Ani poválečný odsun neumlčel sudetské město houslí. Z Lubů vede stopa až k Beatles

„Tam se klene nebe plné houslí,“ říkalo se o městě Luby nedaleko Krušných hor. S poválečným odsunem německého obyvatelstva měla ovšem tamní houslařská tradice namále. Jenže si podmanila i české přistěhovalce. Jak se to stalo i jaký osud čekal na vysídlené nástrojáře v Německu popisuje článek ve spolupráci s Pamětí národa.

„Už můj pradědeček se v Lubech zabýval výrobou hudebních nástrojů, můj děda taky,“ vyprávěl mistr houslař Jan Pötzl. „Zabývali se tím všichni. Někdo dělal třeba jenom krky nebo hlavičky, někdo korpusy. Přenášelo se z baráku do baráku, až vznikl celý nástroj. Já jsem to už nezažil, ale z vyprávění vím, že se říkalo, že v Lubech je nebe plné houslí. Kam se člověk podívá…“

Luby byly před druhou světovou válkou doma i ve světě známé pod názvem, který v hudebním světě dodnes rezonuje – Schönbach. Ve městě se tehdy mluvilo německy, koneckonců i Josef Pötzl, Janův otec, byl německého původu.

„Bylo nás tam asi pět tisíc obyvatel, Němců. Češi byli ‚pohraničníci‘, my jsme jim říkali financové. Ti tam bydleli se svými rodinami. Bylo jich celkem málo,“ vzpomínal na svá dětská léta v Lubech Nikolaus Markert, synovec houslaře Niklase Kirschnecka. Město žilo hudbou, téměř všechny děti chodily na housle do hudební školy.

Pamětnice Gerhilde Benker se narodila do rodiny Höfnerových, což byli „fabrikanti“, ve skutečnosti spíše provozovatelé větší manufaktury na výrobu kytar. „Hodně času jsme trávili jako děti po dílnách. Zkoušeli jsme tam lakovat dřevo, učili se stavět nástroje. Bylo to hezké dětství.“

Růže pro Hitlera

Hospodářská krize ve třicátých letech znamenala prudký pokles poptávky po hudebních nástrojích. V Lubech jako i jinde v německojazyčných oblastech rostla nespokojenost. A bohužel i volání po jednoduchých populistických řešeních a vládě silné ruky. A v sousedním Německu ji nabízel nacistický režim Adolfa Hitlera.

„Pak přišel rok 1938 a tehdy to už zavánělo válkou. Přijeli čeští vojáci a jezdili po ulicích v malých tancích a nákladních autech a stříleli do vzduchu,“ vyprávěl Gerhard Dotzauer, syn výrobce mandolín. „Můj otec absolvoval v roce 1926 výcvik v české armádě. A když byla mobilizace, měl narukovat. Ale on se rozhodl utéct do Německa, přiběhl domů a volal: ‚Kluku, musím pryč!‘ Rozrazil dveře do ložnice, popadl kabát a zmizel zadním vchodem. A to už mu byli v patách čeští policisté a chtěli ho zatknout. Pak jsme o něm několik týdnů neslyšeli.“

Brzy poté Nikolaus Markert viděl vjíždět do města auta wehrmachtu. A jela vpravo! Mnichovská dohoda vstoupila v platnost, Sudety připadly hitlerovské Říši. Ve městě se zanedlouho objevil i Adolf Hitler osobně, obyvatelé ho vítali, sešly se masy lidí.

„Řekli mi: ‚Nicku, zajdi do zahradnictví Schnabel v Egerstrasse a nech si udělat pugét růží. A Hitlerovi pugét nabídneš, až pojede kolem našeho domu,‘“ vzpomíná Markert. Květiny nakonec osobně Hitlerovi předat nedokázal. Tehdy ho to naštvalo, dnes je za to rád.

Nikolaus Markert v roce 2023.

