Laviho bych doma nesnesla ani minutu, říká herečka Šárka Krausová

Šárka Krausová se před kameru vrátila v jiné životní etapě. Několik měsíců po narození syna přiznává, že mateřství změnilo její pohled na práci i priority. Promluvila o návratu k partě kolem Jakuba Štáfka, o vztahu Lucie a Laviho i strýci Lukáši Vaculíkovi. A také o tom, proč se teď za kariérou nežene a proč je jí nejlépe doma na statku s rodinou.

44 fotografií

Tvůrci o filmu Vyšehrad Třy mluví jako o komornějším návratu ke kořenům. Poznala jste tu změnu už ze scénáře?
Ano. Není tam tolik dějových linek, film se víc soustředí na jednu hlavní vztahovou linku, na kterou je kladený velký důraz. Už při čtení scénáře jsem cítila návrat k jedničce. Je to v něčem laskavější a mírnější. A musím říct, že jsem se po přečtení scénáře na natáčení opravdu těšila.

Kam se ve třetím díle posune vaše Lucie?
Určitě se posune. Lucii se splnil její sen, opravdu otěhotněla, a teď se připravuje na novou životní fázi – na mateřství. Zároveň se ale mezi ní a Lavim stanou věci, které nechci prozrazovat, kvůli nimž trochu ztratí půdu pod nohama. Ve chvíli, kdy mají zakládat rodinu, se ocitají v určité nejistotě. Myslím, že je zajímavé sledovat, jak se k tomu takový pár postaví.

Lavi je přitom tak trochu chodící katastrofa. Co na něm Lucii pořád přitahuje?
Myslím, že ona si vůbec neuvědomuje, že Lavi je chodící katastrofa. (smích) Její inteligence je na podobné úrovni jako Laviho, takže jí většina těch věcí také nedochází. A myslím, že se s ním cítí v bezpečí. To, co jí možná jiný muž nedokáže dát, má ona pocit, že od Laviho dostává.

A kdybyste měla takového partnera doma vy?
Ježíš, ani minutu! (smích)

Takže Lucie mu za tři filmy odpustila věci, které byste vy partnerovi nikdy neodpustila?
To je tak extrémní vztah, že já bych mu neodpustila absolutně nic. Život, který tihle dva vedou, je naprosto divoký a bláznivý a já bych to vůbec neskousla.

Ve Vyšehradu jste už zažila i poměrně odvážné scény. Bylo ve scénáři trojky něco, u čeho jste si řekla: „Tak tohle už hrát nebudu“?
Naštěstí ne. Nevím, jestli ke mně byli tvůrci vstřícní i proto, že vědí, že jsem po porodu a ještě nejsem v takové formě, v jaké jsem bývala. Doufám, že se do ní zase vrátím, ale přece jen jsem teď pár měsíců po porodu. Naštěstí tady hraju těhotnou, takže se za břicho hodně věcí schová. (smích) Ale opravdu jsem po přečtení scénáře měla radost, že tam tentokrát není žádná scéna, které bych se bála.

U druhého filmu jste říkala, že se s touhle partou cítíte bezpečně a s jinými lidmi byste do některých scén možná nešla. Jak si režisér takovou důvěru získá?
Je to hlavně o vztahu a o tom, co už spolu máte za sebou. S Martinem Koppem i Jakubem Štáfkem se známe dlouhá léta a pracovali jsme spolu na více projektech. Člověk tím postupně získává důvěru. Zažijete spolu práci, vidíte výsledek a zjistíte, že tomu druhému můžete věřit.

Ve Vyšehradu Dvje se objevil také váš strýc Lukáš Vaculík. Překvapilo vás, že na nabídku kývl?
Překvapilo. Když mi kluci oznámili, že tam bude hrát strejda, měla jsem obrovskou radost. Vždycky se nabízelo, že když jsme oba herci, mohli bychom se někde pracovně potkat, ale nikdy jsme tomu nechtěli jít nějak násilně naproti. Takže jsem byla ráda, že to přišlo takhle přirozeně. Zároveň jsem byla opravdu překvapená, že souhlasil. Dokonce jsem se kluků ptala: „Jste si jistí? Nevyložili jste si to špatně?“ (smích) Ale Lukáš si s nimi hodně sedl. Líbí se mu jejich práce, baví ho jejich humor i celý proces natáčení. Myslím, že si získali jeho důvěru.

