Jakub Jenčík: Mám rád Lukáše Vaculíka, ale nevím, čím se kdysi proslavil

Před kamerou stojí od osmi let, přesto se za žádnou dětskou hvězdu nepovažuje. Jakub Jenčík alias Richard z Vyšehradu popularitu bere s nadhledem, na sebe ve filmu se moc rád nedívá a o tom, že Lukáš Vaculík býval idolem své generace, nemá ani tušení. Když zrovna netočí, je jako normální patnáctiletý kluk – chodí do školy, hraje airsoft, paří Mafii a přemýšlí, co bude dál.

Je ti patnáct a už máš za sebou docela slušnou řádku natáčení. Vzpomeneš si ještě na svoje úplně první natáčení před kamerou?
Úplně první byl Vyšehrad.

80 fotografií

Takže tvoje herecká kariéra vlastně začala rovnou Vyšehradem. Jak ses k roli Richarda dostal?
Přes casting. Byl to docela velký casting, ale kolik nás tam tehdy bylo, už si vůbec nepamatuju. Když jsem se ho účastnil, bylo mi osm let. A potom mi rodiče řekli, že jsem roli dostal. Měl jsem samozřejmě radost.

První Vyšehrad měl obrovský úspěch. Kdy sis poprvé uvědomil, že tě lidé poznávají?
Až když Vyšehrad vyšel. Natočil se a potom kvůli covidu docela dlouho nešel ven, asi dva roky. Ale když ho lidé viděli, začali mě hodně poznávat.

Jaké to je, když za tebou někdo přijde na ulici a chce se vyfotit?
Někdy mě to, upřímně, trochu štve. Třeba když jsem někde venku s kamarádem a lidé za mnou chodí. Ale když mě někdo požádá o fotku, tak se s ním vyfotím.

A co spolužáci? Změnilo se po Vyšehradu něco ve škole?
Vlastně vůbec. S těmi lidmi se znám od první třídy, takže jsem rád, že se nic zásadně nezměnilo.

Máš za sebou Vyšehrad a Vyšehrad Dvje. Který tě bavil víc?
Asi dvojka. Jak natáčení, tak možná i samotný film.

Čím to bylo?
Asi i tím, že jsem byl starší a víc jsem to vnímal. Byli tam také kluci ze Smrkova a s nimi to bylo fajn. A možná i tím, že jsem ve filmu nebyl tolik. Já se totiž na sebe moc rád nedívám, takže jsem si ho jako divák mohl víc užít.

Vyšehrad je přece jen dost specifický humor a ty jsi byl při prvním filmu ještě dítě. Vnímal jsi už tehdy, že některé věci jsou trochu na hraně?
Jasně, že jsem to vnímal. Ale já jsem u těch nejdivočejších scén zase tolik nebyl. Vlastně jsem tam byl spíš ten slušný.

Vyšehrad ti potom otevřel cestu k dalším rolím. Jednou z nich byla Studna. Ta už byla úplně jiná, že?
Určitě. Ve Studně jsem hrál jako dítě kluka, který tragédii přežil. Kvůli roli jsem se musel učit hrát na housle a také zahrát následky obrny.

Hororová „Studna“ dodnes budí otazníky. Reportér mluvil s pamětníky

A teď se vracíš jako Richard ve Vyšehradu Třy. Máš tentokrát větší prostor?
Určitě menší než v jedničce, protože tam byla moje postava nová a víc se představovala. Ale myslím, že prostoru mám zase o něco víc než ve dvojce. Takže něco mezi.

Když se natáčí během školního roku, jak to zvládáš se školou?
Ze školy mě uvolní a potom si samozřejmě musím učivo dohnat.

V září jdeš do deváté třídy, takže tě čeká rozhodování, kam dál. Přemýšlíš o konzervatoři?
Na konzervatoř určitě nechci. Ale ještě vlastně nevím, kam půjdu. Jestli na gympl nebo někam jinam.

A chceš být jednou profesionálním hercem?
Asi bych chtěl. Ale nevím. Ještě uvidím.

S Jakubem Štáfkem se znáš prakticky od svých hereckých začátků. Jak se ti s ním pracuje?
Dobře. Vždycky na mě byl hodný. Teď jsme spolu zatím tolik scén netočili, ale vždycky to bylo fajn.

