Už nechci fotit jen smutné věci, říká fotograf Těšínský. Chce být dobrým otcem

Fotografoval války, gangy i život v ghettech. S fotoaparátem cestoval od Íránu přes Etiopii až po Bronx. Zkušenosti z 91 zemí shrnul v knize Jiná krása. Teď ale David Těšínský zpomaluje. A to hlavně díky dvouleté dceři. „Procestoval jsem skoro celý svět, ale být dobrým otcem je pro mě nakonec mnohem větší životní výzva,“ říká Fotograf David Těšínský o uřezaných prstech a radosti z klubu.

V minulosti jste často říkal, že jste se k fotografii dostal přes jistou neschopnost žít normální život. Jak tedy vypadá ten váš nenormální život?
Můj život je docela mišmaš. Navštívil jsem desítky zemí a fotografoval ghetta, slumy, válku, gangy, satanisty… Když mi bylo dvacet, měl jsem zkrátka pocit, že dobrá fotografie musí trochu bolet.

Bosse s manželkou vyfotil na pláži. Za drzou reportáž dostal dvě kulky do hlavy

To už si dnes nemyslíte?
Ne. Smutek není automaticky hlubší než radost a fotka mrtvého člověka silnější než dvou živých, kteří se smějí. Nechci už fotit jen války, mrtvé nebo krev. Teď třeba fotím teenagery v Pardubicích a baví mě to mnohem víc. Možná jsem zjistil, že obyčejný život je dostatečně šílený sám o sobě.

Budou vám podobná témata po letech strávených v extrémních prostředích stačit?
Myslím, že ano. Dřív jsem intenzitu hledal na druhém konci světa, dnes ji najdu deset minut od domu. Ani v ghettu nebo slumu ale nechci fotografovat samotnou chudobu. Zajímají mě lidé. Jak vydělávají peníze, poslouchají hudbu, baví se s kamarády, smějí se. Nejhorší je přijet někam s hotovým názorem a pak jen hledat fotografie, které ho potvrdí. Já chci, aby mě realita pořád mohla překvapit.

Nenechal jste se náhodou sám trochu zaškatulkovat jako fotograf temných a extrémních témat?
Trochu ano. Ale už asi třináct let paralelně dělám satirickou sérii Life is Good. Ta má lidi spíš rozesmát, překvapit, možná trochu pobouřit. Mám rád kontrasty. Jeden den můžu fotografovat něco opravdu těžkého a druhý den člověka, který si lije pivo na hlavu. Obojí je život a obojí mě zajímá.

Nabourávání stereotypů vlastně docela vystihuje moji práci. A nejlepší je, když při tom člověk občas nabourá i stereotyp, který měl sám ve své hlavě. Jsem totiž přátelský, ale ne vždy se tak cítím. Hlavně když jsem byl mladší, dokázal jsem být mezi lidmi hodně nervózní a úzkostný, což je absurdní.

Proč myslíte?
Můžete mít problém vejít do místnosti plné cizích lidí, ale potom dobrovolně odjet sám někam, kde vůbec nikoho neznáte. Já jsem dělal přesně tohle. Některé situace mě opravdu rozhodily, ale zároveň jsem tím vlastní úzkosti určitým způsobem boural. Cestování pro mě nebylo útěkem před strachem, často to byla cesta přímo proti němu.

Přátelé, Donbas.Fotografie Davida Těšínského ze série Válka ještě neskončila.

Projekt Rap je naše víra. Brooklyn, USA. Fotografie Davida Těšínského.

Zmínil jste teenagery v Pardubicích. Jak jste se k nim dostal?
Našel jsem klub, kam chodí skupina mladých lidí, kteří jsou pro mě vizuálně hrozně zajímaví. Postupně jsem si získal jejich důvěru a dnes už vědí, že tam fotografuji, a to většinou na iPhone, který jsem dřív moc nerespektoval. Celé roky taháte drahé foťáky přes půl světa a pak zjistíte, že vás nejvíc baví fotit pár kilometrů od domova telefonem. Zkouším i portréty na výšku, které normálně nedělám. Po těch letech už nechci dokazovat, co umím. Víc mě baví zkoušet, co ještě neumím.

