ji vyřešit tak, jak ji v danou chvíli cítím. A to, že jsem drzej jak opice? Vůbec mi to nevadí. Vlastně jsem za to docela rád.

Nemohla vám tahle povaha během kariéry někdy uškodit? V českém prostředí se přece jen hráči, kteří jsou tak trochu „hajzlíci“, ne vždycky setkávají s pochopením.
Možná máte pravdu. Takových hajzlíků podle mě běhá v zahraničí mnohem víc než na českých trávnících. Je dost možné, že mi tohle v kariéře úplně nepomohlo. Ale když po mně trenér chce, abych ze sebe vymáčkl to nejlepší, musí brát i to, že mám takovouhle stránku. Musí s tím trochu počítat. Protože já jinak fotbal hrát neumím. Já prostě jsem hajzlík, jsem provokativní, jsem drzej. Třeba s míčem v situacích jeden na jednoho. A jsem na hřišti schopný udělat úplně cokoliv pro to, aby se vyhrálo. Je mi víceméně jedno, jestli proti mně stojí člověk, kterého jsem nikdy v životě neviděl, nebo můj nejlepší kamarád.

Kde ale leží hranice mezi vlastní intuicí a taktickými pokyny? Zvlášť u Martina Svědíka, který si na disciplíně zakládá.
V ofenzivě máme určitou volnost. Samozřejmě je důležité rozlišovat, v jakých prostorech si člověk může dovolit kličku. Vybaví se mi třeba situace na Slovácku, kdy jsem měl hrát jednodušeji a vznikla z toho nebezpečná akce. Zpětně si to dokážu vyhodnotit a vím, že to nebylo dobře. Ale nemáme taktiku postavenou tak, že bychom nesměli chodit jeden na jednoho. I když samozřejmě vnímám, že dodržování taktiky je na prvním místě.

Právě Svědík byl jedním z hlavních důvodů, proč jste v létě zamířil do Brna. Co vás přesvědčilo?
Měl jsem možnost s ním mluvit a vykreslil mi pozici, která by mě čekala, i to, co ode mě chce. Všechno, co mi říkal, jsou moje silné stránky. Takhle chci fotbal hrát. Navíc Zbrojovka ukázala, že má skutečný zájem. Nebylo to žádné oťukávání ani chození kolem horké kaše. Jednala přímo, což se mi hodně líbilo.

Antonín Vaníček ze Zbrojovky Brno slaví gól v městském derby proti Artisu.

Ve hře byl přitom také slovenský Ružomberok.
Ten byl asi nejblíž. Chtěl mě tam trenér, kterého znám už z mládeže. Jenže pak vznikly komplikace, celé se to protáhlo a do toho vstoupila Zbrojovka. A ta na nic nečekala. Samozřejmě tomu nahrávalo i to, že se ze Zbrojovky stává velkoklub. Nebo že se jím v mých očích už stala. Když jsem slyšel, jaké mají hráči zázemí a jak se o ně klub stará, prostě to na mě dýchlo velkoklubem. Cítil jsem z něj obrovskou chuť něco dokázat a rvát se o nejvyšší příčky.

Zbrojovka se po návratu do první ligy rozjela ve velkém stylu, v posledních zápasech se ale výsledkově trochu zadrhla. Čím si ten výpadek vysvětlujete?
V mých očích není Zbrojovka typický nováček. V kádru máme spoustu zkušených hráčů s velkým počtem ligových startů a odehraných sezon. Neřekl bych, že jsem tak skvělý začátek vyloženě čekal, ale věřil jsem tomu. Všichni jsme tomu šli obrovsky naproti a tvrdá práce se vyplácela. Teď ale přišly dva špatné výsledky za sebou. Co si budeme povídat, třeba první poločas s Olomoucí byl od nás strašně málo, skoro jsme se nedostali za půlku. Samozřejmě to intenzivně řešíme, jsou to naše interní věci, které si potřebujeme vykomunikovat. Ale nic není starší než včerejší noviny. Už se soustředíme na domácí zápas s Ostravou. Chceme před reprezentační pauzou vyhrát a nechat tři body doma.

