Dvě sekundy nepozornosti a dva chodci zemřeli. Interventka o osudových chybách

Jana Mottlová. Masakr ji zasáhl i proto, že sama má dceru, která byla navíc...
Jana Mottlová. Masakr ji zasáhl i proto, že sama má dceru, která byla navíc...
Foto: Anna Kristová, MAFRA

Stačí zpráva na mobilu nebo rychlost v autě a váš život se může během okamžiku zásadně změnit. „Jednoho z lidí v našem dokumentu by zachránily pouhé tři desetiny vteřiny,“ říká krizová interventka Jana Mottlová, která se podílela na dokumentu Víta Klusáka Jediná vteřina, navazujícím na kampaň Normální řízení zabíjí.

Pětadvacet let jste pracovala s pachateli a oběťmi trestných činů. Nyní jste se podílela na dokumentu Jediná vteřina. Jaká byla vaše úloha?
Původně jsem měla poskytovat krizovou intervenci viníkům dopravních nehod, případně pozůstalým a obětem. Nakonec z toho vznikla intenzivnější spolupráce. Doprovázela jsem aktéry při rekonstrukcích okamžiků těsně před tragickými nehodami. Zároveň jsem pracovala se skupinou 24 řidičů, kteří otevřeně popisovali, jak nebezpečné a bizarní věci jsou za volantem běžně schopni dělat. Tito „hříšníci“ zatím žádnou dopravní nehodu nezpůsobili, ale my je následně konfrontovali s lidmi, kteří už takové štěstí neměli.

Podle policejních statistik si loni běžně tolerované nebezpečné chování za volantem vyžádalo 346 životů. Jaké drobné přestupky to bývají nejčastěji?
Nevěnování se řízení, se kterým statistiky spojují 62 usmrcených. Jde o mobilní telefon, nastavování navigace, hledání písničky na Spotify či kontrolování dětí na zadních sedačkách. Třeba když jim podáváme jídlo. Běžné situace, při kterých ale na chvíli ztrácíme plnou pozornost, ale přitom si nepřipouštíme, že můžeme někoho zabít.

GLOSA: Sáhl po mobilu, jel na oranžovou. Když do smrti chyběla Jediná vteřina

Vzpomínáte si na konkrétní případ, kdy rozhodovaly pouhé vteřiny?
Ve filmu je řidič z Ostravy, který před přechodem pro chodce na jednu až dvě vteřiny odvrátil zrak, aby zkontroloval, zda mu nepřišla zpráva. Během těch několika okamžiků usmrtil dva chodce. Dvě vteřiny, které dramaticky proměnily život mnoha lidem.

Proč máme tendenci si podobné jednání omlouvat, přestože víme, jak nebezpečné může být?
Protože si na misky vah nikdy nepokládáme dvě skutečnosti. Na jednu, že se podíváme, kdo nám píše. A na druhou, že při tom můžeme zabít vlastní děti sedící vzadu v autě. Vycházíme ze zkušenosti, že jsme to udělali už stokrát a nic se nestalo. A v danou chvíli nám ta zpráva připadá nesmírně důležitá.

Co by nás tedy přimělo změnit chování? Musí se nejprve stát tragédie?
Osobní zkušenost bohužel funguje velmi silně. Blízký přijde o život a najednou se na vše díváte jinak. Ale pevně věřím, že podobně mohou zapůsobit i emoce zprostředkované příběhem jiného. Když vidíte zkušeného řidiče, který se choval stejně jako vy, podcenil situaci a dnes musí žít s následky, možná vás to přiměje více přemýšlet.

Šli jsme s nimi pro rozstřílené notebooky. Interventka o pomoci rodičům obětí z FF

Za relativně neškodné považujeme mírné překračování rychlosti. Padesátka znamená šedesát, devadesátka stovku. Jak velký rozdíl může těch pár kilometrů znamenat?
Obrovský. Při vyšší rychlosti stačí dvě vteřiny nepozornosti a ujedete vzdálenost, během které vůbec netušíte, co se kolem děje. Ve městě přitom nemusí jít jen o dítě, které vběhne do silnice. Může to být běžec či chodec, který sleduje navigaci a předpokládá, že ho řidič vidí. V dalším z příběhů našeho dokumentu by oběti zachránilo pouhých 0,3 vteřiny, to je kratší doba než jedno mrknutí okem. Tři desetiny vteřiny rozhodly o lidském životě. Čím pomaleji jedeme, tím větší šanci dáváme ostatním.

