Školy plné bariér. Děti s postižením se vzdávají vysněných oborů kvůli schodišti

Děti na vozíku si nevybírají školu podle toho, co by se jim líbilo studovat nebo kterou školu mají nejblíž. Volí takovou, která má výtah, dostatečně široké chodby a toalety nebo alespoň minimum schodů. Hledání je náročné a často trvá celé měsíce. Přestože školy by se správně dětem a jejich potřebám měly přizpůsobit.

„Když onemocní učitel, dostane třída někoho na suplování. Když onemocněla asistentka, dcera zůstávala dva, tři týdny doma a vzdělávat se musela sama. Nikdo jiný jí pomoci s přesunem po školních chodbách nechtěl,“ vypráví Zuzana z Prahy, jejíž šestnáctiletá dcera je na invalidním vozíku.

Podobné problémy znají i další rodiny s dětmi s postižením. Eva z Královéhradeckého kraje má dva syny, oběma od dětství chabnou svaly. Z opatrné chůze o berlích se postupně kvůli neléčitelnému onemocnění – svalové dystrofii – stává pohyb možný hlavně na invalidním vozíku. Kluci jen obtížně vyjdou pár schodů, v „dobrý“ den ujdou maximálně dvě stě metrů. Škola, do níž oba dva ještě nedávno chodili, nemá výtah. Schodolez, tedy zařízení, které lidem s postižením pomáhá zdolat schody, je podle Evy schovaný ve skladu a nikdy se řádně nepoužíval.

„Úřad je v patře, věci řeší na chodbě“. Skupina testerů hledá bariéry na úřadech

„A toalety? Ty nejsou bezbariérové vůbec. Aby se třída přesunula do nižšího patra? Neexistuje, učitelky jsou prý na svoje učebny zvyklé. Ale tehdy, při nástupu, jsme byli šťastní, že nás vůbec někde vzali. Kvůli lékům, které kluci dříve brali třeba i v době obědů, školy odmítaly naše syny vzít. Proseděli jsme hodiny a hodiny u počítače a vyhledávali jsme si informace o bezbariérovosti, schodištích, budově každé školy v okolí i vzdálenějších městech,“ líčí Eva.

Bezbariérovost škol je v Česku povinná pro novostavby nebo školy po významné rekonstrukci. Starší školní budovy jsou „z obliga“ do té doby, než na školu nastupuje žák, který speciální vzdělávací potřeby má. Podle školského zákona by pak škola ve spolupráci s jejím zřizovatelem, tedy nejčastěji obcí či krajem, měla zajistit, aby se dítě do školy dostalo a mohlo se tam pohybovat. Jenomže to ne vždy zafunguje.

Výběr školy? Podle výtahů

Zmíněná Zuzana z Prahy takto přišla o možnost zapsat dceru na spádovou základní školu. „Pan ředitel napřed kývl, ale pak nastoupil s tím, že pro dceru to nebude dobré prostředí, vymlouval se na početné ročníky. Když ty výmluvy slyšíte, nechcete tam dítě dávat,“ popisuje maminka.

V deváté třídě, když se dívka rozhodovala o středoškolském oboru, jim pak zbyly jen dvě možnosti – obě v Jedličkově ústavu pro děti s tělesným postižením. Přestože je dívka hudebně nadaná, ovládá několik nástrojů a baví ji i jazyky, na žádnou konzervatoř ji vzít nechtěli. Situaci komplikuje, že dívka má postižený i zrak.

„Tam, kde by bylo možné využít bezbariérový přístup, je problém s tím, že dcera velmi špatně vidí. Na škole pro nevidomé zase byl problém, že by prý speciální úpravy, které by jí umožnily používat vozík, ohrožovaly ostatní nevidomé děti. Školy ani nemají zkušenosti s asistenty, slyšeli jsme také, že kvůli naší dceři škola nehodlá snižovat laťku, dávat úlevy,“ shrnuje Zuzana. A tak její dcera v září nastoupí na obor sociální práce, přestože se mu věnovat nechce. Obrečela to celá rodina.

