Narodil jsem se na přání svého staršího bráchy, říká herec Ondřej Kraus

Na brněnském výstavišti je rušno, ale Ondřej Kraus působí naprosto přirozeně, jako by sem patřil. Herec Divadla na Vinohradech, kterého diváci znají i z televizních obrazovek, v rozhovoru pro iDNES.cz promluvil o svém vztahu ke koním, rodině i o tom, proč je herecký život jako horská dráha.

Ondro, jsme na veletrhu zaměřeném na zemědělství a lesnictví. Jak se tu cítíte?
Cítím se tady opravdu skvěle. Musím říct, že jsem na takové akci v Brně úplně poprvé, takže je to pro mě nové. Znal jsem spíš Zemi živitelku v Českých Budějovicích, kam jsme občas jezdili s tátou, ale tohle je zase jiný rozměr. Překvapilo mě, jak obrovské to je, kolik je tu lidí, techniky, zvířat. Má to skvělou atmosféru a člověk si uvědomí, jak široký a pestrý obor zemědělství vlastně je.

Moje žena Šárka je jediná normální herečka v Česku, říká herec Ondřej Kraus

Už jste si stihl něco vyzkoušet nebo projít?
Ano, snažil jsem se toho stihnout co nejvíc. Samozřejmě jsem si sedl na koně, to je pro mě úplná samozřejmost. Pak jsem byl u holení krávy, což mě opravdu překvapilo, protože jsem vůbec netušil, že se to dělá. Člověk se tady pořád něco nového učí. Prošli jsme si i techniku, traktory, zvířata… Je to hodně inspirativní.

Koně jsou vaše velké téma. Jak jste se k nim vlastně dostal?
Začalo to docela úsměvně. V roce 2002 mi Ježíšek nadělil poníka pod stromeček, což byl dost zásadní moment. Od té doby jsem se tomu začal věnovat naplno. V roce 2003 jsem začal jezdit aktivně a závodit parkur. Dneska už je to víc než dvacet let, takže koně jsou opravdu velkou součástí mého života. Přitom jako malý jsem se jich bál, takže jsem rád, že jsem ten strach překonal.

34 fotografií

Je to pro vás spíš sport, nebo forma odpočinku?
Je to kombinace obojího. Na jednu stranu je to sport, který vyžaduje disciplínu, pravidelnost a určitou fyzičku. Na druhou stranu je to pro mě obrovský mentální odpočinek. U koní člověk musí být přítomný, soustředěný na ten moment, a to mě vlastně uklidňuje. V tomhle směru je to pro mě skvělý protipól k herectví.

Pojďme k rodině. Vaše manželka Šárka Krausová je také herečka, jak vám funguje společný život?
Funguje to díky komunikaci. To je podle mě úplný základ. Musí tam být dialog, tolerance a samozřejmě velká láska, a to všechno u nás je. Každý máme nějaké svoje věci, přes které nejede vlak, ale zároveň jsme si řekli, co jsme ochotni oželet. Důležité je, že se shodneme v tom, co chceme udržovat a co nás baví. To nás drží pohromadě.

Jak vlastně váš vztah začal?
U mě ta jiskra přeskočila dřív, asi o rok. Šárka o tom dlouho vůbec nevěděla. Pak přišel covid, začali jsme si víc psát, víc se vídat a postupně to přerostlo v něco víc. Takže jsme vlastně taková covidová láska.

Šárka a Ondřej Krausovi

Dnes už máte rodinu a malé dítě. Jak se to dá skloubit s herectvím?
Tím, že jsme oba herci, tak si dokážeme dobře organizovat čas. Vidíme si do diářů, víme, kdo kdy hraje nebo točí. Díky tomu se můžeme skvěle doplňovat. Když je potřeba pohlídat malého Oliverka, prostě se vystřídáme. Funguje to překvapivě dobře. Jen zatím nemůžeme mít společné projekty, alespoň pracovní, ale třeba se to časem změní.

Bylo herectví vaším snem od začátku?
Vůbec ne. Mám staršího bráchu Martina, který je herec, a ten mi tento svět vlastně otevřel. Kdyby nebylo jeho, asi bych o tom ani nepřemýšlel. Původně jsem chtěl dělat režii, hlásil jsem se na FAMU, ale to nevyšlo. Herectví byla spíš druhá varianta, která mě ale postupně úplně pohltila.

