Základ je nebát se experimentovat. Říká studentka, která navrhla filmovou cenu

Cenu Ledňáček filmového festivalu Finále Plzeň i cenu Anděl za dobrovolnickou činnost vytvořila Tereza Cicvárková. „Hledám ve věcech kolem sebe stále inspiraci, když jedu vlakem, tramvají nebo sedím v parku, stále skicuji, pak se do svých poznámek dívám, přijde mi to kouzelné,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz studentka Fakulty designu a umění ZČU v Plzni.

Jak se stane, že studentka prvního ročníku Fakulty designu a umění ZČU v Plzni nazývané Sutnarka má na kontě vytvoření cen pro dvě prestižní akce v plzeňském regionu? Ledňáčka neboli Ceny studentské poroty na filmovém festivalu Finále a Ceny Anděl, kterou město Plzeň každoročně uděluje za dobrovolnickou činnost. Konalo se nějaké výběrové řízení?
Od našeho vedoucího ateliéru Kov a šperk jsme dostali zadání zpracovat motiv ledňáčka pro ocenění v rámci Festivalu Finále Plzeň. Dostali jsme ho v polovině prázdnin, takže jsem neměla ani kontakt se spolužáky, nakonec jsem vytvořila grafický 3D návrh v podobě vizualizace, jako výrobní materiál jsem navrhla kov. Tím byl návrh připraven k výrobě. Nakonec mě vybrali.

3 fotografie

Před sebou máme cenu. Vidím kov, z něhož je vyříznuta vaše představa ledňáčka. Popsala byste návrh ještě blíže? Jak jste postupovala?
Nejdříve jsem hledala charakteristickou vlastnost či charakteristický moment ze života ledňáčka. Jako vtipný moment mi připadalo to, že ledňáček se ponoří do vody a odnáší si jako trofej tu svoji rybičku. A někdo si jako trofej zase odnese ledňáčka. Plech jsem vybrala proto, že když se zvlní, dobře ztvární vodu.

Základem je tedy zvlněný plech, do kterého je vyříznutý ledňáček?
Je tady voda, kterou představuje zvlněný plech, do té se ponoří ledňáček, kvůli možnosti vyjádřit jeho pohyb, dynamiku, je cena složená ze dvou panelů, na jednom je ledňáček potopený ve vodě a na druhém je ocásek, který při lovu vyčnívá z vody.

Ke kovu máte z dřívejška nějaký bližší vztah? Kde jste studovala?
Na střední škole v Brně, odkud pocházím, jsem studovala produktový design. V posledním ročníku jsem věděla, že se chci zaměřit na vytváření 3D objektů. V 3D se vyjadřuji lépe než když se pohybuji jen ve 2D prostoru. Hodně mě zajímá objekt šperku, zabývám se i tím, jak reaguje na tělo a jak tělo samotné reaguje na něj.

Komiks studentů z plzeňské Sutnarky získal v Japonsku prestižní ocenění

Rozhodnutí, že se vydáte cestou výroby šperku souviselo i s tím, že získáte dobré uplatnění?
Tak pragmaticky jsem nepřemýšlela. Komplikací je navíc to, že tento obor moc škol nenabízí. Plzeň mě přilákala velmi sympatickým přístupem v ateliéru Kov a šperk. Výběr školy jsem brala velmi vážně, proto jsem tu několikrát byla na dni otevřených dveří a byla jsem nadšená atmosférou v ateliéru, líbila se mi i ambicióznost vedení ateliéru.

Máte představu, co budete dělat po ukončení školy? Ptám se i proto, že s ohledem na vaše studium, můžete nastoupit třeba i do automobilky Mladá Boleslav a navrhovat auta.
Čistě teoreticky bych tam nastoupit mohla, užitný design mě hrozně baví, ale chtěla bych se zaměřit na menší objekty.

Říkáte, že když jste byla vybraná jako tvůrkyně dvou ocenění, byla jste trochu v šoku. Berete to nakonec i jako vlastní prezentaci, jako svoje PR? Určitě. Navíc jsem ráda, že někoho moje práce zajímá, že o ní můžu mluvit, vysvětlovat, jak nápady vznikají. Školní práce člověk obhájí, dostane třeba jedničku a putují do šuplíku, takže o nich víc mluvit třeba s veřejností nemám příležitost. Teď mám pocit, že mám uplatnění. Vím, že někdo bude mít cenu na poličce a bude mu připomínat to, že něco zvládl, že něco dokázal. Hrozně se mi líbí, že tím vzniká nějaký příběh.

Robotická protéza z 3D tisku? Na Západočeské univerzitě žádný problém

Ještě ke šperkům. Máte na svetru brož vlastní výroby. Podle mého názoru je tolik žen nenosí. Není to škoda? Vidíte to také tak?
Ano a je škoda, že ustoupily ze scény, přitom brož se dá podle mně nosit úplně na čemkoliv. I kdyby si ji člověk měl dát na kalhoty, je také možné s její pomocí zajímavě nařasit látku (řasí si kalhoty pod páskem a ukazuje, jak je možné brož použít – pozn. red.). Určitě se dá připnout na šálu, myslím si, že patří kamkoli, viděla jsem brož i na botách. Zkrátka základem je nebát se experimentovat. Mám vlastní kolekci šperků a spíš prodávám ty jednodušší kousky. Sama mám ale raději ty extravagantnější, trošku sebevědomější šperky.

Kde vaše šperky lidé najdou?
Na mém instagramu, občas jsem i na nějakých designových marketech, třeba v Brně či v Praze.

Pozorujete jako designérka interiéry či oblečení lidí a říkáte si, tady bych něco přidala, tady zase něco ubrala?
Tato profesionální deformace už se začíná projevovat. Když jdu po ulici nebo sedím v MHD, dívám se na šperky a říkám si, jestli je to pohodlné, jestli má šperk nějakou citovou hodnotu. Když lidi pozoruji, říkám si, jestli jim nepřipadám zvláštně.

Měli by se lidé více obklopovat uměním?
Přijde mi škoda, když se někdo neobklopuje třeba jen takovými kouzelnými, malými věcmi. V naší rodině nikdo umělcem není, ale už se začínají nějaké ty designové nebo umělecké prvky více objevovat, ať už je to větvička, kterou mamka někde najde nebo jiné drobné předměty. Zkrátka nemusí to být hned Picasso na stěně. Po celé republice působí různí lokální umělci a lokální designéři, každý představuje vlastní příběh, s kterým se mohou lidé ztotožnit. Ty dnešní designové markety jsou úplně úžasné.

Studenti navrhli tramvaje pro rok 2050, jezdily by bez řidiče

Máte za sebou dva úspěšné projekty. Udělala jste dobře, že jste se vydala uměleckou cestou?
Určitě. Ohromně mě to baví, naplňuje mě to. Jsem připravená tomu věnovat veškerý svůj čas. Když bych to shrnula, v současnosti dělám jen to.

Když se někdo bude rozhodovat mezi uměleckou školou a jiným oborem, co mu řeknete?
Nenechte se nikým odradit, protože to není o tom, že přijdete ze školy, něco se naučíte a jdete spát, ale o nějakém návrhu přemýšlíte zkrátka pořád, i když si lehnete do postele, když jdete po ulici, zkrátka pořád. Je to škola nebo spíš cesta, které člověk věnuje i svůj volný čas. Hledám ve věcech kolem sebe stále inspiraci, když jedu vlakem, tramvají nebo sedím v parku, stále skicuji, pak se do svých poznámek dívám, přijde mi to kouzelné. Není to ale pro někoho, kdo chce přijít z práce, zavřít za ní dveře a mít klid.