Za sen o herectví mi přilétla facka, ale já to chtěla hlava nehlava. Zpověď Ivy Janžurové

Působí křehce, ale taky odhodlaně. V úterý 19. května slaví pětaosmdesátiny. V šatně Národního divadla, jehož členkou je Iva Janžurová bezmála 40 let, jsme si povídaly o věnu sudiček, vzdoru, hledání vlastní cesty i klíče k roli a taky o pomstě minulého režimu. Ani ztrátu životní lásky jsme nevynechaly.

Jako rentgen vás prosvítí pohledem a nechává si čas na to, prozkoumat vás. Pozoruje skrytě i nepokrytě. Nalezenou zálibu dokáže dát najevo svou okouzlující náklonností. Zkuste ale udělat něco, co není košer, a dostanete to zpátky jako studenou sprchu. Tentam je její typický smích. Je to jen můj dojem. Můj pohled na cenami ověnčenou a mnoha uměleckými múzami políbenou herečku. Mluvit s Ivou Janžurovou, jež své jubileum oslaví v živém vysílání pořadu Tobogan s Českým rozhlasem Dvojka ve Stavovském divadle až 13. června, znamená jediné – nedostanete, co čekáte; dostanete mnohem víc.

Odmalička jste se chtěla stát herečkou. A nebyla to jen dětská hra. Kde se v malé holce tak silná a neústupná touha vzala?
Kromě genů, které do mě z tatínkovy strany vpluly, to zavinili moji dva starší bratři. Když přijeli domů na prázdniny, připravovali pro rodiče takové veselé večery a já se do toho, od chvíle, kdy to šlo, motala. První role, kterou mi přidělili, byl prý pes. Pak jsem vyfasovala muže s rádiovkami na hlavě a vycpanými pupky. Maminka se pokaždé smála, až jí tekly slzy, a mně se líbilo sklízet takový vřelý ohlas. Smích!