Syn to s příjmením Punčochář nebude mít jednoduché, říká známý šéfkuchař

Jan Punčochář (47) patří v Česku mezi kuchařskou špičku. Je hvězdou několika kuchařských show a u plotny tráví většinu dne. Přesto je vaření stále jeho vášní číslo jedna. A jak to vypadá, brzy do rodiny přibude další kuchař. Jeho syn Matěj totiž chce studovat stejný obor jako táta. A co na to slavný kuchař říká? To si přečtěte v našem rozhovoru.

Jako známý šéfkuchař máte jistě doma vždy něco k snědku po ruce. Co vám nikdy doma nechybí?
Vždy jsou to základní suroviny jako je máslo, mouka, sádlo, vejce, strouhanka, sůl, olivový olej. Je to spousta věcí. A doma to dělám stejně jako v restauraci. Když něco dojde, sepíši si seznam a jedu to nakoupit. Mám přehled o tom, co doma je a co není. A vždy mám doma něco, z čeho bych mohl něco připravit, kdyby někdo náhodou přišel k nám na návštěvu.
Jaká surovina je podle vás doslova zázračná a dá se z ní vykouzlit ledacos?
Vajíčka. Z těch se dá připravit hodně jídel. Ať už je to vaječná pomazánka, vaječná omeleta, míchaná vajíčka, vejce Benedikt a pak hromada sladkých věcí. Vejce jsou takový základ, který by u nikoho doma chybět neměl. Já rád dělám i palačinky, lívance.

34 fotografií

Když už jsme u těch vajec, koupil byste si normální vejce v obchodě, která nemají tu nejlepší kvalitu?
Já sázím na domácí vejce. Mám takového svého dodavatele-slepičáře, kde vím, odkud ta vejce pochází a pravidelně si je u něj kupuji. Už asi devět let bydlím za Prahou, takže tam mám kam zajít.

Bez jakého jídla by si Jan Punčochář nedokázal představit život?
Bez řízků. A je jedno, jaký řízek to je. Jestli kuřecí, vepřový, houbový nebo z pečeného celeru. Tím, že od rána do večera vařím docela komplikované pokrmy, tak si pak rád dám něco vlastně jednoduchého na přípravu ale zároveň chutného. Řízek je prostě jídlo, které mě vždy potěší.

Najde se jídlo, které už vás nebaví vařit?
Není to u mě o konkrétním jídle, ale spíš o surovinách. Já rád vařím z opravdu kvalitních surovin, na tom si zakládám. A není mi třeba příjemné, když mám pohostit někoho, kdo má v jídle nějaká omezení a já to nevím dopředu. Musím pak improvizovat, raději jsem, když dopředu už vím, co vařit mohu.

Co vás dokáže vyvést z míry, když dorazíte do práce?
Když není kafe. (smích) Ale vyvádí mě z míry i kolegové, kteří přijdou do práce pozdě nebo vůbec nepřijdou. A vyvede mě z míry, když nejsou třeba také v úplně ideálním stavu! Ale je nepříjemné i to, když čekáte dodávku nějakých potravin a ta má zpoždění. Naštěstí se to stává už jen velmi málo.

Na první pohled ale vypadáte jako člověk, kterého jen tak něco z míry nevyvede!
Asi už je to věkem. Čím jsem starší, tím jsem víc v klidu. Dost jsem se za poslední roky zklidnil.

Jan Punčochář , jeho syn Matěj a dcera Rozárka v pořadu Hell’s Kitchen Česko (2025)

Kdo doma kraluje u plotny? Vy nebo manželka?
Kdybych to byl já, tak se doma moc nenajedí. Já jsem většinu dne v práci. Přicházím v devět a odcházím v těch deset, jedenáct. Takže by zemřeli hlady, kdyby čekali na mě. (smích) Ale když jsem doma a vaří se, tak jsem u plotny vždycky já a rád.

