Samoživitelem se můžete stát ze dne na den, varuje šéfka Klubu svobodných matek

Začalo to skupinou na sociálních sítích. Během pár měsíců ale počet členů vzrostl na téměř dvacet tisíc. „Museli jsme tomu dát nějakou štábní kulturu,“ vzpomíná ředitelka a zakladatelka Klubu svobodných matek Dana Pavlousková. V rozhovoru pro iDNES.cz popisuje nástrahy, kterým čelí dennodenně rodiče samoživitelé.

V názvu máte sice matky, ale na stránkách uvádíte rodiče. Předpokládám správně, že pomáháte i otcům samoživitelům?
Přesně tak, není tam žádná diskriminace. Samozřejmě máme i případy, kdy se na nás obrátí otcové samoživitelé. Nicméně je jich drtivá menšina, odhadem dvě až tři procenta z celkového počtu.

Nejsou to možná nějaké přežité předsudky, že si pod samoživiteli představíme ženy, matky?
Před osmi lety, když jsem klub zakládala, převládalo přesně tohle stigma. Dost často navíc automaticky platil názor, že žena si za takovou situaci může sama. My se celou dobu snažíme takové postoje vyvracet a vysvětlujeme, že v dnešní době může člověk do statusu samoživitele spadnout ze dne na den, ani nevíte jak. Není to o tom, že by měl nízké IQ nebo nízkou morálku, život je prostě nelítostný. Lidé se scházejí a rozcházejí, a když jsou u toho děti, je to daleko náročnější.

Jak se společnost dívá na matku samoživitelku a jak na otce samoživitele?
Tady se bojím, že to stigma přetrvává, a ty nůžky se neustále rozevírají. Když je žena matka samoživitelka, tak už to možná není takový hon na čarodějnice, ale stejně to lehce zvedne obočí. Zatímco když je muž otec samoživitel, tak je oslavován jako hrdina. A to je nefér. Otcům, kteří sami kočírují výchovu dětí a domácnost, se vzdává hold, ale když to samé dělá žena, je to brané jako automatická povinnost.

Rodičům samoživitelům se také často vyčítá finanční negramotnost. Ale vyjít s nájmem, výdaji za děti, výdaji za jídlo, za oblečení a podobně z jednoho platu a do toho si ještě ideálně odložit něco bokem, to přece není jen tak.
To není. Velkou roli hraje, jak se rodič dokáže uplatnit na trhu práce. Ale ta situace bude jiná v hlavním městě, kde vám nějaká střední manažerská pozice dokáže zajistit prostředky, kdy to ještě tak nějak jde zvládnout. Zcela odlišná bude situace na malém městě. Stačí vyjet sto kilometrů od Prahy a začíná úplně jiný svět. Roky posloucháme, jak se mají podporovat zkrácené flexibilní úvazky, ale většinou to zůstane bohapustou teorií.

Matka má nálepku, otec je hrdina. Na samoživitele se nehledí stejně, říká odbornice

Klub svobodných matek nabízí několik forem pomoci. Jakou konkrétně?
Myšlenka naší neziskovky stojí na třech pilířích. První a logicky nejvíce využívaný je finanční program pomoci. Nejčastěji přispíváme na náklady na bydlení, kam nespadá jen nájem, ale i energie, a dál na potraviny. Pak je to materiální pomoc. Dřív jsme se zaměřovali primárně na oblečení, ale to před čtyřmi roky přešlo do kompetence druhé neziskovky, tedy oděvní banky. Za těch osm let, kdy klub existuje, jsme získali spoustu firemních partnerů. To znamená, že se nám někdy ozve i firma, která vyskladňuje repasované notebooky, nebo firma na školní potřeby a podobně. Posledním pilířem je právní poradna, která se zaměřuje primárně na rodinné právo. Kromě toho ale také funguje bezplatná infolinka. Ta bývá velmi vytížená.

Kdo o přidělení pomoci rozhoduje a jak samotný proces vypadá?
Po osmi letech už máme systém prověřování vychytaný. I tak se ale samozřejmě čas od času najdou žadatelé, kteří se to pokoušejí nějak obejít. Nejčastěji je ale prozradí třeba sociální sítě. Pak se špatně vysvětluje, když u nás žádají o pomoc a ve formuláři popisují, že jsou na sociálních dávkách a na sociálních sítích mezi tím sdílejí fotky z drahých dovolených a podobně. Každopádně nikdy o tom nerozhoduje jen jeden člověk, je to na správní radě. Navíc jsme neziskovka, ne příspěvková organizace, takže nebereme ani korunu státních dotací. Za sebe můžu říct, že cítím obrovskou zodpovědnost, aby peníze, které seženeme od dárců, byly přerozdělené opravdu spravedlivě a hlavně aby se dostaly tam, kde jsou nejvíc potřeba.

