Chceme se změnit, a pak nám to vyčítají. Vězni líčí realitu resocializačních programů

Foto: Vězeňská služby

Stojíme v ateliéru. Na obrazech je pohled na hrad Karlštejn nebo výjev z husitských válek. „Postupně tvoříme celou epopej,“ popisuje autor výtvarných děl oblečený v šedém vězeňském mundúru. Ateliér, v němž P. K. maluje, je součástí terapeutického centra pardubické věznice. Dostal se do něj v rámci resocializačního programu pro vězně.

Před položením první otázky přichází přiznání. „Zabil jsem, prostě jsem to neunesl,“ vypráví odsouzený. V programu, jehož součástí je malování, se snažil vyrovnat se svou minulostí. „V hlavě mě to ale straší pořád,“ svěřuje se.

Jdeme před soud, kde si přečtou, že máme třeba osmnáct pochval, a automaticky žádost o podmínečné propuštění zamítnou. Zdůvodní to tím, že jsme pochvaly sbírali účelově, takže v tom není vidět žádné zlepšení.