Musíš ty chlapy zkoušet, nemůžeš mít jen jednoho. Heidi Janků o zpěvu i radách do života
V listopadu bude zpěvačce Heidi Janků čtyřiašedesát, nikdo by jí však tenhle věk nehádal. Na koncertech (a občas i v pražském baru Kozička, když tam vyrazí s partou kamarádek) je to pořád živel, živá rtuť. Jako když před čtyřiceti lety nazpívala svůj největší hit Když se načančám pro pohádku Co takhle svatba, princi?.
Ve stejném období přidala i duety dodnes hrané v rádiích Ztracený ráj (s Vašem Patejdlem) a Tak jdem (s Daliborem Jandou, nazpívaný pro televizní seriál Bylo nás šest). A v letech 1985 a 1988 skončila třetí v anketě Zlatý slavík. Pořád se směje, její život však od dětství provázela fůra těžkostí i tragédií. V jedenácti jí zemřela máma, otec pak pil, honil ženské a kašlal na ni, bratr se zabil v autě. Přišla i o dva manžely. Říká: „Já mám v životě samé smutné příběhy.“
Heidi, známe se spoustu let, tykáme si, a tak to nebudeme měnit ani v tomhle rozhovoru… Co to s tebou dělá, když se tě ve třiašedesáti letech novináři vytrvale ptají, zda máš partnera?
Nic. Ta otázka asi napadne každého, protože jsem dlouho sama. Myslím si, že mi novináři přejí, abych nějakého chlapa měla. Netvrdím, že jsem od smrti Ivoše sama, na hezkou chvilku se vždycky někdo najde, ale stálý vztah nemám. Ty zkušenosti nejsou úplně ideální. Buď to byli magoři, nebo zadaní, nebo se z nich magoři vyklubali. Nedávno jsem slyšela názor, že každý člověk má v životě jeden osudový vztah. A ten už mám asi za sebou. Když Ivoš zemřel, byla jsem dlouho uzavřená do sebe. I než jsem si pořídila knírače Edu, trvalo to asi půl roku. Nechtěla jsem ani chodit mezi lidi, protože jsem se trochu bála…
Původně jsme chtěli kariéru postavit na tom, že budu jen Heidi. Jenže to soudruzi zakázali, že v socialistickém Československu mají všichni dvě jména, tak proč já bych měla mít jen jedno, a ještě takové německé.
Článek je součástí iDNES Premium. Více informací na webu iDNES.cz