Jdu za kolegy, říká Marie Retková. Podpoří protest proti rušení poplatků

Marie Retková (70) patří k tvářím, které si diváci pamatují z dob televizních hlasatelů. V rozhovoru pro iDNES.cz se vyjádřila k plánovanému zrušení koncesionářských poplatků, dnešní politické atmosféře i tomu, proč podle ní společnosti chybí noblesa. „Máme demokracii, a přesto to mnohdy není na první pohled znát,“ říká.

Setkáváme se na křtu Cibulkova kalendáře pro pamětníky, tentokrát pro rok 2027. Už jste měla možnost si ho prohlédnout?
Zatím jsem neměla čas si ho prolistovat, ale určitě tam budou zajímavé osobnosti. Musím říct, že za těch zhruba dvacet let, co je Aleš vydává, jsem byla snad na všech křtech. Možná jsem jednou vynechala, ale jinak jsem nechyběla.

31 fotografií

Když se podíváme na osobnosti, jako jsou Raoul Schránil nebo Svatopluk Beneš, kdo vám byl obzvlášť blízký?
Raoula Schránila jsem dokonce znala osobně, přes jedny známé. A byl to skutečně tak noblesní pán, jak vypadá ve všech filmech a na fotografiích. Kavalír. Gentleman.

Za časů hlasatelek a hlasatelů jste byli symbolem noblesy. Vždy jste byli perfektně nalíčení a oblečení. Vrátila byste tento punc i do dnešní doby? Spoustě lidí totiž právě toto chybí.
Je pravda, že ta doba byla jiná. I čas plynul trochu jinak. Myslím si ale, že trocha noblesy by nám věru neškodila, a to jak ve vyjadřování, tak v chování. Nemusím mít stejný názor jako můj oponent, ale musím se k němu chovat slušně. A pokud jde o oblékání, to už prostě tak nese doba.

Miloš Frýba mi často připravil pernou chvilku, vzpomíná Marie Retková

Jak se díváte na symbol 4:36, tedy na protesty proti plánovanému zrušení koncesionářských poplatků a na diskusi, kterou toto téma ve společnosti vyvolalo?
Musím říct, že mě to strašně zaskočilo, stejně jako myslím kdekoho. Protože spolupracuji s Českým rozhlasem, odpoledne v 16:36 jdu takzvaně stávkovat. Jdu za kolegy. Myslím si, že solidarita je strašně důležitá. Až mě překvapilo, kolik lidí vzpomíná na doby večerníčkovských čepic. Televize totiž nejenže plní zpravodajskou službu a pomáhá nám, když je nám nejhůř, při povodních, požárech a podobně, ale je také tmelícím prvkem společnosti. Máme společné zážitky, vidíme stejné pořady a filmy, máme si o čem povídat. A to v každém věku.

Zanedlouho nás čeká 17. listopad, výročí sametové revoluce. Máte někdy pocit, že dnešní doba a situace v České republice zavání totalitou?
Neřekla bych, že úplně totalitou, protože tehdy to bylo jiné. Nemohli jsme vůbec mluvit o tom, co jsme si mysleli. Je ale pravda, že je mi líto, že máme demokracii, a přesto to mnohdy není na první pohled znát, abych tak řekla. Je spousta drobností, které mi vadí. Myslím třeba to, že ministr kultury nejde na předávání cen. Dobře, je nemocný, to chápu, ale není to poprvé. Jsou prostě věci, které by se v demokracii neměly dít.

Naposledy jsme spolu dělali rozhovor za covidu, v létě během rozvolňování, před kamerou iDNES.tv. Kam se za těch šest let posunulo vaše fungování a váš osobní život?
Hodně mi vyrostla vnoučata. Jeden vnuk má skoro dva metry a i druhý je už pomalu vyšší než já. Tomu staršímu je patnáct, mladšímu třináct. Vnučky mají teď miminka. Byla jsem s nimi od jejich narození a dnes už mají obě děti, holčičku a chlapečka. Je to krása a raduji se z toho. To jsou tedy přírůstky v rodině. Myslím si, že s manželem máme stále stejné zájmy a potkáváme stále stejné kamarády. Myslím, že se toho až tak moc nezměnilo.

Vy si užíváte, ale jak moc si vaše ego užívá nálepku prabába?
Jsem na to hrdá, že jsem prabába, a jsem ráda, že je vídám. Hodně totiž býváme na chalupě a oni jsou všichni Jihočeši. Jak obě dcery, tak obě vnučky. Mám to tedy blízko, Písek, Budějovice a okolí, a hodně se společně setkáváme i na chalupě.