Zdravotní sestry umějí víc, než jim systém dovolí, říká Vojtěchova poradkyně

České zdravotnictví čeká debata o tom, jak lépe využít schopnosti sester a dalších nelékařských profesí. Podle všeobecné sestry Petry Krulové, která působí jako poradkyně pro oblast kompetencí nelékařských zdravotnických pracovníků při ministerstvu zdravotnictví, by rozšíření jejich kompetencí mohlo pomoci nejen sestrám, ale především pacientům. Ti by se díky tomu rychleji dostali k potřebné péči.

Debata o rozsahu kompetencí sester se vede už řadu let. V čem jejich možnosti zůstávají nevyužité? Jaké úkony by mohly bez problémů zastat už dnes, kdyby jim to stávající nastavení systému umožňovalo?
Sestry by už dnes zvládly mnohem více samostatně fungovat, například v péči o chronické pacienty. U diabetiků, v oblasti hojení ran nebo u pacientů se stomiemi mají často širší a komplexnější přehled o jejich reálném stavu. Podobné je to u běžných úkonů, jako jsou odběry, základní fyzikální vyšetření nebo vyhodnocení jednoduchých testů. To všechno sestry běžně dělají. Stejně tak by dávalo smysl, aby mohly zcela samostatně indikovat některé pomůcky, třeba materiál na rány nebo inkontinenční pomůcky. Reálně totiž přesně vědí, co daný pacient potřebuje.

Velký potenciál vidím i v tom, aby sestry měly větší roli v samostatném sledování stabilních pacientů a v prevenci. Edukace, motivace a dlouhodobé vedení pacientů jsou něco, co sestry často umějí lépe než kdokoliv jiný, protože mají k pacientovi blíž a více prostoru s ním pracovat. Celkově mi přijde, že sestry nejsou v systému využité jako samostatní zdravotničtí profesionálové, ale spíš jako podpora lékařů. Přitom rozšíření jejich kompetencí by bylo přirozeným krokem. Nejen kvůli nim samotným, ale hlavně kvůli efektivitě péče a její dostupnosti pro pacienty.

Napadá vás konkrétní situace z praxe, ať už z pobytové služby, nebo z nemocnice, kdy by sestra vybavená širšími kompetencemi mohla pacientovi zajistit kvalitnější nebo rychlejší péči?
Velký potenciál sester vidím v oblasti na pomezí sociální a zdravotní péče. Právě tam by sestra s rozšířenými kompetencemi dokázala výrazně zrychlit a zkvalitnit péči o pacienta. Díky své odbornosti a zkušenostem by mohla v rámci své odborné autonomie samostatně posuzovat stav klienta, řídit péči, komunikovat s multidisciplinárním týmem a koordinovat jednotlivé kroky bez zbytečných prodlev.

Typicky jde o management chronických ran, kde má sestra často největší přehled o vývoji stavu, nebo o preskripci zdravotnického materiálu, inkontinenčních pomůcek či nutriční podpory formou takzvaného sippingu, případně o indikaci některých vyšetření. Velký přínos by to mělo také u pacientů v paliativní péči, kde je klíčová kontinuita, rychlá reakce na změny stavu a dobrá koordinace celého týmu.

Někdejší velvyslanec ve Finsku a stávající ministr zdravotnictví Adam Vojtěch dává za vzor právě finskou zkušenost. Tamní model umožňuje sestrám převzít část agendy, kterou dříve zajišťovali výhradně lékaři. Má Česko jít touto cestou?
Ano, je to jednoznačně směr, kterým by se české zdravotnictví mělo dál ubírat. V zahraničí vidíme, že sestry fungují jako koordinátorky péče o chronické pacienty. Dokážou dlouhodobě sledovat jejich stav, upravovat režim, edukovat je i jejich rodiny a včas zachytit komplikace. V českém prostředí dál vidím obrovský nevyužitý potenciál i v kardiologii, diabetologii.

Prezident České lékařské komory Milan Kubek loni veřejně prohlásil, že většině sester k jejich práci stačí maturita. Vy jste se proti tomuto tvrzení poměrně ostře vymezila. Proč vás jeho výrok tolik zasáhl?
Jednoduše proto, že se zdravotnictví za poslední roky výrazně proměnilo. Požadavky na vzdělávání sester se změnily už v roce 2004 se vstupem do Evropské unie. Česká republika historicky vycházela z modelu vzdělávání všeobecných sester na středních školách, ale ten už dnes přestává odpovídat aktuálním nárokům praxe. Změnila se nejen struktura vzdělávání, ale i samotné zdravotnictví a fungování týmů. Dnes pracujeme v mnohem komplexnějším prostředí, s vyššími nároky na odbornost, samostatnost i rozhodování. Přitom v systému máme stále většinu sester se středoškolským vzděláním. Jsou to kolegyně s obrovskými zkušenostmi a praxí, kterých si velmi vážím a jejichž práce je nenahraditelná.