Mluví se hodně o mobilech, ale existují i jiná rizika, která přehlížíme?
Třeba samotný obsah zprávy. Když vám přijde smajlík, pravděpodobně vás to nerozhodí. Ale co když dostanete zprávu, která vás vyděsí nebo rozčílí? Nejste schopni vrátit pozornost k řízení. Podobné je to s hádkami v autě. Je to stísněný prostor, kde spolujezdec někdy neustále komentuje, jak řídíte. Emoce mohou vyústit v agresivní jízdu. Nebo míváme pocit, že ostatní nás schválně zdržují, že neumějí řídit a naše potřeby jsou důležitější než jejich bezpečí.

Jana Mottlová – krizová interventka

PhDr. Jana Mottlová, Ph.D., se více než 25 let věnuje trestní justici, práci s oběťmi trestných činů a pachateli. Dlouhodobě působila v Probační a mediační službě, kde se zaměřovala na mediaci, podporu poškozených a vedení pachatelů k převzetí odpovědnosti. Posledních deset let vedla její pražské středisko.

V současnosti působí jako krizová interventka Rektorátu Univerzity Karlovy, kde pomáhá studentům a zaměstnancům zasaženým závažnými krizovými událostmi. Zároveň vyučuje krizovou intervenci, penologii na Husitské teologické fakultě UK.

V dokumentu Jediná vteřina doprovází účastníky při rekonstrukcích tragických dopravních nehod a vede setkání řidičů, kteří otevřeně hovoří o svém rizikovém chování za volantem a jeho možných následcích.

V rozhovorech s řidiči se často objevuje přesvědčení, že pravidla jsou tu hlavně proto, aby nás omezovala. Vnímáte to podobně?
Jsme na sebe někdy dokonce pyšní, když je dokážeme obejít. Víme, kde se neměří, a kdy se můžeme podívat do telefonu, aniž by si toho někdo všiml. Chybí nám opačný pohled: že pravidla chrání hlavně nás. Když mám cyklistu předjíždět s odstupem metr a půl, není to proto, aby mě někdo obtěžoval. Je to proto, aby se nelekl, neztratil rovnováhu a neskončil mi pod koly.

Jak si v bezpečnosti silničního provozu stojíme ve srovnání s Evropou?
Máme 44 mrtvých na milion obyvatel, což odpovídá evropskému průměru. Výrazně lépe jsou na tom Dánsko, Malta nebo Švédsko. My jsme zhruba na úrovni Rakouska a Slovenska, zatímco Rumunsko či Bulharsko jsou na tom hůře. Roli hraje i mentalita společnosti a způsob, jakým se prezentujeme. Někdy je pro nás nové auto stále symbolem moci a schopnosti prosadit se na úkor ostatních.

Setkala jste se s člověkem, který způsobil vážnou nehodu, a přitom byl přesvědčený, že řídil bezpečně?
V rámci dokumentu jsem dlouho pracovala s člověkem, který vzbuzoval největší emoce tím, jak nedokázal uznat svou vinu. Šlo o velmi mladého řidiče, který na rušné křižovatce v Průmyslové ulici vyjel se silným vozem do křižovatky na oranžovou. Z druhé strany přijížděl muž na skútru, který rovněž projížděl na oranžovou. Oba riskovali a věřili, že to projedou. Jenže došlo ke střetu a skútrista zemřel. Diváci mají tendenci okamžitě odsuzovat řidiče silného auta. Ten příběh ale ukazuje ještě něco jiného. Oba účastníci udělali chybu, jenže jeden z nich za ni zaplatil životem. A to je strašně vysoká cena.

Jak se k události stavěl ten řidič?
V době natáčení ještě nebyl pravomocně odsouzený a míru svého zavinění si nepřipouštěl. Nedokážu říct, zda byl přesvědčen o svých řidičských schopnostech – v době nehody měl řidičák pouhé tři měsíce – nebo si jen nechtěl připustit odpovědnost, protože se bál, že by ji psychicky neunesl. S tím se při práci s viníky setkávám. Někdy je pro ně vlastní vina tak obrovská, že ji nedokážou přijmout.

Dálniční apokalypsa v Bulharsku. V mlze se srazily desítky aut, nejméně 12 mrtvých

Co bylo při natáčení nejtěžší?
Okamžiky, kdy jsem aktéry doprovázela k inscenované dopravní nehodě, která zachycovala situaci před nárazem. Viděla jsem, jak těžké pro ně je znovu prožívat události, které jim změnily život. Musela jsem vyvažovat dvě věci. Byla jsem tam proto, abych je podpořila a ochránila, ale zároveň režisér Vít Klusák potřeboval zachytit jejich autentické reakce. To bylo občas náročné.

Dokážete si podobné příběhy po práci pustit z hlavy?
Úplně ne. Když skončí natáčení či konzultace, příběhy nezmizí. Ten se skútristou se mi vybavuje pokaždé, když se blížím k semaforu.

