Múza ji budí i v noci. Své básně pak rozdává seniorům v domově

Když před čtyřmi lety skončila firma, ve které Jitka Němcová pracovala jako švadlenka, netušila ještě, že ji jedna novinová zpráva zavede k práci, která jí přinese něco mnohem důležitějšího než jen nové zaměstnání. Dnes je jednou z pečovatelek v Janovicích nad Úhlavou na Klatovsku a klienti si ji oblíbili. I proto, že jim občas daruje něco ze svého básnického světa.

Jitka Němcová pracovala dlouhé roky jako švadlena. Práce ji bavila, stejně jako všechno, při čem mohla tvořit vlastníma rukama. Přestože vystudovala agronomii, její profesní život se nakonec vydal úplně jiným směrem. Pak však přišla chvíle, kdy práci švadleny musela opustit. Její zaměstnavatel totiž ukončil činnost. „Najednou jsem musela hledat jinou práci,“ vzpomíná dnes čtyřiapadesátiletá žena.

V té době narazila na článek o Domově pro seniory Clementas v Janovicích nad Úhlavou. Práce ošetřovatelky ji zaujala natolik, že se rozhodla ji vyzkoušet.

Dnes u babiček a dědečků pracuje čtyři roky a neměnila by. Pracuje na směny, její pracovní den trvá 12 hodin a střídá dlouhý a krátký týden.

Mnohdy stačí jen vlídné slovo. Říká mladík, který pečuje v domově o seniory

Do práce se těší a práce ji stále baví. Snaží se, aby se klienti v její přítomnosti cítili dobře. A oni jí to vracejí. Někdy úplně obyčejnou větou, která však dokáže potěšit. „Jé, dobrý den, to jste vy!“

Pro Jitku Němcovou je to jeden z důkazů, že si k ní klienti vytvořili vztah. Že ji znají a že jsou rádi, když ji vidí. Jako pečovatelka se o klienty stará od rána do večera. Pomáhá s hygienou, dohlíží na jejich zdravotní stav, povídá si s nimi a chodí s nimi na procházky. Někteří se během společných chvil hodně rozpovídají. Vyprávějí, kde vyrůstali, jaká měli zvířata nebo co všechno během života zažili.

Fotogalerie zobrazit 2 fotografie

A paní Jitka jim naslouchá. Stejně dobře ji znají i příbuzní klientů. Když přijdou na návštěvu, rádi se s ní zastaví a povídají si o tom, jak se daří jejich mamince nebo tatínkovi.

Jitka ale do Clementas nepřináší jen péči a laskavost. Přináší také kus svého vlastního světa. Jejím velkým koníčkem jsou totiž básně, které nejenom čte, ale i píše.

„Někdy mě múza políbí v noci a já musím vstát a psát. Nebo když ráno vstávám, všechno si zapíšu nebo nahraju na diktafon,“ vypráví.

Senior na vozíku si domů nastěhoval pečovatele, ten ho připravil o úspory

Její básně jsou o přírodě, ale také o pocitech. O tom, co člověk prožívá, co vidí kolem sebe a co mu běží hlavou. A některé z nich si našly cestu i ke klientům Clementas. Občas některou ze svých básní zarecituje. Když se klientům líbí, věnuje jim ji. Nechá ji třeba v nočním stolku. „Když je to osloví, tak jim ty básně daruju,“ říká. A stává se, že si klienti její verše pamatují.

Její příběh je vlastně příběhem o nečekané životní změně. Ze švadlenky se stala pečovatelka. Z práce, kterou si původně vybrala proto, že potřebovala nové zaměstnání, se po čtyřech letech stala práce, na kterou se těší.

A možná není náhoda, že právě ona dokáže být klientům tak blízko. Celý život ji bavilo něco vytvářet rukama, dnes ale každý den pomáhá vytvářet něco jiného – pocit, že člověk není sám a že o něj někdo opravdu stojí.