S nemocí jsem ztratil zábrany, prozrazuje Topolánek. A chystá svůj poslední výstřel

Mirek Topolánek v Rozstřelu na iDNES.cz promluvil o svém boji s rakovinou slinivky i nadačním fondu Štěstí nestačí. Bývalý premiér zároveň ostře varoval, že Evropa ztrácí konkurenceschopnost. Energetiku podle něj dusí povolenky a politici nemají odvahu říkat lidem nepříjemnou pravdu. Zavzpomínal i na setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem před 27 lety.

Stál jste v čele vlády v době, kdy svět vypadal úplně jinak. S Vladimirem Putinem se jednalo, Amerika ještě nezažila prezidenta Donalda Trumpa, „arabské jaro“ bylo v nedohlednu, nebyl covid, na druhé straně probíhala ekonomická krize…
Nevím, jestli to neidealizujete.

Spíš tím mířím k otázce, co se během těch 16-17 let vlastně se světem stalo? Nebo už byl tehdy takový, jaký je dnes?
Absolutně. To, že jsme jako žáby, které se pomalu vaří ve vodě, neznamená, že moje doba, já jsem premiérem byl tři roky, 2006 až 2009, nebyla poznamenaná podobnými, možná ne tak hlubokými krizemi. Ale byla tam největší finanční a ekonomická krize od druhé světové války. A byl to vlastně začátek vleklých krizí. Protože se řešily chybně, natiskly se peníze, stavěly se hladové zdi a sanovaly se banky s toxickými aktivy. Díky americké blahovolnosti při poskytování hypotečních úvěrů a následné sekuritizaci aktiv, tedy vytváření různých balíčků, které jako rakovinné metastáze postihly celý finanční sektor. Do toho už tehdy byla válka v Gaze.

Tehdy Česko předsedalo EU. To máte pravdu, to jste musel řešit…
S Karlem Schwarzenbergem. Do toho byla plynová krize, ne první, ale docela hluboká. V Bulharsku a na Slovensku neměla sídliště teplo. Ta doba vůbec nebyla jednoduchá. A už sílila obchodní a geopolitická válka mezi Amerikou a Čínou. A to, že po prezidentu Georgi Bushovi nastoupil Barack Obama, který dopustil několik geopolitických a geostrategických chyb, třeba nevýstavbu radarové základny v Česku a raketové základny v Polsku, byla chyba. Ukázalo to Putinovi, že Amerika je slabá. Obama pořád toužil po resetu vztahů. Připustil pak celé „arabské jaro“ a přitom do poslední chvíle Američani nevěděli, co se tam bude dít.

10 fotografií

Vzpomínám si, že jste jednal s Putinem, že jste s ním dlouho mluvil mezi čtyřma očima. Řekněte mi, jak na vás tehdy ten člověk působil?
Bylo to v roce 2009. Řešil jsem to jako předseda Evropské rady za zády s půl miliardou lidí a s takovým trochu svéhlavým topolánkovským mandátem. José Manuel Barroso si tehdy jako předseda Evropské komise nepřál, abych tam jezdil. Ale já byl poslední regulérní předseda Evropské rady a Barrosovi jsem velmi slušně řekl, že na něj kašlu, že to je můj problém a že jsem za to zodpovědný.

Kyvadlovou diplomacií, návštěvou Kyjeva, ten samý den jsme letěli do Moskvy a druhý den v neděli byla diskuze na dače s Putinem, Sergejem Šmatkem, Alexejem Millerem, šéfem Gazpromu, a Igorem Sečinem, mužem pro špinavou práci. Nastavili jsme podmínky dohody. Pak jsme se vrátili do Kyjeva a tu dohodu víceméně uzavřeli i tam. Bylo to docela netradiční. Použil jsem tam několik prvků teorie her, kterou jsem pak částečně přednášel na VŠE. Hru na zbabělce, kdy jsem oběma nabízel buď neúplnou prohru, nebo neúplnou výhru. Někdo musel ustoupit a já jsem si přál, aby ustoupila Ukrajina, protože vina tehdy nebyla jen na Rusku, to je třeba říct. Podařilo se to vyřešit. S Putinem jsem měl nejdřív hodinové jednání, dohodli jsme základní kontury smlouvy. Pak jsem s ním byl tři hodiny mezi čtyřma očima.

