Ruční papír z kopřiv i bramborové natě. Chemička teď předává řemeslo dětem

Když se řekne papír, většina lidí si představí obyčejný list, na který píšeme nebo tiskneme. I z kopřiv, slámy nebo bramborové natě však může vzniknout materiál, který má své kouzlo, historii i nezaměnitelnou strukturu. Irena Štyrandová zasvětila ruční výrobě papíru desítky let života.

Irena Štyrandová provozuje dílnu v historické hradební věži v Litoměřicích, kde tradiční řemeslo nejen udržuje při životě, ale také ho přibližuje dětem a mladým lidem. Za svou práci získala Cenu hejtmana Ústeckého kraje.

Co vás přivedlo k výrobě ručního papíru?
Byl to můj manžel, věřte nevěřte. Pracovali jsme v Brně, kde manžel působil v brněnských papírnách. Potom potkal kamaráda, který mu řekl, ať jde do Štětí, kde je velká továrna. Manžel byl navíc fotbalista a hrála se tam divize, takže ho tam potřebovali. Přestěhovali jsme se tedy z Brna do Štětí. Pro mě to bylo docela smutné, protože mi chyběla kultura a další možnosti, na které jsem byla zvyklá. Ve Štětí se ale člověk přirozeně dostal k papíru.

Chvíli jsem pracovala v továrně a potom jsem začala učit na papírenské průmyslovce, která se přestěhovala do Štětí z Hostinného. Téměř třicet let jsem tam vyučovala technologické předměty, protože jsem vystudovaná chemička. Škola se postupně proměňovala, od papírenské výroby přešla k obalové technice a později přibyl také obor obalový a grafický design. Začali jsme spolupracovat s výtvarníky a já jsem viděla, co všechno se dá s papírem dělat. Zkusila jsem proto vyrábět ruční papír a založili jsme ve škole dílnu pro studenty.

15 fotografií

Co vás přimělo přenést dílnu ze školy do Litoměřic?
V roce 2002 přišla povodeň. Škola i celé Štětí byly zaplavené, voda dosahovala zhruba do výšky 1,2 metru. Dílna se zaplavila a celý rok se opravovalo. Tehdy jsem zjistila, jak moc jsem na výrobě ručního papíru závislá a že bez ní nemůžu být. Začala jsem proto hledat prostor v Litoměřicích, kde jsem bydlela. Dílna potřebuje chladnější prostředí a historický objekt. Narazila jsem na tuto hradební věž, která patří městu a tehdy byla prázdná. Požádala jsem o ni a postupně jsme založili občanské sdružení, které se později změnilo na zapsaný spolek. Působíme tady od roku 2003.

Vydala jste se také do zahraničí, abyste poznala další výrobce ručního papíru. Kde všude jste čerpala inspiraci?
Nejprve jsem poznávala české prostředí. Máme krásnou papírnu ve Velkých Losinách, jejíž historie sahá hluboko do minulosti. Nejstarší datovaná průsvitka, tedy značka viditelná v papíru proti světlu, pochází z roku 1596. Kromě Velkých Losin u nás funguje už jen několik dalších dílen a manufaktur.

Potom jsem vyrazila do zahraničí. Navštívila jsem například Nizozemsko, španělskou Córdobu a Itálii. Papír se do Evropy dostával z Číny přes arabský svět a Španělsko. V Itálii jsem navštívila Amalfi, kde se nachází krásné údolí s historickými papírnami. Ty potřebovaly k provozu pohon, nejčastěji vodní nebo větrný. Letos v dubnu jsme navštívili také Fabriano, kde se nachází významné muzeum papíru a filigránů (vodoznak nebo vodotisk – pozn. red.).

Peřiny s příběhem vydrží i desítky let. Manufaktura Besky vsadila na ruční práci

Co musí člověk umět, aby se naučil vyrábět ruční papír?
Já jsem byla nejprve teoretik. Učila jsem technologii výroby papíru od ručního zpracování až po strojní a automatizovanou výrobu. Teorii jsem tedy znala, ale v praxi je to především pokus omyl. Musíte vědět, jakou rostlinu použít, jak ji připravit, povařit a rozmělnit, případně s čím ji zkombinovat. Potřebujete také správné nástroje. Je to vlastně takové laboratorní experimentování, trochu alchymie a trochu hra. Člověk zkouší, co bude fungovat, a postupně získává zkušenosti.

Z jakých rostlin lze papír vyrobit?
Základem je celulóza, která se nachází v rostlinných materiálech. Zkoušela jsem vyrábět papír z banánových slupek, slámy, bramborové natě, kopřiv nebo zelených ořechových slupek. Všechno to funguje. Záleží ale na tom, kolik vlákniny ze suroviny získáme a zda je její zpracování praktické.