Radí vám někdy jako zkušenější herec?
Neřekla bych, že bychom byli ve fázi, kdy si každý jdeme úplně vlastní cestou. Je to spíš o kolegialitě. Myslím, že Lukáše určitě někdy napadne, že by mi mohl poradit, a určitě vidí i nějaké moje nedostatky. Ale právě z kolegiality a určitého parťáctví mi do toho nemluví.

Když jste se hlásila na DAMU, upozorňoval vás přitom právě Lukáš, jak těžké herecké povolání je. Nemáte dnes chuť mu říct: „Vidíš, přece jen to vyšlo“?
To mě vlastně nikdy nenapadlo takhle obrátit. (smích) Myslím ale, že je rád, když vidí, že jsem spokojená a že cesta, na kterou jsem se vydala, klapla.

Přesto si vás vedle Vyšehradu našel ještě jeden nový projekt – Šansony za oponou. Jak k tomu došlo?
Úplnou náhodou. S Alexem Andersem jsme se potkali jako hosté v jedné televizní talk show a mě jeho písně nadchly. Dali jsme se do řeči, poslal mi dvě skladby a přijel za mnou na statek, abychom je vyzkoušeli. Byla jsem tehdy v devátém měsíci těhotenství. Zkouška se povedla a domluvili jsme se, že dáme dohromady repertoár. Alex odjel a já za tři dny porodila. (smích) První koncert jsme pak měli na konci léta. Takže se vlastně téměř současně narodil můj syn i nový projekt Šansony za oponou. Nová etapa v obou směrech. Náhoda? Osud?

Co vás na šansonu baví? Je to pro vás hodně jiné než herectví?
Šanson je pro mě další způsob, jak vyprávět příběh, jen tentokrát prostřednictvím hudby a mnohem víc sama za sebe. Nemůžu se schovat za postavu a právě to mě baví. Alex navíc nepíše jen tklivé písně o lásce nebo těžkostech života, ale i satirické a vtipné věci, které mám asi nejraději. Zpívat jsem přitom toužila celý život. Chodila jsem na hodiny zpěvu i na konkurzy do muzikálů, ale nikdy to nevyšlo. Už jsem se smířila s tím, že profesně mi tahle touha asi není souzená. A paradoxně ve chvíli, kdy jsem práci odsunula stranou a připravovala se na úplně jinou životní roli, být mámou, si mě tenhle splněný sen našel sám.

Změnilo mateřství způsob, jakým některé věci vnímáte?
Rozhodně. Až mě překvapilo, jak velkou změnu to v člověku udělá. Jsem teď mnohem citlivější na určitá témata týkající se dětí. Když pomalu vidím v reklamě dítě, kterému se něco děje, už pláču. Je to vlastně nepopsatelné. Mateřství člověka promění způsobem, který se těžko vysvětluje.

Dokážete se během natáčení od role maminky odstřihnout?
Je to hodně náročné a musím říct, že si kvůli tomu natáčení zatím neužívám tolik jako dřív. Pořád jsem hlavou u svého chlapečka. Přemýšlím, jestli už netočíme moc dlouho, jestli nebude potřebovat nakojit, jestli nepláče a jestli je v pohodě s babičkou nebo s tátou. Takže to pro mě není úplně jednoduchá pozice.

Změnilo mateřství i váš pohled na kariéru? Jsou nabídky, které byste dříve přijala a dnes je odmítnete?
Určitě. Šetřím životní energii, protože jí není nekonečné množství. Teď se navíc vůbec neženu zpátky do práce. Občas přijde nějaký krátkodobější projekt, jako je třeba tento, ale zatím se naplno vracet nechci. Chci být se synem co nejvíc doma.

S manželem Ondřejem Krausem jste oba herci. Dokážete doma práci úplně vypnout?
Docela rádi se o ní bavíme. Já mám asi větší tendenci věci rozebírat, Ondra je dokáže lépe odstřihnout. Ale baví nás sdílet spolu to, co děláme. Měli jsme i období, kdy jsem měla potřebu práci řešit opravdu hodně a Ondra tomu dokázal dát jasný rámec: ano, probrali jsme to, stačilo a už se v tom nebudeme dál vrtat.