Topolánek o svém boji s rakovinou: Mám šanci žít déle díky včasnému záchytu

A byl tehdy takový, jaký je dnes?
Je to člověk, který o vás ví všechno, vy o něm nic. Byl blahosklonný, choval se ke mně hrozně hezky, přátelsky. Je třeba říct, že bez dohody německé kancléřky Angely Merkelové s Putinem by k takové dohodě a k takovému jednání nikdy nedošlo. Nechci říct, že jsem byl za užitečného idiota, protože východ Evropy a částečně i další země byly tou krizí velmi postižené. Já to řešit musel, bez ohledu na to, že to vlastně byla hra o Nord Stream 1. Byl to geopolitický projekt. Nord Stream 2 i válka na Ukrajině ukázaly, že jedním z důvodů byla právě nechuť pobaltských států, Polska a Ukrajiny nechat se obejít a nechat Německo a Rusko odehrát si pokračující, několik set let trvající hru.

A jak to s Putinem probíhalo?
Vykládali jsme si vtipy, mluvili jsme o radaru. Říkám mu: „Proč to vlastně nechceš? Vždyť tě to nijak neohrožuje.“ A on říká: „No, to je sice pravda, ale je to geopolitický a strategický disbalanc.“ Jako že se Američani v jeho očích posunují dále na východ. To byla pro něj největší hrozba. Proto byl důvodem vzniku války s Ukrajinou i posun NATO na východ proti nějakým nepsaným dohodám, které my neznáme. Diskuze o tom, jestli Ukrajina bude, nebo nebude členem NATO. Samozřejmě penetrace Západu do Střední Asie, diskuze s Ázerbájdžánem a tak dál. To všechno vytvořilo třaskavou směs. A Putin řekl: „Já to prostě nechci.“

Takže už tehdy vám to říkal?
Jasně. A já bych řekl, že to říkal daleko dřív. Byl jsem ten, kdo v roce 2008 na Evropské radě prohlásil: „Děláme strašnou chybu, že Putinovi ustupujeme. Další na řadě je Krym.“ A ten přišel za šest let.

Šlo tomu všemu, těm dalším geopolitickým změnám, zabránit?
Myslím, že to je jako pohyb pevninských ker. Nejsme schopni tomu úplně zabránit, měli bychom to dobře číst. Měli bychom, pokud vzniknou nějaké strany, stát na té správné. To by bylo bezvadné, protože historicky se nám to ne vždy dařilo. A trochu se asi musíme modlit, protože svět se za posledních sto let změnil v tom, že dokáže sám sebe zničit, což předtím nebylo. Máme tu jaderné zbraně. Proto svým způsobem rozumím americké aktivitě v Íránu a schvaluji ji. Měl to udělat už Obama. Je skoro pozdě. Vytváří to neuvěřitelně senzitivní, třaskavou geopolitickou směs nejen na Blízkém východě, protože ten region je širší. Má tam vliv Turecko jako regionální velmoc, jsou tam zájmy Ruska, Číny a tak dál.

Není to vůbec jednoduchá hra. A Amerika, speciálně Trump, se chová trochu jako slon v porcelánu. Vidíte, že po každém jeho výroku cena ropy vyskočí nahoru nebo dolů, takže na tom někdo hrozně vydělává.

Kdo?
Obávám se, že to budou členové jeho rodiny. Nechci nikoho obviňovat, ale dělá to na mě dojem, že je to hodně vysoká hra patriotů a hodně nebezpečná v tom smyslu, že Evropa na ni doplácí téměř nejvíc. Protože je nepřipravená a arogantní a rozhodla se jít nepochybně chybným směrem. Dnes je dovozně závislá, možná už ne tolik na Rusku, ale určitě na Číně.