Je ale potřeba si otevřeně říct, že od doby, kdy řada z nás maturovala, došlo k zásadním posunům: ve vzdělávacím systému, v rozvoji ošetřovatelství jako samostatného oboru i v generační obměně zdravotníků. Na tyto změny musíme umět aktivně a efektivně reagovat a přijmout je. Zároveň v tom vidím velkou příležitost. Máme ve svých rukou obrovskou sílu. Můžeme předávat praktické zkušenosti, vztah k oboru, lidskost i radost z práce. Měli bychom motivovat mladší kolegy, podporovat je a společně vytvářet funkční týmy. Právě propojení zkušeností a moderního vzdělání je podle mě cesta, jak posunout ošetřovatelství dál a zajistit kvalitní péči o naše pacienty i klienty.

Soukromí zdravotníci se starají o dva miliony lidí ročně. Jejich role poroste

Do sociálních zařízení se dnes dostávají i pacienti, kteří by ještě před deseti lety zůstávali na nemocničním lůžku. Jak sestry zvládají péči o tyto pacienty?
Ano, tohle je realita, se kterou se dnes pobytové sociální služby, zejména domovy se zvláštním režimem, běžně potýkají. Klienti, kteří do těchto zařízení přicházejí, už dávno nejsou jen lidé, u kterých stačí zajistit základní sociální péči. Stále častěji jde o lidi s výrazně komplexními zdravotními potřebami, například s tracheostomií, žilními vstupy nebo pokročilými stadii demence. Souvisí to i s demografickým vývojem. Populace stárne a lidé se dožívají vyššího věku, často ale s více chronickými onemocněními. Do domovů se zvláštním režimem tak přicházejí klienti s různým stupněm demence, sníženou soběstačností a řadou přidružených diagnóz. Péče o ně je velmi náročná a vyžaduje vysokou odbornost i zkušenosti.

Sestry v těchto zařízeních dnes odvádějí obrovský kus práce. Musí být schopné rychle reagovat na změny zdravotního stavu, správně vyhodnotit situaci, identifikovat potřeby i možná rizika a často jednat velmi samostatně. Zároveň ale pracují v prostředí sociálních služeb, které má svá specifická pravidla a standardy, takže musí své odborné rozhodování vždy zasadit do kontextu tohoto nastavení. Právě propojení zdravotní a sociální roviny péče je velmi náročné. O to víc je vidět, jak důležitá je odbornost, zkušenost a flexibilita sester, které v těchto službách pracují. Zároveň je to oblast, kde by rozšíření kompetencí a lepší systémová podpora mohly zásadně přispět ke kvalitnější a plynulejší péči o tyto křehké klienty.

Představme si běžnou noční službu v sociálním zařízení. Klientovi ve dvě ráno stoupne teplota, zhorší se jeho stav a sestra musí rozhodnout, jestli volat záchrannou službu. Podle čeho se v takové chvíli rozhoduje, když lékař na místě není?
Tyto situace jsou pro sestry velmi náročné a stresující, obzvlášť pokud pracují ve větších zařízeních o kapacitě 120 až 180 klientů a mají na starosti až 60 klientů. V noci často rozhodují samy, bez přítomnosti lékaře, a nesou za své rozhodnutí velkou odpovědnost. V takové chvíli se sestra opírá především o svou klinickou úvahu, znalost konkrétního klienta a jeho zdravotního stavu, zkušenosti z praxe a také o nastavené standardy daného zařízení. Důležité je rychlé zhodnocení situace, tedy změny vitálních funkcí, celkového stavu, vědomí nebo chování klienta a vyhodnocení rizik. Právě schopnost propojit všechny tyto informace a rozhodnout se, zda situace vyžaduje akutní zásah, je klíčová.

Velký potenciál do budoucna vidím v rozvoji telemedicíny. Sestra může provést základní vyšetření, změřit tlak, puls, saturaci a teplotu a tato data v reálném čase sdílet s lékařem. Ten jí pak může pomoci s dalším postupem a podpořit její rozhodnutí. Zahraniční zkušenosti i první výsledky pilotních projektů v Česku ukazují, že tento přístup vede ke snížení počtu výjezdů záchranné služby i hospitalizací, které nejsou vždy nutné. Právě v tom vidím velkou příležitost pro pobytové sociální služby: posílit roli sester, ale zároveň jim dát oporu, aby na takto náročná rozhodnutí nebyly samy.