Chyběly jí kroužky pro handicapovaného syna, tak je založila sama

Přihlášku na střední si v zimě podávala i Šárka z Prahy. Nevybírala jako její spolužáci podle pověsti školy, zkušeností kamarádů nebo nabídky předmětů. A už vůbec se nemohla ohlížet na to, kolik žáků se na školu hlásí a jak těžké bude se tam dostat. „Zvládnu toho dost. Ale potřebuji, aby budova školy měla výtah. Obeslala jsem proto 18 zdravotních lyceí a gymnázií s dotazem a ukázalo se, že bezbariérové jsou jenom tři z nich,“ popisuje Šárka s tím, že přihláška pak mířila právě na tyto školy.

Nedobrovolně se učí doma

Na to, že rodiny s dětmi s postižením čelí nejrůznějším systémovým problémům, dlouhodobě poukazuje i Kancelář veřejného ochránce práv. Ačkoli se stát zavázal, že bude překážky odstraňovat, příliš se to nedaří.

„V důsledku přetrvávání překážek například roste počet dětí, které nedobrovolně zůstávají v domácím vzdělávání. V těchto krajních případech děti přicházejí o kamarády a cenné životní zkušenosti. Rodiče se kvůli tomu nezřídka musí vzdát zaměstnání, což rodiny vystavuje finanční nejistotě. Tratí na tom celá naše společnost v rovině lidského potenciálu a jím vytvářeného bohatství,“ míní zástupce ombudsmanky a dětského ombudsmana Vít Alexander Schorm.

Přitom zřizovatelé mají možnost čerpat na úpravy budov peníze. „Na bezbariérovost vypisovalo ministerstvo školství dotace. Závisí prioritně na schopnosti každého ředitele se zřizovatelem, starostou nebo krajem, jak dalece jsou schopni a akceschopni podat žádost. Jsou to drahé investice, utáhnout to jenom z financí zřizovatele je problematické, zvlášť v případě malých škol na malých obcích. Jsou to drahé, milionové investice. Někoho to mohlo odradit, je s tím administrativní zátěž a také běh na delší trať, nehledě na stavební povolení,“ vyjmenovává možné důvody, proč školy nejsou bezbariérové, primátorka Českých Budějovic Dagmar Škodová Parmová. Ta má v předsednictvu Svazu měst a obcí na starosti školství.

Školy vyhánějí děti s postižením, podle nich se mají vzdělávat doma s rodiči

O tom, jestli daná škola bezbariérová je a nakolik, se rodiny nemohou dozvědět jinak než přímo od samotné školy. Na ministerstvu školství neexistuje žádný ucelený přehled. Bezbariérovost sice sleduje Česká školní inspekce, ale ani tato data nejsou komplexní a aktuální. Šéf resortu Robert Plaga nedávno v odpovědi na interpelace ve Sněmovně uvedl, že takový přehled by mohl vzniknout, jenomže až koncem roku 2029.

Jindra Landová, která vede organizaci Obyčejný život a stojí za projektem Výtahy do škol, se to ale rozhodla uspíšit. Sama má dceru na vozíku a útrapami hledání školy si také procházela. Vytvořila seznam, jakousi mapu všech mateřských, základních a středních škol, v níž se zobrazují údaje právě o bezbariérovosti. Doprovází ji dotazník, přes nějž mohou údaje o školách vyplňovat jak samotní zaměstnanci a zřizovatelé, tak i rodiče nebo žáci.

„Nechceme školy hodnotit ani porovnávat. Nově vznikající databáze má především pomoci rodinám vozíčkářů zorientovat se v situaci, která je dnes nepřehledná a často frustrující. Jde o to, aby rodiče věděli, kam má smysl jít a kam ne. A aby nemuseli znovu zjišťovat to, co už někdo zjistil před nimi,“ vysvětluje Jindra Landová. Údaje o bezbariérových školách bude postupně prověřovat Česká asociace paraplegiků - CZEPA a ověřené informace si pak převezme do platformy Vozejkmap.