Takže jsme jednu závislost vyměnili za druhou?
Ano. Pořád řešíme náš velký sen záchrany planety, přestože, ať uděláme cokoliv a budeme mít nulové emise, ve světovém kontextu pořád porostou. Už se nám všichni tak trochu smějí, ztrácíme konkurenceschopnost, časem budeme ztrácet pracovní místa. Směřuje to k nějaké katarzi, ze které mám úplné mrazení v zádech a kterou speciálně v Evropě známe. Byla to právě Evropa, která způsobila dvě největší světové války v dějinách. Obávám se, že to nemůže skončit dobře, pokud se fakt nechytneme za nos a úplně nezměníme paradigma evropské politiky. A třeba energetika je jen průvodní jev.

Mirek Topolánek v Rozstřelu: V roce 2009 jsme si s Putinem říkali vtipy. Už tehdy jasně říkal, co chce.

Cítíte u evropských politiků v posledních měsících, možná letech, nějakou snahu o obrat? Že se snaží zatáčku vybrat a přizpůsobit jednání světové geopolitické situaci?
U některých ano, u některých ne. Řekl bych, že u většiny ne. Pro mě jsou dnes tři relevantní politici, u kterých mám pocit, že trochu tuší, kudy poběží zajíc. Je to finský prezident Alexander Stubb. Ale je to jen prezident, který má podobně slabé postavení jako u nás. Pak je to podle mě politička, která teď prohrála volby, Mette Frederiksenová (dánská sociálnědemokratická premiérka, pozn. red.). V Dánsku udělala obrovský kus práce, převzala část migrační politiky konzervativců, a i část jejich hospodářské politiky. A taky je to italská premiérka Giorgia Meloniová. V Itálii se vlády mění často, takže také nevíme, co bude dál.

A kdo naopak ne?
Nepochybně to není kancléř Německa Friedrich Merz, který má slabou pozici v německé politice i ve vlastní vládě, jeho podpora se blíží historicky nejnižším hodnotám. Prezident Francie Emmanuel Macron už několik let politicky umírá. Vždycky to obratně překryje nějakým politickým trikem, kdy předvede, že je velký státník, ale celé je to vlastně zpráva domácím divákům. Keir Starmer, přestože Británie není členem Evropské unie, je teď významně oslabený komunálními volbami. A varianta s Nigelem Faragem je pro mě totéž jako v Německu AfD a Linke. To je šílené.

Můžeme se podívat i do dalších zemí. Teď se všichni zaradovali, že došlo ke změně v Maďarsku. To bych je chtěl varovat, aby opravdu nenaskakovali na takový ten liberální narativ, že teď konečně přichází náš člověk. To ani náhodou. Hledám na politické scéně v Evropě i tady doma někoho, kdo možná trochu sebevražedně půjde lidem říkat pravdu. Král je nahý, král nemá šaty a musíme udělat za prvé, za druhé, za třetí, a bude to bolet.

A je někdo takový?
Nynější premiér Andrej Babiš měl jedinečnou šanci. Měl docela silný mandát z voleb, šel s rétorikou v energetice i v některých dalších oblastech, která dávala naději, že možná bude usilovat o změnu. Ale i pro něj je pohodlnější soustředit se na příští volby a znovu je vyhrát, než něco skutečně řešit. Bojím se, že ani jeho úsilí v oblasti povolenek, jak ETS 1, tak ETS 2, nakonec nebude tak úspěšné, jak sliboval.

Jak teď bojujete s nemocí?
V pátek slavím sedmdesátiny, na sedmdesátníka dobrý. Pokud se mě ptáte na mé problémy s rakovinou slinivky, tak jsem ten, který měl štěstí. Byl jsem na monitoringu díky zánětu, takže se na to přišlo včas. V září jsem absolvoval docela těžkou operaci, od té doby půl roku chemoterapie, dvanáct cyklů. Jsem asi tři týdny, možná už čtvrtý týden po poslední, dvanácté chemoterapii, a mám za sebou týden golfu na jihu Španělska. Jsem docela v pohodě. Je tam celá řada průvodních jevů, které nechcete… Takové neuropatie a já nevím co všechno. Ale po celou dobu jsem se snažil normálně fungovat.

Snad jsem dával jasně najevo, že s tím mám nějaké plány dál, když to přežiji. Snažil jsem se normálně pracovat a také, což se nelíbí mým profesorům a doktorům, jsem se snažil přesvědčit sám sebe pohybem. Chodil jsem třikrát týdně do posilovny, dokud jsem mohl. Ke konci už to nešlo. Mám nalyžovaných 35 dnů za sezonu a teď hraji golf. Špatně, ale rád.