Mrzí mě, že odstavili odchovance, všímá si Dostálek. Zbrojovkou žije jako fanoušek

V první lize jste se rychle zabydlel, proti Teplicím jste dokonce poprvé v kariéře vstřelil dva góly v jednom utkání. Jak jste si to užil?
Bylo to skvělé, krásné. Myslím si, že všechno to sebeobětování a tvrdá práce se nakumulovaly a tímhle se mi to vrátilo. Navíc to byl těžký venkovní zápas, bylo to nahoru dolů. Jsem rád, že jsme díky mým dvěma gólům urvali tři body. Byl jsem z toho úplně nadšený. Až jsem si z toho musel udělat trochu legraci.

Když se vrátíme na začátek vaší kariéry, v Bohemians jste patřil mezi největší české talenty. Máte za sebou i devatenáct startů za reprezentační jedenadvacítku. Kde se to vlastně zadrhlo?
Sám nad tím často přemýšlím. V Bohemce mi to krásně vyšlo, hodně brzy jsem začal hrát ligu a dostal jsem se do základu. Neměl jsem žádné zdravotní problémy, odehrál jsem spoustu zápasů za sebou. Pořád se ale ode mě očekávalo, že přijdou góly a asistence. Ty asi nikdy v takové míře nepřišly, přestože si myslím, že jsem v týmu sehrál velkou roli. Nemám ale jeden konkrétní moment, kdy bych si řekl, že právě tady se to celé pokazilo.

Nemohl vás semlít tlak? Tehdy se o vás psalo jako o velkém talentu…
Je to možné, ale já si to asi tolik nepřipouštím. Jsem v tomhle docela obrněný, co se o mně kde povídá, je mi úplně jedno. Jenže v Bohemce jsem nesčetněkrát slyšel, že ještě půl sezony a půjdu za obrovské peníze. Je dost možné, že jsem si to nějak podvědomě uložil do hlavy. Zároveň si myslím, že jsem udělal i některé kariérní kroky, které nebyly tolik promyšlené.

Antonín Vaníček, český reprezentant do 21 let, v utkání proti Španělsku.

Po Jablonci následoval návrat do Bohemky a přesun do Mladé Boleslavi. Tam vás ale zabrzdilo vážné zranění. Co se stalo?
Bylo to jedno z nejtěžších období mojí kariéry. Strašně dlouho jsem byl mimo a nikdo mi nebyl schopný přesně říct, co mi vlastně je. S realizačním týmem jsme řešili, jestli mám jít na operaci. Po nějakých čtyřech až šesti měsících už jsem nevěděl, co dál. Nakonec jsme se pro ni rozhodli. Byla to vážná operace, po které jsem se musel dlouho, v uvozovkách, znovu učit chodit. Dneska už ale o tom zranění vůbec nevím.

Co přesně vás trápilo?
Já tomu říkám zranění kolene, ale ve skutečnosti šlo o stehenní kost nad kolenem. Měl jsem tam nějaký otok na kosti a další problémy. Musely se udělat nějaké návrty.

Nelimituje vás to zranění ještě dnes? Nemáte třeba při některých soubojích obavu, že by se mohlo vrátit?
Vůbec. Nikdy jsem ze zranění strach neměl. Myslím si, že kdo ho má, tak se vždycky zraní. Dneska už tu nohu vůbec necítím, ani procento. Se strachem nehraju, to ke mně vůbec nejde.

Chtěl bych hrát jako Kane. Denia nám přivezl jamón, vypráví Vašulín

Potom jste se rozhodl restartovat kariéru ve druhé lize, nejdřív na Žižkově a následně v Českých Budějovicích. Proč jste nezkusil zůstat mezi elitou?
Možnosti jít do první ligy jsem měl. Necítil jsem ale, že by to tam bylo postavené na mně. Že bych přišel jako první křídlo, které bude hrát a které trenér podrží, i když se mu některý zápas nepovede. Nechtěl jsem být čtvrté nebo páté křídlo. Rozhodl jsem se vsadit na jednu kartu. A tou jsem byl já sám. Chtěl jsem ukázat, že starý Tonda je zpátky. Protože jestli za ten návrat někomu vděčím, tak hlavně sám sobě. V Budějovicích to vyšlo přesně tak, jak jsem si představoval.

