Václav Vydra o prokousnuté ruce, dlouhé cestě k životní lásce i Černých baronech

Kdybych ho měla označit jedním slovem, napadá mě jen toto: pohodář. Pokud více slovy: muž mnoha talentů. Umí výborně tančit, hrát tenis a jezdit na koni, jako střelec se předvedl i na mistrovství světa. Nejvíc se ale věnuje herecké profesi, tak jako mnoho jeho předků. Úctyhodný divadelní rodokmen Václava Vydry sahá minimálně do poloviny 18. století. Nikdy však na to nehřešil, svou hereckou cestičku si uměl vyšlapat sám.

Jeho role svérázného dědečka a vášnivého rybáře trpícího Alzheimerovou chorobou v seriálu Polabí se mi vybaví hláškou: „Bez té mé návnady by nechytil ani rýmu!“ Zatím ovšem samozřejmě nedosahuje proslulosti jeho výroku z Černých baronů. V roli vojína žádajícího o propustku na sestřinu svatbu čelil dotazu poručíka Hamáčka: „A kam to chcete, Šternberk?“ S aristokratickou lehkostí pronesl: „Do Šternberku.“

My Češi si potrpíme na různá výročí. Proto jsem v souvislosti s vámi jedno hledala a našla. Bude to dvacet let, co jste začal trénovat na StarDance. A přestože jste vstupoval do soutěže v pozici outsidera, nakonec jste skončil na stříbrném místě. Jak se vám tehdy povedlo tak dokonale si osvěžit znalosti z tanečních?
Nic jsem si neosvěžoval, protože jsem do tanečních nechodil.

Navzdory tomu jste se na StarDance stal skoro profíkem.
Já jsem se nestal profíkem. V podstatě jsem zůstal tím, kým jsem. Hercem. Vlastně jsem se naučil jen choreografie těch tanců. Respektive mě je naučila naprosto skvělá Petra Kostovčíková. Měl jsem prostě kliku a dodnes jsem vděčný osudu, že v ČT někoho napadlo dát nás dohromady, protože jsme si hodně rozuměli. Vlastně si rozumíme pořád. Stále se občas vídáme a zajdeme třeba na oběd. Ještě šest let po StarDance jsme spolu vystupovali na různých plesech jako předtančení nebo půlnoční překvapení.