A necháte si do vaření mluvit nebo si to rodina nedovolí?
Já se vždycky ptám, co by chtěli uvařit. Děti mají nějaká oblíbená jídla. Jedno z nich je ale zrovna třeba sushi, na které si spíš zajdeme do oblíbených restaurací, protože to já nedělám. Ale jinak se u nás vaří všechno. Od ryb až po omáčky. Běžná česká jídla. A jsou spokojení.

Jak vypadá taková kuchyně Jan Punčocháře? Co tam nechybí?
Já jsem tak trochu blázen do kuchyňského vybavení. Takže tam mám dvě ledničky, venku na terase jednu ledničku, dole chladící box, venku na terase mám pec na pizzu a na chleba. Mám holdomat na pomalé pečení, mám thermomix, airfryer, vakuovačku, kávovar, dvě trouby. No mohl bych pokračovat do nekonečna.

Bývá vaše žena kritická k jídlu, které uvaříte?
Nemyslím si, že by byla primárně kritická, to ne. Já ale sám umím uznat, že se mi něco nepovedlo. Když to stojí za prd, řeknu to. Ale taky někdy řekne, že třeba jídlo není dost slané.

To by se dalo ale dosolit..
To právě ne. Jídlo musí být dokonalé už ve chvíli, kdy vám ho položí na stůl. Už by se nemělo dochucovat nic. Já se vždy trochu zděsím, když vidím, jak si lidé jídla jsou schopni ještě dochucovat. Můj táta si třeba do polívky ještě dává Maggi. Když je u nás doma, tak to naštěstí nedělá. Předně ho doma ani nemáme, a pak doufám, že by si to snad nedovolil.

Jan Punčochář, Martha Issová a Besky v pořadu Ledničko, vyprávěj

Jaký byl Jan Punčochář před deseti lety a jaký je dnes?
Dřív jsem byl mnohem větší pedant. A úplně nejšťastnější jsem byl, když jsem mohl být celý den zavřený v kuchyni. To bylo ještě v době, kdy jsem se neobjevoval v televizi. Pak se to docela proměnilo, protože samozřejmě jakmile se v televizi objevíte, pak už vás poznávají i lidé a nějaká změna tam prostě nastane. Poznávají vás lidí v restauraci, chtějí se s vámi vyfotit. Já denně třeba se zákazníky udělám i čtyřicet fotek. Ale jsem za to rád, těší mě to. Když se mi zrovna vzadu v kuchyni něco nepálí. (smích)

Co vám účinkování v televizi dalo a co vzalo?
Vzalo mi to právě trochu soukromí, ale spíš vnímám, že mi to hodně věcí dalo. Naučil jsem se být sebejistý v projevu mezi lidmi. Naučilo mě to určitý rozhled. A rozhodně mě to mnoho věcí naučilo.

Kde se vidíte za dalších deset let?
Já v životě neplánuji, takže vlastně netuším. Nemám tam nějaký jasný plán, který bych měl splnit. Já jen doufám, že za deset let ještě budu moct být v kuchyni, s radostí vařit lidem a bude se nám dařit.

Měl jste někdy sen setkat se s nějakým slavným kuchařem?
Ne, to vůbec ne. Já pravidelně i s rodinou cestuji po světě a učím se nové recepty a ochutnávám jídla z jiných kultur. Teď jsme byli třikrát za sebou v Singapuru, protože tam máme známé. To mě moc baví a inspiruje mě to. Ale nikdy jsem neměl žádnou kuchařskou modlu. Moje dovolené jsou vlastně z devětadevadesáti procent o gastronomii.

Šéfkuchař Jan Punčochář má svou práci jako koníček.

Vaříte i na dovolené?
Nejsem fanatik, který by si sebou vozil někde plynovou bombu, aby mohl uvařit, ale když máme někde třeba pronajatý domek, tak tam samozřejmě vařím a vůbec mi to nevadí. Rád nakoupím čerstvé lokální suroviny na trhu a něco z toho připravím. Rád se inspiruji u místních.

Je vaše práce váš koníček?
Stoprocentně. Já musím dělat to, co mě baví. Myslím, že mám trochu ADHD, pořád potřebuji něco dělat. A neumím si představit, že bych dělal něco, co mě nebaví, nedělá mi radost.