Přestože se kolem Dynama děly věci, které měly s profesionálním fungováním fotbalového klubu pramálo společného. Jak jste ten chaos zvládal?
Člověk si nad tím mohl lámat hlavu, brečet a říkat si, že neví, co bude zítra. Anebo si z toho mohl dělat trochu legraci, zlehčovat to a soustředit se na fotbal. To byla moje varianta. Ne že bychom tu situaci zesměšňovali, ale brali jsme ji s humorem. Říkali jsme si: „Hele, hoši, stejně to leží na hřišti. To, co se děje kolem, neovlivníme.“ Měli jsme ale super kluky a štěstí na oba trenéry.

Na portugalského kouče Pedra Resendeho pějete chválu i zpětně. V čem byl tak výjimečný?
Byl lidský. Co slíbil, to dodržel. Tisíckrát se vás zeptal, jestli všechno chápete. Komunikoval s vámi, zajímal se o váš názor. A když někomu řekl, že nehraje kvůli nějaké věci, ale když ji zlepší, dostane šanci, tak to skutečně dodržel. Myslím si, že kdyby měl trenérskou licenci, někdo z první ligy by ho vzal. Na devadesát procent.

Z Budějovic jste si kromě restartované kariéry přivezl i svou typickou gólovou oslavu s imaginárním šálkem kávy. Jak vznikla?
Myslím, že po druhém nebo třetím gólu jsem se tam s někým vsadil, že jich dám deset. Říkal jsem si, že když už dám deset gólů, byla by škoda nemít nějakou oslavu. Tak jsem začal s těmi kávičkami. Teď v první lize to má samozřejmě větší dosah. Je to taková moje charakteristická oslava. Za málo peněz hodně muziky. Nic extra nedělám, ale spoustě lidí se to líbí. A nikoho to neuráží.

Zbrojovka Brno oznámila příchod bývalého mládežnického reprezentanta Antonína Vaníčka, který loni zářil za českobudějovické Dynamo. (17. července 2026)

Kolik skutečných káv denně vypijete?
Pět je takový průměr. Někdy čtyři, někdy šest. A piju je i v zápasový den. Když hrajeme od čtyř odpoledne, čtyři nebo pět káv už v sobě určitě mám. Když od jedné, tak třeba tři. Snažím se držet svých rutin a k nim káva patří.

Máte už v Brně oblíbenou kavárnu?
Zatím ne. Nejsem typický kavárenský povaleč. Spokojím se s tím, když je káva krémová, hořká. Flat white a podobné věci vůbec neznám. Piju čistě malé espresso. Čím hořčejší a krémovější, tím lepší. Třeba nějaký podnik najdu. Klidně by mi někdo mohl nabídnout spolupráci, to by se hodilo. (smích)

Ví se o vás, že tetujete. Jak jste se k tomu dostal?
Je to jeden z mých koníčků. Myslím, že tetuju tři nebo čtyři roky. Začínal jsem na umělých kůžích, potom přišli spoluhráči. Kluci, kterým bylo jedno, že bych to třeba mohl zkazit. (smích) Tetuju strojkem, ale jsem úplný amatér. Obrovsky mě to baví. Teď jsem se tomu tolik nevěnoval, protože jsem se soustředil na fotbal a s manželkou jsme si museli najít bydlení v Brně. V zimě bych se k tomu chtěl zase vrátit.

Takže další potetovaní spoluhráči Zbrojovky jsou jen otázkou času?
V Brně jsem zatím nikoho od nás nepotetoval. Šetřím si to až na zimu. Ale třeba Davida Bartka, který teď působí u Bohemky jako analytik, toho jsem potetoval fest. (smích)