Nemoc, násilí, ztráta práce. Samoživitelky bez peněz končí v azylových domech

Jak tedy rozeznáte, kdo pomoc skutečně potřebuje?
Pro nás je nejdůležitější, jestli z žádosti vyčteme, že se rodič snaží. Že má stabilní práci, často ještě nějaký přivýdělek stranou, maká, ale sám na to prostě nestačí. Někdy je bohužel hned vidět, že žadatel to dělá pouze prvoplánově. Občas se dokonce najdou žadatelé, kteří předpokládají, že mají na pomoc našeho klubu nárok, ale tak to není.

My jsme pouze ty záchranné mechanismy, nemáme žádnou povinnost. A je spousta rodičů samoživitelů, kteří zvládnou výchovu dětí úplně sami a nemají třeba podporu ani nikoho z okolí. My opravdu nemáme povinnost pomáhat někomu, kdo se sám nesnaží. Navíc nám chodí zhruba sto padesát žádostí měsíčně, to se bavíme jen o finanční pomoci. Z toho schválíme každý měsíc kolem padesáti až šedesáti žádostí. Za osm let, co klub jede, počet neklesá.

Mám pocit, že v dnešní době nějaký cynismus přepadl i do charity. Spousta lidí si na různých stránkách založí vlastní sbírku a lidé jim přispívají. Jenže těch sbírek je tolik, že už jsme tím zahlceni. Takže za srdce vás bohužel chytnou už jen ty nejtěžší případy. Náš klub má kliku v tom, že jsme od začátku vsadili na jedinou kartu, a to je komunikovat do bezvědomí. Dárci vždycky přesně vědí, kam jejich peníze jdou. Nemáme ani žádnou reklamu, protože naše provozní náklady nikdy nesmějí přesáhnout dvacet pět procent. Nemáme ani kancelář, proto tu sedíme v zázemí našeho charitativního obchůdku.

Zmiňovala jste bezplatnou linku, ale najdou u vás rodiče samoživitelé i nějakou formu psychické podpory?
V rámci klubu žádnou takovou pomoc neposkytujeme. Nemáme ani navázanou spolupráci s nějakým externím psychologem nebo psycholožkou. Upřímně musím říct, že tohle je obrovská díra na trhu. Protože samotní rodiče se na nás často obracejí s tím, že potřebují psychologa i pro svoje děti. Ty to totiž často odnesou daleko hůř než dospělí. Tohle je navíc dlouhodobý problém, protože objednací lhůty jsou příšerné. A jestli máte dítě v krizi, těžko můžete čekat pět měsíců, než si s ním někdo promluví. Obrovský problém jsou i ceny.

Chodí za mnou maminky s tím, že za jednu konzultaci po nich chtějí tisíc korun, někde i víc. Když jedete z jednoho platu a počítáte každou korunu, tak je to pro vás obrovská čára přes rozpočet. Takže tohle řešíme dlouhodobě, ale nemáme příliš možností, jak poptávku uspokojit. Kolegyně na infolince se snaží být alespoň to první záchranné lano, aby rodiče věděli, že na svou situaci nemusejí být sami.

Na prahu chudoby. Na konci měsíce nám zbývá pár stovek, přiznává samoživitelka

Co rodiče, kteří si třeba kvůli nějakým bariérám o pomoc říct nechtějí?
Naštěstí se to stává ojediněle, ale stává. Rozumím tomu, že člověk, který si řekne o pomoc může bojovat s nějakým vnitřním pocitem, že to neustál a teď si musí říkat o dávky neziskovce. Ale tak to není. Není nic špatného na tom říct si o pomoc, tím spíš když ji potřebují i děti. Zní to jako klišé, ale není to prostě žádné osobní selhání.

Mohou u vás o pomoc požádat i rodiče, kteří už mají starší děti?
Stoprocentně. Programy pomoci nemáme nijak věkově limitované. Myslím si, že by to ani nebylo logické. Samozřejmě s nižším věkem dítěte má rodič samoživitel omezené možnosti jakéhokoliv výdělku. Ale to je jen jeden úhel pohledu. Nevím, proč bychom měli diskriminovat rodiče, kteří mají děti třeba na střední škole, protože pro samoživitele ten kolotoč nekončí. Pořád chodí do práce, pořád se snaží, a to je to, co rozhoduje. A pokud si ani svépomocí nedokáže rodič vydělat dostatek, pak musíme nastoupit my. A je jedno, jak staré má děti.