Dokážete se na chvíli zastavit alespoň na té dovolené?
Když mám za sebou tři nebo čtyři náročné měsíce, tak pak na tom lehátku dokážu ležet třeba tři hodiny. Ale to už je můj strop.

Inspirovaly se u vás děti? Nepůjde někdo z potomků ve vašich šlépějích?
Můj syn Matěj už se sám rozhodl, že chce jít na kuchaře. Je teď v devítce. Do ničeho jsem ho nikdy netlačil a sám z vlastní vůle se pro to rozhodl. Ale každopádně já jsem nebyl ten, který by mu to doporučoval. Ale já si myslím, že každý má dělat to, co chce. A on to opravdu vyloženě chce. A myslím si, že to v oboru nebude mít úplně jednoduché se jménem Punčochář.

Jan Punčochář v kalendáři Prostě srdcem 2025

A už mu dáváte nějaké rady?
Víte, jak to chodí s náctiletými a radami. To je jako házet ty rady o zeď. (smích) Ale většinou se pak dostaneme k tomu, že v těch základních radách o vaření mám pravdu.

Účinkujete v pořadu Ledničko vyprávěj. Tak o čem by ty vaše ledničky mohly vyprávět? Že jsou stále plné?
No někdy se tam i oběsila myš. Že tam není žádné jídlo. Ale bez legrace, většinou je pravda, že jsou plné. Hlavně po víkendu, kdy jdu nakupovat. Pak uvařená jídla hezky roztřídím do krabiček, aby si to pak mohli jen vyndat a ohřát. Pak mi nadávají, že nebudou jíst pořád to stejné. (smích) Po většinu času je v mojí ledničce něco dobrého, co si můžete hned sníst.

Jak vzpomínáte na MasterChefa Česko?
Jako člověku mi to dalo hrozně moc. Poznal jsem spoustu zajímavých lidí, dokonce i v mojí restauraci vaří poslední vítěz MasterChefa. Je zaměstnaný v restauraci U Matěje. Díky MasterChefovi mám spoustu dobrých přátel, štáb byl jedna velká rodina.

A vzalo?
Nenapadá mě nic, protože jsem to opravdu chtěl dělat, bavilo mě to. Opravdu tam byla jen ta přidaná hodnota.

A co nějaké sny?
Já nějak nesním, neplánuji. Žiji přítomným okamžikem. Já i na dovolenou balím těsně před odjezdem. Nemám plánování rád. Ale možná je to i tím mým vytížením, že jsem od rána do večera v práci.

Šéfkuchař Jan Punčochář viditelně zhubl a mládne před očima. (2024)

Ještě nám prozraďte, jak být dobrým kuchařem a zároveň nemít tři sta kilo?
No já jsem tři sta kilo v minulosti už málem měl. Teď jsem shodil díky sebezapření. Už tolik nejím. Musím si to hlídat, cvičím. Nejvíc jsem měl přes sto dvacet kilo a už to bylo moc.

A zvládl jste to shodit i bez diety?
Bez změny režimu to nešlo, takže jsem musel kompletně změnit to, jak jsem do té doby byl zvyklý jíst a v jakém množství. Prostě jsem si nedal buřt ale okurku.

Jste teď šťastný?
Když zrovna neřeším nějakou nepříjemnost v práci, tak bych řekl, že jsem.
Co nějaká rada pro začínající kuchaře?
Je důležité si uvědomit, že kuchař je práce. Opravdová práce. Bez toho to nejde. Pokud tam bude ještě pro vaření opravdové zapálení, tak to už je příjemný benefit. A když budou hodně makat, mohou to dotáhnout někam dál.

Co vy a rozčílení v kuchyni? Umíte se někdy naštvat?
Trošku. Ale pracuji v otevřené kuchyni, kde se s lidmi bavím, vaříme, jsme tam společně, tak je potřeba, aby byla dobrá atmosféra a myslím, že křikem bych ničemu nepřispěl.

A jak Jan Punčochář relaxuje?
Rád si zajdu do fitka nebo s trenérem na thajský box. A pak si někdy rád dám s chutí i pivo.