Zažila jste za svou kariéru tragédii způsobenou něčím, co většina lidí nepovažuje za nebezpečné?
Vzpomínám si na řidiče autobusu, který vezl dětský sportovní tým za odměnu do akvaparku. Zaměstnavatel mu nezajistil hotel, kde by si mohl během dne odpočinout. Cestou zpátky za volantem usnul a došlo k velmi vážné nehodě. Únava je něco, co známe všichni. Jenže často máme pocit, že cestu musíme dokončit, ať se děje cokoli.

Drama na D1: řidiči nedávali pozor, hasiči zasahující u nehody uskakovali za svodidla

Sama jste někdy za volantem usnula?
Jednou. A zpětně si přesně vybavuji, jak jsem cítila obrovskou únavu. Do cíle mi zbývalo asi 13 kilometrů. Říkala jsem si, že už to dojedu. Jenže tělo nakonec vypne. Varovné signály většinou máme, jen je neposloucháme. Přitom je lepší na deset minut, hodinu nebo dvě zastavit a odpočinout si.

Co dalšího vás při práci s řidiči překvapilo?
Někteří z 24 účastníků workshopu se chlubili tím, že za volantem usínají a probouzejí se až v příkopu. Či kolik hodin dokážou bez odpočinku odřídit při cestě do Chorvatska a zpět. Připadá jim to jako výkon, na který mohou být pyšní. Někteří se tím chlubí i veřejně, přitom je to extrémně nebezpečné. Setkala jsem se ale i s případem, kdy řidiči vlétla do auta vosa a on strhl řízení do protisměru. Některé situace předvídat nedokážeme. O to důležitější je předcházet těm, které ovlivnit můžeme.

Když už člověk způsobí smrtelnou nehodu, jak zpravidla reaguje? Dokáže si okamžitě připustit, co udělal?
Často je v šoku. Navenek může působit docela normálně, ale během několika hodin se vše změní. Slýchám, že člověku doma upadne lžička na zem a najednou se všechny emoce provalí. Bouchne to. Někteří viníci navíc přímo na místě viděli umírat člověka, kterého srazili. Jeden z aktérů našeho dokumentu poskytoval první pomoc chodci, kterého srazil na přechodu. Ten člověk mu zemřel pod rukama. Takový obraz se z paměti dostává velmi těžko.

Život zmařený na silnici přijde na 82 milionů. Nehody stojí Česko stále víc

S čím za vámi viníci podobných nehod nejčastěji přicházejí?
S výčitkami svědomí, strachem, že už nikdy nebudou normálně žít, a otázkami, jestli se mají obětem nebo pozůstalým omluvit. A pokud ano, tak jak. Zároveň řeší trest a jeho dopad na svůj život. Snažím se je vést k přijetí odpovědnosti. Minulost změnit nemohou, ale mohou udělat vše, co je v jejich silách, aby se k následkům postavili čelem.

Existuje nějaká věta, kterou od viníků tragických nehod slýcháte opakovaně?
Že to za to nestálo. Že kdyby tehdy věděli to, co vědí dnes, nikdy by tu chybu neudělali. Často se vracejí k drobným rozhodnutím, která nehodě předcházela. Kdyby jeli jindy, nepodívali se do telefonu, kdyby udělali jedinou věc jinak. Dopady přitom nenesou jen oběti a pozůstalí. Tragédie zasáhne také rodiny viníků, jejich partnerské vztahy nebo vztahy s dětmi. Jediná nehoda může poznamenat desítky lidí.

Náměstí se proměnilo ve hřbitov. Pomníky připomínají, co řidiči považují za normální

Po tolika letech práce s lidskými tragédiemi – čeho se dnes nejvíc bojíte vy sama?
O svoje děti. S partnerem jich máme dohromady pět a tři už řídí. Když sednou za volant, vždy si říkám, aby nepotkaly někoho, kdo s nimi bude chtít závodit, nebo aby samy nepokoušely své schopnosti. Toho strachu se nezbavíte. Dokument viděly a doufám, že v nich zanechal stopu.

Kdybyste měla vybrat tři věci, které by mohly zachránit nejvíce životů, které by to byly?
Především přestat vnímat dopravní pravidla jako překážku a začít je chápat jako ochranu. Zadruhé se skutečně soustředit na řízení a nesnažit se za volantem stihnout dalších deset věcí. A zatřetí přestat používat auto jako nástroj k předvádění síly, moci nebo vlastní nadřazenosti. Auto je dopravní prostředek. Nic víc.

Právě hrajeme Právě vysíláme

Víkend malých radostí

14.00-20.00
Přehrát rádio Pozastavit rádio

Taylor Swift

The Fate of Ophelia

Následuje 20.00-06.00

Noční Impuls