Během války ale múzy i muzika, jak známo, mlčí. Hudební průmysl byl nepotřebný, všechna výroba mířila na frontu. „Za války jsme už nemohli v našem podniku vyrábět hudební nástroje,“ vzpomínala Gerhilde Benker. „Dělali jsme třeba dřevěné podrážky do bot, pak dřevěné pantofle pro wehrmacht. A pak už pro válečné úsilí Německa ani to nebylo dost důležité, tak jsme museli vyrábět bedny na munici.“

Hudebníci a muzikanti odcházeli na frontu. I když často se pokoušeli uchytit ve vojenských kapelách, aby nemuseli přímo střílet, ne každý měl to štěstí či vůli. Množily se zprávy o padlých sousedech, ale i o zvěrstvech, které Němci páchali na východě.

Nikolaus Markert se o tom dozvěděl kvůli nešťastné smrti svého kamaráda Bertolda. „Jeho otec byl výrobcem kontrabasů. Velký, silný chlap. Nevstoupil do wehrmachtu, ale k policii a byl šťastný, že je v bezpečí, že není na frontě. Poslali ho pak do Ruska a tam dělal něco, s čím se vůbec nedokázal srovnat. Když přijel domů na dovolenku, zastřelil svého syna, manželku a sebe. Co tam na východě asi dělal? Jeho policejní jednotka se tam podílela na masových popravách,“ líčil.

28 fotografií

Samotné boje se Lubům ale vyhýbaly. V květnu 1945 přišli do Lubů Američané, v zásadě bez boje. „Luby měly vždycky čilé styky s Amerikou kvůli exportu hudebních nástrojů. A měly taky šikovné absolventy obchodní akademie v Karlových Varech, ti mluvili perfektně anglicky. Takže se poměrně rychle dohodli,“ vyprávěl Alfred Neudörfer, syn stejnojmenného houslaře.

Řada lubských nástrojářů se snažila před odsunem dostat přes hranice alespoň něco ze svého majetku. „Říkal jsem si – co bude, až nás vystěhují?“ vzpomínal Gerhard Dotzauer.

„Táta neuměl nic než vyrábět mandolíny. Ale na to potřeboval materiál a nástroje. Tak jsem jednoho dne rozbil pečeť na naší znárodněné dílně, do batohu sbalil dřevo, nářadí a další věci a ve dvanáct hodin v noci jsem sám překročil hranice. Musel jsem si dávat pozor na hlídky, našel jsem si proto cestu lesem. Na hranici jsem čekal, až vojáci začnou střílet, stříleli totiž na všechno, co se pohnulo. A pak jsem díky tomu věděl, kde jsou, a přešel hranice, odevzdal věci u příbuzných a zase se vrátil. Dělal jsem to několikrát týdně. Abychom mohli v Německu začít znovu vyrábět mandolíny.“

Nový Schönbach v Německu

Divoký odsun bezprostředně po válce se lubským Němcům vyhnul, ale pak už ne. „Jednou jsme seděli u oběda, babička, matka a já. Někdo zaklepal na dveře, stáli tam tři Češi v civilu. ‚Máte nějaké šperky? Máte nějaké zbraně? Máte nějaké peníze?‘ Pak nám řekli, že musíme do dvou hodin opustit dům. Směli jsme si s sebou vzít jen pár kusů oblečení a všechno ostatní muselo zůstat,“ vyprávěla Gerhilde Benker.

„A potom v pátek 13. září 1946 nás odvezli ze Schönbachu v nákladních autech. Nejprve do tábora v Chebu. Samozřejmě jsme doufali, že se dostaneme do Bavorska a znovu se setkáme s otcem, který byl v té době internován v Norimberku. A to se nám podařilo. Cestovali jsme z Chebu v dobytčích transportech, a tak jsme se dostali do Bavorska.“

Nástrojáři z Čech byli po odsunu nejprve rozptýleni po celém Německu. „V Lubech fungovala sdílená práce a po válce v Německu taky. A proto dávalo smysl, aby všechny výrobce komponentů jako řezbáře kobylek, soustružníky kolíků a tyhle lidi sestěhovali na jedno místo,“ vyprávěla Gerhilde, jak se řada lubských rodáků usadila poblíž v Bubenreuthu, vesnici u Erlangenu severně od Norimberka, kde pro ně vzniklo nové sídliště.