Rakovina slinivky nemá být tabu, promluvil Topolánek o své nemoci

A jak se cítíte?
Cítím se dobře a plný sil, protože v těchto dnech definitivně zakládám nadační fond Štěstí nestačí. Cítím určitý dluh. Nejen dluh, ale závazek, výzvu, nevím, jak bych to řekl. Nemocní s rakovinou slinivky to mají složité v tom, že se jich aktivní činnosti pro potenciální pacienty moc nedožije. Smrtnost je strašně vysoká i proto, že se to nezachytí včas. Ať už zánět, nebo rakovina. Je to špatně umístěné, symptomy jsou neprůkazné. Časný nález a časná identifikace jsou naprosto klíčové. Těch deset procent, kteří to přežijí, mi připadá tak zoufale málo, že chci opravdu sehnat peníze a přesvědčit budoucí pacienty, aby investovali klidně i malé peníze na výzkum. Nevěřím na nějaké zázračné šémy, i když se objevují.

Po celém světě probíhají miliardové výzkumy, ale žádný průkazný, který by měl výsledek okamžitě, a ne třeba až za patnáct let. Takže systémový výzkum, různé korelace nejen mezi rodinnou predispozicí, diabetem, hubnutím a tak dále, ale i další závislosti. A samozřejmě chci, aby naši mladí doktoři dostávali šanci, jak se dostat na stáže ve světových výzkumných centrech, ale i získat stipendia. Je to takový můj, nechci říct Vinnetouův, poslední výstřel. Moji slovutní profesoři, ti nejlepší z nejlepších tady, kteří budou dělat poradní orgán celého nadačního fondu, už jsou připraveni. Ještě letos, když se to podaří, bychom chtěli začít pracovat. A to mě baví, musím říct, že mě to naplňuje.

„S nemocí jsem ztratil zábrany, chci ještě zlobit“

Jak moc vás nemoc změnila jako člověka? Jste teď jiný?
Bojím se, že ne. Bojím se, že s tou nemocí, když jsem před operací vypořádal všechny své záležitosti, poplatil dluhy a vyřešil všechny věci, jsem spíš ještě ztratil zábrany.

Byl jste připraven na nejhorší?
Byla to moje druhá rakovina a musíte být připraven na nejhorší. Musíte pro to udělat všechno. Většina lidí na to kašle a pak se rodina deset let soudí o všechno. Musíte na to být připraven. Jsem člověk, který se nebojí rozhodnutí, řešil jsem to docela až cynicky. Trochu mě to uklidňovalo. A chci ještě zlobit, nastavovat zrcadlo, jak to bylo ve filmu Vesničko má středisková. Myslím si, že mám zkušenosti jak v ekonomice, tak v energetice. Bojuju s blbostí. Lidé potřebují, aby jim někdo říkal tvrdé pravdy. Když to nedokážou politici, tak aspoň ti bývalí.

A do politiky se vrátit nechcete?
Nechci, protože za prvé si myslím, že na to máte být mladší a zdravý a musíte ustát neskutečné věci. A já vím, že už to nejsem schopen dělat. Nemám publikum, pro které bych to dělal, nejsem členem žádné strany. Nemám pocit, že kdybych se teď postavil a řekl: „Pojďte za mnou,“ vyrazí za mnou 35 procent lidí. Nemyslím si to.

Měl jste někdy během nemoci slabou chvilku?
To víte, že jo. Každý má slabé chvilky. Důležité je jako vždycky vstát a jít dál. To jsem učil své děti a chci, aby to pochopili lidé kolem mě. Hodně se spoléhat na sebe, na lidi kolem sebe, než se starat o hladomor v Somálsku a o to, jestli planeta shoří, nebo neshoří.

Co by měly být hlavní energetické priority Česka? Jak dlouho ještě může Česko spoléhat na uhlí? Proč jsou emisní povolenky špatný nástroj? A hrozí Evropě kvůli ztrátě konkurenceschopnosti zásadní krize? I na to odpovídal Mirek Topolánek v Rozstřelu.