Ve Vyšehradu Dvje přibyl Lukáš Vaculík, který je jako Laviho otec vlastně Richardův děda. A v trojce s ním máš docela dost scén. Jak se ti s ním hraje?
Dobře. Mám s ním hodně obrazů, takže spolu trávíme při natáčení dost času. Je na mě hodný.

Víš vůbec, jak velká hvězda byl Lukáš Vaculík v době, kdy byl mladý?
Vůbec. (smích) Vím, že hrál v nějakých filmech, ale vůbec nevím, čím se tehdy proslavil.

Takže Kamarád do deště ti nic neříká?
Ne. (smích)

Richard je přitom často rozumnější než jeho filmový otec Lavi. Jsi mu v něčem podobný?
Záleží, v jaké jsem společnosti. Když jsem někde s kamarády, tak je mi docela jedno, jak se vyjadřuju. Ale samozřejmě když jsem někde mezi dospělými nebo třeba u babičky, chovám se slušněji. Jinak ale třeba normálně nenosím brýle a ani takový účes jako Richard.

Když porovnáš osmiletého Kubu, který přišel na svůj první casting, a dnešního patnáctiletého, co se nejvíc změnilo?
Když to bylo moje první natáčení, víc jsem se styděl. Nevěděl jsem, jak to funguje, a třeba jsem se bál něco říct. Teď už jsem asi víc otrkaný a sebevědomější.

Tvůrci mluví o Vyšehradu Třy jako o završení příběhu. Kdyby to byl opravdu poslední díl, bylo by ti líto, že se s Richardem rozloučíš?
Asi ani ne. Tři filmy už jsou docela dost. Ale určitě na to budu vzpomínat.

Na koho z celé vyšehradské party budeš vzpomínat nejvíc?
Určitě na Kubu Štáfka, ten na mě byl vždycky hodný. Pak na kluky ze Smrkova, třeba na bráchy Erika a Patrika Kutilovy. A na Lukáše. Vlastně asi na všechny.

Nestává se ti po Vyšehradu, že tě režiséři automaticky vidí jako dalšího Richarda?
Stává. Mám trochu problém v tom, že když přijdu k nějakému režisérovi, zná mě z Vyšehradu a chce po mně něco podobného. Takže i další role někdy mají něco z Richarda.

Třeba ve filmu Máma a táta jsou boží?
Trochu ano. Je to pohádka a moje postava je trochu jako Richard, kdyby byl zapálený třeba do staré mytologie a bohů. Viděl jsem film na festivalu ve Zlíně, ještě myslím nebyl úplně dokončený, ale líbil se mi.

Co dělá patnáctiletý Kuba, když zrovna není před kamerou?
Teď třeba často hraju s kamarády airsoft.

A bolí to, když tě někdo trefí?
Bolí. (smích) Ale jenom chvíli.

A co počítačové hry?
Hraju. Teď jsem znovu rozehrál Mafii 1. Hrál jsem třeba i GTA a dřív samozřejmě Minecraft nebo Roblox.

Jsi v patnácti dítě sociálních sítí? TikTok, Instagram, natáčení videí?
Sociální sítě sleduju, ale sám moc nepřispívám. Měl jsem Instagram, který jsem dost zanedbával, byly tam asi tři příspěvky. Nejsem typ, který by se pořád natáčel a něco dával na sítě.

Je někdo, koho na internetu rád sleduješ?
Třeba Vidrail. Baví mě jeho videa a různé rozbory. Ale že bych měl nějaký vyloženě vzor, to asi ne.

A co normální prázdniny bez filmu?
Jezdím každý rok na tábor ve Sloupu v Čechách. Letos jsem tam byl tři týdny s kamarádem.

Takže úplně obyčejný tábor?
Jo, úplně normální. (smích)

A s rodinou rádi cestujete trochu dobrodružněji.
Máme starý Land Rover Defender se střešním stanem a jezdíme všichni společně. Byli jsme takhle třeba v Itálii nebo Rakousku a teď možná pojedeme do Slovinska. Většinou dopředu úplně přesně nevíme kam.

Kdybys tedy měl dnešního Kubu popsat bez Vyšehradu a bez herectví – kdo je?
Asi normální kluk, který chodí do školy, jezdí na tábor, hraje s kamarády airsoft a občas počítačové hry. A uvidí, co bude dál.