Právě v Bubenreuth žilo před válkou asi pět set obyvatel, převážně zemědělců evangelického vyznání. Přijmout přes tisíc uprchlíků katolické víry proto vyžadovalo velkou odvahu, ukázalo se to ale jako skvělé rozhodnutí.

Houslaře z Lubů připomíná nový dokument, kořeny tu má i kytara Paula McCartneyho

„Snažili se všechno znovu vybudovat tak, jak to bylo v Schönbachu. Ale už bylo po období domácích prací, protože ty nové byty a domky byly malé a na začátku musely v jednom domě bydlet vždycky dvě rodiny. Tím pádem se podniky zvětšovaly a lidé pracovali v továrně. Nakonec jsme ve firmě Höfner zaměstnávali až tři sta lidí,“ líčila Gerhilde. „Hlavní hvězdou mezi odběrateli byl Paul McCartney z Beatles, hrál na naši slavnou basu, kterou vytvořil můj otec. Hraje na ni vlastně dodnes,“ dodala.

Československým úřadům brzy po válce došlo, že odchod německého obyvatelstva by znamenal ztrátu důležité kulturní tradice, ale i ekonomických příležitostí. Část německých houslařů tedy byla z odsunu vyjmuta a museli v zemi zůstat, většinou až šedesátých let. „Proto se musel Josef Sandner zase vrátit do svého baráku,“ vyprávěl houslařský mistr Emil Lupač o osudu svého budoucího tchána.

„Už byli na nádraží, všechno připravený. A vtom přišel ze závodů úředník s tím, že jeden ze Sanderů musí zpátky, protože dělá mistrovská cella a to bude potřeba. Tak ho zase šoupli zpátky. A to se stalo vice houslařům německé národnosti, kteří potom pracovali pro Cremonu. A přitom ještě zapracovávali a zaučovali učně a dělníky.“

Emil Lupač v houslařské dílně.

Jedním z učňů v národním podniku Cremona Luby byl i sám Emil Lupač. Osudovým se mu stalo, že v Lubech potkal „děvčátko s krásnýma hnědýma očima“, Sandnerovu dceru Elfriedu. Navzdory tehdy převládající atmosféře mu její původ nevadil, vzal si ji za ženu, a stal se tak pokračovatelem rodinné tradice lubských Sandnerů. Nebyl sám, kdo se vydal do města naučit se houslařskému řemeslu.

„Mně celý základ naučil mistr Pötzl,“ vzpomínal mistr Karel Zadražil na dalšího z německých houslařů, který v Lubech zůstal. „Byl to Němec, ale byl to vynikající člověk, uznávaný všemi. Jeho chování k nám bylo nepředstavitelně krásné. Vzal si Češku a měl dva syny.“

Jedním z nich byl v úvodu představený Jan, který na svého otce také vzpomíná jen v nejlepším: „On byl ‚mistr houslař‘ a jeho nástroje putovaly do světa. Cremona si tím dělala velkou reklamu. Do konce života dělal vynikající, mistrovské housle.“ V rodinné houslařské tradici a výrobě slavných „pöztlovek“ dodnes pokračuje nejen Jan Pötzl, ale už i jeho syn David, kteří sídlo rodinné firmy přesunuli do nedalekých Karlových Varů.

Navzdory ne zcela úspěšné transformaci národního podniku Cremona po roce 1990 a sílící konkurenci levných nástrojů z Asie pokračuje v Lubech u Chebu výroba nástrojů dodnes.