Závislost mě vysvobodila z minulosti. Skončila tím Tereza z Esa, říká Pergnerová

Moderátorka Tereza Pergnerová (52) si na koncertě skupiny Lunetic v pražském O2 universu zavzpomínala na 90. léta, kdy byla jednou z nejvýraznějších tváří tehdejšího showbyznysu. V rozhovoru pro iDNES.cz promluvila o své cestě od legendárního Esa až k současnému životu, závislosti i nadační práci.

52 fotografií

Potkáváme se na velkém večeru kapely Lunetic. O2 universum patří dnes právě těmto klukům, které si velmi dobře pamatujeme ještě z konce devadesátých let. Jak vnímáte jejich vývoj?
Ano, chceme říct: je mi 52 let! (smích) Leccos si pamatuju. Ale ten vývoj? Je vůbec nádherné, že kluci pořád fungují. Chodí na ně davy a pořád to umějí. Dělají to s láskou, přesně tak, jak si to pamatuju z tehdejší doby. Myslím, že jsem byla dokonce první, kdo s nimi tehdy dělal rozhovor v Šárce.

Zahřeje vás u srdce i to, že dorazil Martin Kocián?
Samozřejmě. Byla jsem i na jejich posledním velkém koncertě a už tehdy jsem měla nějakou vizi, ale Martin tam tenkrát nebyl. Teď je tady, takže všechno je, jak má být.

Jste žena, která žije přítomností. Jak vnímáte podobné návraty k devadesátým letům?
Nevím, jestli to takhle úplně prožívám. Myslím, že jsme generace, která si z devadesátek nese spoustu jiných věcí, které nám nikdo nemůže vzít. Nebyly mobily, takže jsme si věci museli pamatovat a opravdu je prožít, aniž bychom si je natočili. A z toho pořád žijeme.

Lunetic si zopakoval třicetiny. Tentokrát i s Martinem Kociánem, hala z něj šílela

Dnes sem přijdou lidé, kteří tehdy možná byli děti nebo prožívali pubertu, a všechno si přinesou s sebou. Kluci to tady rozbalí, přijde Martin a já budu spokojená. (smích) Protože to jsou věci, které nás formovaly. Nás formovalo tohle. Tahle generace zase bude říkat: „Nás formoval Yzomandias.“ Třeba.

Na Lunetic jste vzala dceru Natálku. Takže ji trochu kulturně vzděláváte v devadesátkách. Čím naopak vzdělává ona vás?
Mladí lidé se v devadesátkách docela vyznají. Ona si vždycky udělá takové jedno kolečko. Byla se mnou na 90's Explosion a loni na Luneticích, takže má přehled. Ale já od ní zase vím, co je Smack, Yzomandias nebo Ben. Já mám přehled o tom, co se děje v mladém světě! (smích)

Tereza Pergnerová s dcerou Natálií.

Když dnes dostanete do ruky CD Čágo belo a někdo vás požádá o podpis na něj, co vám proběhne hlavou?
Já nevím, jestli to takhle vůbec vnímám. Nevnímala jsem to tak ani v devadesátkách. Vždycky jsem chtěla být sama sebou. Chápala jsem to tak, že jsem jedna z vás, jenom jsem vidět, a chtěla jsem být hlasem mladé generace.

Teď to beru tak, že jsme zestárli. A když se potkáme, máme společný hlas. Takže z toho nejsem ve stylu: „Wow, to je nádherné.“ Beru to jako něco, co k nám patří a s čím asi i umřeme.

Pomáhá vám v současném životě soustředit se na přítomný okamžik? Ať už jde o spiritualitu, nebo o pomoc lidem prostřednictvím nadačního fondu?
Myslím, že je to přirozený vývoj. Není nám pořád dvacet a člověk musí směřovat někam, co odpovídá jeho věku. Potřebuji to, abych se cítila dobře. Nemůžu ve svém věku běhat s kšiltovkou Čágo belo, to už je pryč.

Pergnerová se díky Esu stala jednou z nejpopulárnějších osobností showbyznysu.

Potřebuji dělat věci, které odpovídají mé mysli, duši a životu. Nadační fond mě už sedmým rokem baví, vidím v něm smysl a baví mě, jak jsme konkrétní, přesní a jak rosteme. Je to prostě můj svět.

Jste ráda, že si dnes můžete dělat to, co vás skutečně naplňuje? Když se podíváte na některé umělce z devadesátých let, které jste mívala v Esu, jsou vlastně vězni své vlastní minulosti.
To je jasné. A to nikomu nepřeju. Myslím, že mě z toho hodně vysvobodila závislost. Tím, jak jsem padla úplně na dno, logicky zmizela Tereza z Esa a přišla nová Tereza – ta se šrámy a jizvami, která je taková, jaká je. To mi hrozně dovolilo být skutečně Terezou Pergnerovou. Nemusela jsem zůstávat ve stínu Terezy z Esa.

Hned po porodu syna jsem sháněla drogy, přiznala Tereza Pergnerová

Jsme rádi, že vás dnes máme právě takovou, jaká jste.
Není den ani ráno, kdy bych nepoděkovala tam nahoru: Díky, že jsi při mně stál. A lidem, že mě třeba neodepsali. To je přece hezké.

A když to uzavřeme reality show – jak se díváte na ty, které se dnes natáčejí v Česku, ve srovnání s tím, co vzniká třeba v Německu? Tam jsou podle mě o dekádu, možná dvě napřed. Máme Heidi Klum a Germany’s Next Topmodel, u nás se pořád vrací Superstar nebo Survivor. Ale zase abychom to neznevažovali...
Ne, my jsme hodní. (smích) Myslím, že nás čeká určitá obroda. Je potřeba být odvážní a přinášet formáty, které tady ještě nejsou zajeté. Prostě zariskovat, protože doba jde strašně dopředu. Když máme k dispozici tolik technologií, proč je nezapojit? Oživilo by to dynamiku všeho. Já bych si to moc přála, ale ono to přijde.

A myslím, že přijde i návrat k určité lidskosti. Teď jsme v takovém hypu, kdy si říkáme: „To je zvláštní, jak lidé navazují vztahy.“ Je to zvláštní. Samozřejmě je to dané i věkem, když se na to dívám. Ale myslím, že nás čeká určitá obroda a budeme se vracet k nějaké člověčině.

Já doufám.
Já si to moc přeju. Ten nahoře to slyší, pán za kamerou souhlasí, takže OK.

A dneska to můžeme uzavřít tím legendárním pozdravem...
OK. Čágo belo!