Hrozně náročný kurz a spousta těžkých témat. Bezdětní manželé se stali pěstouny

Rozhodli se, stát se pěstouny. Manželé z Liberecka s láskou pečují o dvouletého Jáchyma, aniž by věděli, jak dlouhý čas jim společně zbývá. „Dlouho jsme se snažili založit biologickou rodinu a nedařilo se nám. Tak jsme začali pátrat po náhradním rodičovství a narazili jsme na pěstounství,“ líčí Jana Kubátová.

Třicátníci Jana a Tomáš Kubátovi z Liberecka otevřeně hovoří o přípravách a své první zkušenosti s pěstounstvím. Shodují se, že ani přes výzvy, které to občas obnáší, rozhodně nebude tato zkušenost jejich poslední. (Kvůli ochraně dítěte a na žádost respondentů pozměnila redakce iDNES.cz jejich jména.)

Největší smysl manželům dávalo dlouhodobé pěstounství. Měli strach, že celý proces a vůbec to, než dostanou dítě do péče, bude trvat roky. Jakmile se ale rozhodli, šlo to prý velmi rychle.

„Na jaře jsme se domluvili, že do toho půjdeme. Kontaktovali jsme OSPOD, kde jsme si domluvili schůzku,“ popisuje Kubátová. Mimo jiné zde řešili, jak staré dítě jsou ochotni přijmout. Podstoupili psychologické vyšetření, OSPOD byl na návštěvě u nich doma a v srpnu nastoupili na čtyřměsíční kurz.

Učili se o traumatizovaných dětech, jak zvládat projevy jejich chování, jak se vyvíjejí. „Nacítit se, jak se asi cítí oni,“ přibližuje Tomáš Kubát. „Hodně to bylo o našich emocích. Měli jsme individuální rozhovory se sociálními pracovníky. Museli jsme tam otevírat a mluvit o svých těžkých věcech,“ vzpomíná jeho žena.

Kojenecké ústavy končí. Pěstounů stále není dostatek, míní ředitelka centra

Podle ní odborníci zkoumali například to, jak by přijali odchod dítěte z jejich péče. „Bylo to hrozně náročné. Hrozné a náročné,“ neskrývá Kubátová.

Velké množství otázek se kromě emocí zaměřovalo na jejich osobnost, zvládání stresových situací, trávení volného času, na partnerské záležitosti, ale i na to, jak by reagovali, kdyby počali vlastní dítě. „Ptali se nás na všechny možné scénáře a možnosti, co by mohly nastat,“ dodává.

Jakmile kurz úspěšně dokončili a podepisovali dokumenty, že jsou pěstouny, už pro ně měli dítě. Jáchym žil u své matky, poté se dostal do přechodné péče a následně do rodiny Kubátových. Pro Janu s Tomášem představoval úplně první seznámení s rodičovstvím.

„Navázali jsme skvělý vztah s pěstounkou, od které jsme si Jáchymka přebírali. Je hodně důležité, aby to šlo hladce a aby byl pro dítě přechod co nejjednodušší,“ myslí si Kubátová.

Za Jáchymem jezdili novopečení pěstouni nejdříve na návštěvu zhruba jednou týdně. Aby je viděl, aby si na ně zvykl. Návštěvy postupně navyšovali.

Společně strávený čas pomohl

„Brali jsme ho na procházky, pak zase s pěstounkou jezdili k nám, aby se podíval, jak to u nás vypadá,“ říká Kubát. „A pak už ho tam jednou nechali,“ směje se jeho manželka.

„Všechno bylo nové. Učili jsme se. Týden jsem si vzal volno v práci, abychom byli doma všichni,“ doplňuje Kubát. Prvních pár dní byl roční chlapec nejistý, ptal se na přechodnou pěstounku i na to, kde je. Jestli za ním přijde a co se vlastně děje.

„V té době moc neuměl mluvit, takže to bylo dost neverbální. Hodně jsme ho utěšovali a vysvětlovali. Postupem času si zvykl a už to bylo fajn,“ konstatuje Kubátová, která je s dítětem na rodičovské dovolené. Nedokáže si představit, že by přijali starší dítě – člověk má závazky a povinnosti, chodí do práce a dítě hned musí dát do systému.

U týraných dětí jsme mnohdy překvapené, co vše je možné, říká šéfka domova

„Takhle to bylo krásné. Byli jsme spolu rok doma, kdy jsme si mohli na sebe zvyknout, sžívat se, poznávat se. Fakt to bylo potřeba,“ je přesvědčena pěstounka. Nyní chodí Jáchym do školky.

S jeho biologickou matkou jsou v pravidelném kontaktu, o syna se zajímá. Podle Kubátové je kontakt dítěte s rodičem – pokud je bezpečný a má svá pravidla – důležitý, aby si utvořilo obrázek samo o sobě. Ať je prý Jáchymova matka jakákoliv, nějaká domluva s ní je a nikdy s ní nejdou do sporu.

Někdy zkrátka musejí něco překousnout. „Snažíme se s ní vycházet dobře, protože to je o Jáchymkovi, ne o nás a našich potřebách. Je to o něm,“ zdůrazňuje žena.

Neskrývají, že nejsou jeho rodiči

Byť je automaticky začal oslovovat mami a tati, Kubátovi před hochem neskrývají, že nejsou jeho rodiči. Krátce po příchodu do rodiny mu začali číst terapeutickou pohádku, která srozumitelně popisuje situaci dětí v náhradní péči.

„Je tam příběh zvířátek (jsou to medvídci), kteří se nemohou o své dítě (které je tam vyobrazené také jako medvídek) starat. Tak jde k rodině veverek,“ vypráví Kubátová. Jáchymovi pěstouni vše s ohledem na jeho věk vysvětlují.

„Myslím, že to po svém pochopil,“ domnívá se muž. „Že nejsme jeho rodiče a že mamku má jinde,“ přitakává žena po jeho boku. „Že jsme veverky,“ směje se manžel. „A že on je medvídek,“ říká s neskrývanou něhou v hlase Kubátová.

V pěstounství chtějí pokračovat

Jak dlouho budou o Jáchyma pečovat, jak zvládají stávající nejistotu a co se stane, když se o něj začne zajímat jeho matka? „Je to pěstounství, takže jsme věděli, že se to může stát,“ shodují se manželé. Pěstounství si vybrali i proto, že kontakt s biologickou rodinou považují za důležitý, proto jej rádi podporují.

„Věděli jsme od začátku, že tady ta možnost je. Teď už se s tím jenom nějak poprat,“ podotýká Kubátová. Podle ní je klíčové si včas říct o pomoc nebo s tím v sobě pracovat.

Přijali by po odchodu Jáchyma do pěstounské péče další dítě? „Rozhodně,“ ujišťují. Maximálně však dvouleté, kdy si ještě nenese takovou zátěž a je možnost si s ním vytvářet pouto a vazbu. Roli hraje i to, že by s ním Kubátová mohla být na rodičovské.

V případě, že by se Jáchymova matka nebyla schopná o svého syna postarat, rádi by jej přivítali opět doma. „Určitě, ptali jsme se na to. Ale takhle to bohužel nefunguje. Automaticky by nám ho nedali. Jáchymek by musel projít celým systémem znovu,“ krčí rameny manželé.