České zdravotnictví je úspěšné, šampion ale přestal trénovat, shodují se experti

Co byste řekla a poradila mladé sestře, která právě končí školu a rozhoduje se, zda v oboru vůbec zůstat?
Jednoznačně bych jí řekla, aby zůstala. Být sestrou je krásné, smysluplné a naplňující povolání, které má hluboký společenský i lidský dopad. Každý den má člověk možnost být někomu oporou a vidět reálný význam své práce. Zároveň je ale fér říct, že to není profese pro každého. Vyžaduje velkou míru empatie, odolnosti, zodpovědnosti a schopnost zvládat náročné situace. Poradila bych jí, aby si našla oblast, která ji opravdu zajímá, a nastavila si vlastní cíle, kam se chce profesně posunout. Ošetřovatelství dnes nabízí spoustu směrů a možností.

Je důležité nenechat se odradit začátky, které bývají náročné. První měsíce v praxi jsou plné nejistoty, ale to je přirozené. S časem přichází jistota i větší samostatnost. Velké přání bych jí, případně jemu, směřovala i do pracovního prostředí: aby měla nebo měl štěstí na dobrý tým a mentory. To je podle mě naprosto zásadní pro další rozvoj. A na závěr bych jí přála, aby neztratila to, proč se pro tuhle profesi rozhodla. Protože právě lidskost, empatie a vztah k pacientovi jsou tím, co z dobré sestry dělá opravdu skvělou a jedinečnou sestru, na kterou se nezapomíná.

Lékaři pokutují pacienty, třeba za pozdní příchod. Co podle zákona smějí a co už ne

V devatenácti letech jste absolvovala střední zdravotnickou školu v Karviné, následně jste vedla domov se zvláštním režimem pro lidi s demencí v Českém Těšíně a zároveň jste třináct let pracovala na Neurologické klinice Fakultní nemocnice Ostrava. Ošetřovatelství se tak věnujete po celou svou profesní dráhu. Pořád vás to baví?
Péče o neurologické pacienty mi byla vždy blízká, vlastně mě provází celou kariérou. Už ve Fakultní nemocnici Ostrava jsem se věnovala pacientům s kognitivními poruchami a postupně jsem se tomuto tématu začala věnovat více, nejen v praxi, ale i ve výzkumu a vzdělávání. Měla jsem štěstí být součástí skvělého týmu, kde jsme zaváděli například neurokognitivní rehabilitaci u pacientů se získaným poškozením mozku. Vznikl z toho i kurz pro sestry a metodika certifikovaná ministerstvem zdravotnictví, která je v českém prostředí zcela unikátní.

U této práci mě stále drží její smysl. Vidíte konkrétní dopad na člověka. Zároveň mě baví, jak se obor posouvá dopředu, zejména díky novým technologiím. Zkušenosti jsem si pak nesla dál, například do telemedicíny nebo do role manažerky pobytové služby. Aktuálně se hodně věnuji tématu kompetencí nelékařských zdravotnických pracovníků a jejich postavení v systému. Působím také v poradním sboru ministra zdravotnictví, kde se těmto otázkám aktivně věnuji.

Devět let jste stála v čele Neurologické sekce České asociace sester, absolvovala jste odbornou stáž v zahraničí, máte doktorát a věnujete se výzkumu, mimo jiné i v oblasti telemedicíny a využití moderních technologií včetně AI. To všechno dohromady nepůsobí jako úplně typický kariérní profil sestry. Vnímáte to u sebe spíš jako výjimku, nebo jako směr, kterým se může profese dál vyvíjet?
Možná se budu trochu opakovat, ale měla jsem opravdu velké štěstí na lidi. Od začátku jsem pracovala v prostředí, kde fungovala skutečná týmová spolupráce. Sestry, lékaři i další odborníci společně řešili péči o pacienty, otevřeně komunikovali a snažili se věci posouvat dál. Měla jsem kolem sebe kolegy, kteří byli stejně zapálení a chtěli dělat věci jinak a lépe. Díky tomu to člověk ani nevnímá jako něco navíc, ale jako přirozenou součást práce. Velkou roli v tom sehrály i moje tehdejší staniční a vrchní sestra. Byly to silné osobnosti, ale zároveň dokázaly dát důvěru, naslouchat a podpořit člověka v jeho růstu. To je zkušenost, kterou si nesu dodnes a která zásadně ovlivňuje i to, jak dnes sama přemýšlím o vedení lidí.

Důležité pro mě bylo i studium. Měla jsem štěstí na skvělé pedagogy, zejména na Ostravské univerzitě, kteří nám věřili a byli oporou i v náročnějších obdobích. Osobně pro mě bylo velmi cenné, že jsem cítila podporu i ve chvíli, kdy jsem dokončovala doktorát a obhajovala disertační práci v době, kdy jsem měla pauzu kvůli mateřské a rodičovské dovolené. Dnes to tedy nevnímám jako výjimku, ale spíš jako směr, kterým se může ošetřovatelství dál rozvíjet, pokud k tomu mají sestry podporu, prostor a příležitost růst.