Jak si jako fotograf získáváte důvěru lidí?
Když chci jít víc do hloubky a vytvořit sérii, potřebuji se s těmi lidmi nejdřív seznámit. Nejdřív musí pochopit, že jste tam kvůli nim, ne kvůli obrázku, který si odvezete domů. Často jsem se ptal. Když člověk s focením souhlasil, řekl jsem mu třeba: „Tak na mě nekoukej, já si tě vyfotím někdy během příštích patnácti minut. “ A právě ve chvíli, kdy na mě zapomněl, vznikla fotografie, kterou jsem hledal.

Zakopl před královnou, nepoznal Bushe. Havlův dvorní fotograf vzpomíná

Existuje něco, co už byste dnes nefotil?
Určitě. Když jsem fotografoval gangy a problémy kolem nich, dostal jsem se i k mrtvým lidem. Jednou jsme ale přišli k domu a člověk, se kterým jsem tam byl, mi řekl, že má uvnitř rukojmí a bude mu řezat prsty. Nabídl mi, že to můžu fotografovat. V tu chvíli jsem si říkal: Co tady vůbec dělám? Tohle fotografovat nechci. Navíc jsem měl pocit, že by se možná kvůli mojí přítomnosti začal chovat jinak. Dokumentovat něco je jedna věc. Stát se důvodem, proč se něco stane, je úplně jiná. Tam pro mě končí fotografie.

28 fotografií

Stalo se vám někdy, že samotná fotografie mohla člověka dostat do nebezpečí?
Ano. V Íránu jsem fotografoval dva líbající se muže. Museli jsme zakrýt oči, tetování a všechno, podle čeho by je bylo možné identifikovat. Fotografie potom zveřejnil americký a britský tisk, ale někdo z fotografovaných dostal strach a požádal o jejich stažení. Tak je raději stáhli. Fotografie pro mě nikdy nemůže mít větší cenu než člověk na ní.

Vaše kniha se jmenuje Jiná krása. Co to znamená?
Je to můj svět tak, jak ho vidím. Mě nikdy moc nezajímala dokonalost, spíš věci, které mají nějakou prasklinu, rozpor nebo na první pohled nedávají smysl. Právě tam často nacházím krásu.

Je mezi všemi projekty v knize nějaký, který pro vás osobně znamená nejvíc?
Asi rapeři v Americe, vracím se za nimi už roky. Poprvé jsem odletěl v roce 2016 a od té doby se mnou stárnou.

Fotka mezi životem a smrtí. Zvěčnil popravu v Íránu, pak léta tajil identitu

Cesty jste vždycky plánoval podle toho, co chcete fotografovat?
Vůbec ne. Někdy to bylo úplně spontánní. Jednou jsem třeba poslouchal oldschoolový hip hop z devadesátých let a napadlo mě, že by bylo skvělé tyhle rapery fotografovat. Tak jsem odjel do Ameriky. Podobně jsem ve třiadvaceti koupil letenku do Kuala Lumpuru, aniž bych pořádně věděl, kam jedu.

Měl jsem dlouho dost jednoduchý životní systém: něco mě opravdu zajímalo, tak jsem se tam pokusil dostat. Občas to byl skvělý nápad a občas úplně debilní, ale většinou z toho něco vzniklo. To už teď nedělám.

Vypálená Amazonie. Ayahuasca a nečekaný objev ve kmeni Huni Kuin. Fotografie Davida Těšínského.

Co se změnilo?
Narodila se mi dcera a úplně překopala pořadí věcí, které považuji za důležité. Dřív jsem dokázal odjet i na půl roku. Dnes kromě několika krátkých projektů nebo výstav prakticky necestuji. Dcera je dnes nejdůležitější člověk v mém životě. Chci, aby jednou věděla, že jsem tady pro ni byl, že jsem se snažil být dobrým tátou a že jsem její štěstí nikdy nebral jako samozřejmost.

Být tátou je těžší než fotografovat v ghettech a válečných zónách?
Myslím si, že ano. Procestoval jsem skoro celý svět, ale být dobrým otcem je pro mě nakonec mnohem větší životní výzva. A taky mnohem důležitější.