Jste k sobě upřímní i v hodnocení herecké práce?
Myslím, že ano. Neříkáme si vyloženě: „Dneska se ti to fakt nepovedlo.“ Spíš se snažíme přijít na to, proč něco nefunguje. Jestli člověk špatně uchopil postavu, nerozumí situaci nebo je problém někde jinde. Snažíme se dávat si produktivní kritiku, ze které si ten druhý může něco vzít a posunout se dál.

A zahráli byste si spolu někdy filmové manžele?
To by bylo skvělé! Moc rádi bychom spolu hráli, ať už v divadle, nebo před kamerou. Zatím se nám to ještě nepoštěstilo.

Kromě manžela jste se tak trochu „provdala“ také za statek. Nebyl pro vás přechod z Prahy na venkov kulturním šokem?
Vůbec ne. Já jsem totiž po životě na venkově toužila už předtím, než jsem potkala svého muže. Přemýšlela jsem, že zrekonstruuju chatu, přestěhuju se tam a budu žít mimo Prahu. A pak mi to vesmír poslal takhle. (smích) Než jsem svůj plán stihla zrealizovat, přišel můj muž a nebylo potřeba nic rekonstruovat. Přestěhovala jsem se rovnou na statek.

Je pro vás fyzická práce na statku určitým protipólem k herectví?
Určitě. Já takhle ráda relaxuju. Hrabu se v hlíně, sázím kytičky, pěstuju jahody nebo růže. Teď tedy na relax nemám příliš času. Snažím se vždycky najít alespoň malou chvilku, když chlapeček spí nebo si hraje, abych si mohla něco zasadit. Momentálně je to ale spíš takový maraton než relaxace.

Když máte nějaký splín, pomáhá vám právě práce venku?
Ano. Vyženu se ven a dělám cokoliv. Hlavně nepřemýšlet a zbytečně se ve věcech nevrtat.

Pořád vás lidé hodně spojují s Ulicí. Máte pocit, že vás dnes už vnímají především jako Šárku Krausovou, nebo pro ně stále zůstáváte herečkou z Ulice?
Myslím, že už mě víc vnímají jako samostatnou herečku. Ale určitě si mě většina lidí s Ulicí pořád spojuje. Byla to dlouhá etapa a jedna z prvních výrazných věcí, které jsem dělala.

Je nějaký typ role, který jste zatím nedostala a ráda byste si ho vyzkoušela?
Lákají mě charakterní postavy. Třeba ženy, které jsou nějakým způsobem ztrápené životem, nějaké sociální drama. A hodně by mě bavily historické filmy.

Koho byste si v historickém filmu chtěla zahrát? Třeba Marii Terezii?
Ano! Klidně Marii Terezii. Něco takového by mě bavilo.

Co je pro vás dnes těžší – když dobrá role vůbec nepřijde, nebo když přijde skvělá nabídka v době, kdy ji kvůli rodině nemůžete přijmout?
Kdybych tu roli opravdu vůbec nemohla hrát, asi by mě to mrzelo. Ale i když mi teď chodí nabídky, které odmítám, mateřství je pro mě na prvním místě, takže mě to vlastně netrápí. Jsem ráda, že mě zatím nepotkala nabídka, jejíž odmítnutí by mě opravdu hodně bolelo.

Když se dnes podíváte na svůj život – manžel, dítě, statek, koně a herecká kariéra – je to život, který jste si představovala ve dvaceti? Nebo by byla dvacetiletá Šárka překvapená?
Byla by překvapená. Nikdy jsem neměla přesný plán. Hodně jsem toužila po tom najít partnera, který bude mým dobrým životním partnerem. To pro mě bylo důležité. A samozřejmě jsem chtěla založit rodinu, ale neměla jsem život nalinkovaný a vymyšlený dopředu. Rozhodně bych se ale ve dvaceti divila tomu, koho jsem si nakonec vybrala a koho mi osud přihrál. Nikdy by mě nenapadlo, že budu žít takhle krásně v přírodě, s koňmi a na statku. Takže bych byla velmi překvapená. Ale mile.