Zvažoval jste i jinou profesní cestu?
Ano, uvažoval jsem třeba o veterině nebo o učitelství. Takže kdyby se věci vyvíjely jinak, mohl jsem dnes dělat něco úplně jiného. Možná by to ale nakonec stejně skončilo u zvířat.

Jaký je podle vás herecký život?
Je to jako jízda na horské dráze. Někdy máte práce hodně, někdy méně. Není to stabilní zaměstnání od devíti do čtyř. Ale právě ta proměnlivost a napětí mě na tom baví. A možná i proto jsou pro mě koně tak důležití – drží mě nohama na zemi a dávají mi stabilitu.

Má žena by si občas přála být klisnou, říká Ondřej Kraus. Vedle hraní závodí v parkuru

Kde vás mohou diváci aktuálně vidět?
Moje domovská scéna je Divadlo na Vinohradech. Teď mám po premiéře představení Ondina, což je krásná poetická pohádka. Jinak hraji ve Velkém Gatsbym, Romeovi a Julii, Revizorovi nebo v Baladě pro banditu. Je toho docela dost.

Jak náročné je učit se texty?
Pro mě osobně to není tak složité. Snažím se text naučit co nejdřív, ideálně hned na začátku zkoušení. Pak mě to neomezuje a můžu se soustředit na samotné hraní a tvorbu postavy.

Potkal jste se někdy profesně s bráchou?
Ano, hráli jsme spolu v seriálu O koních a lidech a bylo to skvělé. Jsme takoví dva blázni, takže to mělo energii. Mrzí mě, že nás někdo neobsadil do něčeho většího, myslím, že by to mohlo být hodně zábavné. Třeba se toho ještě dočkáme.

Tady na Agrishow jste opravdu byli zábavní, to můžu potvrdit – ale mezi vámi je větší věkový rozdíl, rozuměli jste si jako děti?
Mezi námi je deset let a já jsem se narodil hlavně na bráchy přání. Prý se o mě od malinka hezky staral, vozil mě v kočárku, přebaloval, hrál si se mnou… já si, ale nejvíc vybavuji období své puberty, kdy byl brácha už dospělý chlap a já fracek. Tam to trochu drhlo, protože jsem nechápal, že bych ho měl v určitých situacích brát vážně. Se mnou to hodně „mlátilo“ a vím, že to bráchu dost iritovalo. Ale nakonec jsem dospěl i já a stali se z nás nerozluční parťáci!

Jak vás vychovávali vaši rodiče?
Vedli nás k pokoře a slušnosti a k pracovitosti. Naši jsou oba workoholici a myslím, že tohle jsme od nich hojně pochytili, i když já byl asi větší „mazánek“, ale mám jen a jen skvělé vzpomínky, takže výchova a dětství bylo pohádkové.

Ondřej Kraus v seriálu O lidech a koních (2025)

Maminka s tatínkem zde byli s vámi, působíte jako sehraná rodina, čím vás inspirují?
Soudržností, láskou, vzájemným pochopením a doplňováním se. Naši jsou opravdu sehraná a inspirativní dvojka.

Všimla jsem si, že rodiče vám pomáhají i s malým Oliverkem, hlavně maminka, považujete to za výhodu, že máte rodiče takzvaně „po ruce“?
Rozhodně ano! Ať už jde o hlídání, předání zkušeností nebo jenom o pocit, že je vždycky na blízku někdo, na koho se můžete spolehnout za všech situací. Mít takové rodiče je dar.

Máte nějakou vysněnou roli?
Na divadle určitě Cyrana, to je podle mě sen každého herce. A z filmových rolí by jich bylo spoustu. Třeba Michael Corleone z Kmotra, ale typově na to úplně nesedím. Modrooký blonďák není zrovna typický italský mafián (smích).

A na závěr, co vás na veletrhu bavilo nejvíc?
Ta pestrost. Je tu všechno, zvířata, technika, lidé. Člověk si uvědomí, jak široký ten obor je. A pro mě osobně je největší radost, že tu jsou koně. To je prostě moje srdcovka a vždycky to tak bude.