Láska princezny Astrid štvala celou zemi. Král těžce hledal, kdo by ji oddal

Sestra zesnulého norského krále Haralda měla mnoho společného s britskou princeznou Margaret. Církev i veřejnost se obávaly, že sňatek princezny Astrid poškodí rodinu. Její rozhodnutí vdát se za rozvedeného muže naopak pomohlo norskou monarchii zmodernizovat.

První dáma Norska

Norská královská rodina bývá stranou pozornosti světových médií a částečně ve stínů svých příbuzných na britských ostrovech. I dynastie Glücksburků je však plná silných osobností a velkých příběhů, které odrážejí historii a změny ve společnosti dvacátého století.

Když v roce 1940 německá armáda napadla Norsko a žena korunního prince Olafa utíkala i s dětmi za dramatických okolností nejprve do Švédska, pak do USA, bylo princezně Astrid pouhých osm let. Ve 22 letech se po smrti své matky Märthy musela ujmout reprezentačních povinností korunní princezny a působila jako první dáma země vedle svého otce, který se v roce 1957 stal králem Olafem V.

Zemřela norská princezna Astrid, dva dny po pohřbu svého bratra, krále Haralda

Dilema mezi láskou a povinností

Ačkoli byla o pět let starší než bratr Harald, budoucí král Harald V., neměla ona ani nejstarší sestra Ragnhild nárok na trůn, protože byly jako ženy vyloučeny z tehdejší následnické linie. Nicméně jako dcera norského krále a sestra korunního prince měla své společenské i dynastické povinnosti a ještě na přelomu 50. a 60. let nebylo mezi členy evropských královských rodů běžné, aby uzavírali sňatky mimo aristokracii.

Norská církev byla navíc podobně jako církev v Anglii v otázce nových sňatků rozvedených lidí mnohem přísnější než dnes. Když se sestra britské královny Alžběty II. zamilovala do rozvedeného Petera Townsenda, vyvolal jejich vztah politický i církevní problém. Princezna Margaret byla nakonec postavena před krutou volbu, zda se vzdát své dosavadní role v britské monarchii, nebo Townsenda, a v roce 1955 jejich vztah ukončila. Ve svém veřejném prohlášení se odvolala na učení církve o nerozlučitelnosti manželství i na své povinnosti vůči Commonwealthu.

Princezna Margaret psala dějiny, ale zradu své sestře královně nikdy neodpustila

Spojil je jachting

Podobnému dilematu byla vystavena i norská princezna Astrid, tedy Margaretina sestřenice z druhého kolene (obě byly prapravnučkami královny Viktorie), která se ve stejné době sblížila s Johanem Martinem Fernerem. Ani on totiž nebyl šlechtic a měl za sebou rozvod. Pocházel z obchodnického prostředí, pracoval v rodinné firmě Ferner Jacobsen a současně se závodně věnoval jachtingu. V roce 1952 byl součástí posádky, která získala stříbro na olympijských hrách v Helsinkách.

Johan Martin Ferner a princezna Astrid

Trond Norén Isaksen, životopisec princezny Astrid, klade jejich první setkání na přelom čtyřicátých a padesátých let, hlubší vztah se mezi nimi však začal postupně rozvíjet až v polovině padesátých let, když skončilo Fernerovo první manželství. Astrid se pak stala jeho kotvou nejen při plachtění, které si oba oblíbili, ale i v rozbouřených porozvodových vodách. Do happy endu však bylo ještě daleko.

Ohrožení monarchie

V roce 1953 se princezna Ragnhild, nejstarší sestra Astrid a Haralda, provdala za rejdaře a průmyslníka Erlinga Lorentzena. Její volba ve své době vyvolala skandál a Olafovy mladší děti měly důvod předpokládat, že pro ně se tato cesta uzavřela, aby neohrožovaly stabilitu království. Astrid navíc od roku 1954 převzala řadu z funkcí královy zesnulé manželky Märthy a byla nejvýše postavenou ženou královského domu. Spor o jejího ženicha se proto automaticky stal také otázkou pověsti celé monarchie.