V minulosti se používalo například lýko, které se získávalo z různých dřevin a keřů. Kůra a lýko se oloupaly, povařily a změkčily. U dřeva je postup složitější, protože obsahuje lignin, který je potřeba odstranit. Tomuto procesu se říká delignifikace. U nedřevnatých rostlin, například u bramborové natě, může být příprava jednodušší.

POZOR VLAK: Matoušovy kreslené pohledy si získaly srdce fanoušků železnice

Může si tedy člověk vyrobit papír i doma?
Určitě. Rostlinný materiál stačí vhodně upravit, povařit a potom rozmělnit, třeba v mlýnku na maso nebo mixérem. Vznikne vláknitá kaše, ze které je potřeba odstranit vodu. Základem výroby je právě to, že voda přenáší vlákna, která následně zachytíme na sítu.

Potom papír lisujeme, abychom odstranili další vodu, a nakonec ho usušíme. To už je fyzikální proces. Papír lze nechat uschnout na vzduchu, případně sušení urychlit teplým vzduchem nebo opatrně použít žehličku.

Pro začátečníky je ale nejsnazší použít starý papír. Doporučuji méně potištěné materiály, například čisté okraje novin nebo sešitů. Silně potištěný papír může kvůli tiskařským barvám a inkoustům výslednou hmotu zabarvit do šeda až černa. Papír namočíte, necháte několik hodin nebo přes noc odležet a potom ho rozmixujete. Vznikne kaše, se kterou se dá dál pracovat.

Jak dlouho trvá, než je hotový nový list papíru?
Záleží na ročním období a způsobu sušení. Pokud nechceme spotřebovávat elektřinu a necháme papír uschnout přirozeně na vzduchu, může to v létě trvat 24 až 48 hodin. V zimě si často musíme pomoci fénem nebo žehličkou. Samotné sušení je totiž jednou z časově nejnáročnějších částí celého procesu.

Je dnes o ruční papír zájem?
Ano, poptávka stále existuje. Významným dodavatelem jsou Velké Losiny, které mají dlouhou tradici a potřebné vybavení pro výrobu větších sérií. Ruční papír se používá například na cenné listiny a vysokoškolské diplomy. Univerzity potřebují větší množství papíru stejnoměrné kvality a formátu.

Já vyrábím spíše menší formáty a menší série. Ruční papír se hodí na svatební a promoční oznámení, vizitky, drobné notýsky nebo sešity. Je krásný na pohled, ale také na dotek. Potěší už jen tím, že ho vidíte a můžete na něj sáhnout.

Dnes existují stovky různých druhů papíru, ale ruční papír má své jedinečné kouzlo. Lidé, kteří k němu mají vztah, si ho rádi vyberou třeba na vánoční přání. Pro malou manufakturu je ale ekonomicky náročné konkurovat velkovýrobě. Pokud bych chtěla vyrábět ve velkých objemech, musela bych tomu přizpůsobit celý provoz.

Český výletník: V Losinách dělají ruční papír stejným způsobem přes 400 let

Jaký je zájem mladé generace o ruční práci a vaše workshopy?
Myslím, že se lidé obecně vracejí k ručním pracím. Když si vzpomenu na své dětství, babičky nám pletly svetry a my jsme se nad tím někdy ošklíbali. Dnes je naopak ručně uháčkovaná šála krásným dárkem. Lidé znovu objevují háčkování, pletení a další řemesla, protože svět kolem nás je stále více virtuální.

Rozhodli jsme se proto posílit workshopy také interaktivní expozicí. Přicházejí k nám školní skupiny různého věku. Program přizpůsobujeme tomu, zda jde o děti ze základní školy nebo o středoškoláky. Nejprve jim vysvětlíme základní informace a potom se pustí do práce. Vyrábějí papír vlastníma rukama a tvoří z něj také různé plastiky.

Největší odměnou je, když slyším, jak jsou všichni spokojení. Někdy odcházejí a říkají si mezi sebou, že to byla opravdu dobrá zkušenost. To je pro mě ta nejlepší pochvala.

Může taková zkušenost změnit i to, jak mladí lidé přemýšlejí o materiálech a spotřebě?
Rozhodně. Najednou si uvědomí, že obyčejný papír, který běžně používají, má za sebou dlouhou historii a vývoj. Zjistí také, že jde o materiál z obnovitelných přírodních zdrojů, jehož výroba vyžaduje práci a přemýšlení.

Myslím si, že tradice řemesel může mít velký vliv na to, jak budou lidé v budoucnu zacházet s věcmi. Obecně totiž plýtváme. Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem byla malá, vyhodit jídlo nepřicházelo v úvahu. Dnešní generace má dostatek věcí, a proto nad jejich hodnotou někdy tolik nepřemýšlí. I proto má podle mě smysl ukazovat dětem, kolik práce se může skrývat za něčím, co považují za úplně obyčejné.