Právě skutečnost, že se už jedna dcera panovníka provdala za muže z bohaté rodiny, ale bez šlechtického titulu, znamenala prolomení tabu. Další mesaliance skrývala pro společnost nebezpečí vzniku bohaté „pološlechty“, která by sňatky s královskou rodinou získala postavení a vliv. Potenciální svatba princezny Astrid s Johanem Fernerem tak mohla otevřít diskuzi, zda a jak má monarchie fungovat v moderní společnosti.

Královská rodina přestála řadu zkoušek, Harald byl dědečkem Norů, líčí expert

Ještě větší problém však představovalo krátké manželství, které měl Ferner za sebou. Část představitelů církve v Norsku nepovažovala nový církevní sňatek rozvedeného člověka za přípustný. Dobová média ještě rozdmýchávala odpor ortodoxních zástupců církve a konformních řad veřejnosti. Křesťanský tisk vinil Astrid, že jí chybí „moudrost a síla.“ Astrid byla však mnohem silnější a vytrvalejší, než si její kritici dokázali představit.

89 fotografií

Kněz je odmítl oddat

Vzhledem k tomu, že Astrid neměla nárok na trůn, byl králův souhlas se sňatkem v jejím případě především dynastickou a společenskou záležitostí. Podle vzpomínek princezny Astrid, které zaznamenal mimo jiné Trond Norén Isaksen, král Olaf odkládal rozhodnutí několik let, než dal svolení. Pár tak musel prokázat velkou dávku trpělivosti a odhodlání. V listopadu 1960 pak byly oznámeny zásnuby a již na leden byla naplánována svatba, aby období veřejné polemiky netrvalo zbytečně dlouho.

Svatební den princezny Astrid a Johana Martina Fernera 12. ledna 1961

Souhlas krále však neznamenal konec potíží. Farní rada v Askeru totiž odmítla poskytnout kostel, a král se tak údajně musel odvolat k ministerstvu církevních záležitostí. Svatbu odmítal také biskup Johannes Smemo, a pár musel tedy oddat biskup z Nidarosu Arne Fjellbu. I on však za své liberální názory v oblasti rozvodů čelil kritice a ponižování. Životopisné články o princezně Astrid zmiňují například výmluvný detail, že se Fjellbu musel do liturgického oděvu převléknout přímo v kostele, protože mu nebyl umožněn vstup do sakristie.

Začátek moderní monarchie

Svatba se nakonec konala 12. ledna 1961 v Askeru. Mezi hosty byla i sestřenice Margaret, čerstvě provdaná za neurozeného, ale svobodného a svobodomyslného fotografa Antonyho Armstrong-Jonese.

Manželství princezny Astrid pak dalo nejlepší odpověď všem skeptikům – s Johanem Martinem měli pět dětí a byli spolu až do jeho smrti v roce 2015.

Sňatek s „mužem z lidu“ byl jedním z kroků, které postupně prolomily dosavadní dynastické bariéry a pomohly otevřít cestu i korunnímu princi Haraldovi, který se po mnohaletém čekání a vyjednávání mohl roku 1968 oženit s neurozenou Sonjou Haraldsenovou.

Svatba korunního prince Haralda a Sonji Haraldsen 29. srpna 1968.

Svatební obřad Haralda a Sonji v katedrále v Oslu.

Harald byl první korunní princ, který si vzal neurozenou ženu. Pomohla mu jedna věta

V roce 2000 pak Harald, již jako král Harald V., svolil také ke sňatku svého syna Haakona s Mette-Marit Tjessem Høiby. Ta nejen nepocházela ze šlechtické rodiny, ale měla z předchozího vztahu i syna. Po smrti Haralda V. v srpnu 2026 nastoupil Haakon na trůn jako král Haakon VIII. a Mette-Marit se stala navzdory svému původu norskou královnou, stejně jako před tím Sonja.