Posadil mě do sedla a řekl jeď, vzpomíná syn dostihové legendy. Vyhlíží Pardubickou

Má za sebou závod na Velké pardubické či italské Merano. Marcel Novák mladší pochází z Českolipska, ale tři roky pracuje ve stájích ve Velkých Karlovicích na Valašsku. Že z něj jednou bude žokej, přitom rozhodně nebylo jeho dětským snem. Pak přišel covid, otec ho posadil na koně a řekl jeď.

„Koně šli úplně mimo mě. Chodil jsem raději na ryby nebo na vodní lyžování do Stráže pod Ralskem, kde jsem trávil hodně času,“ přiznal Novák mladší. Když se mu vybaví dětství, nevidí závodiště. Spíš ryby, vodu a krajinu kolem Mimoně, Hradčan, Kuřívod a Ploužnice. Přestože jeho otec Marcel Novák patří mezi známé české dostihové jezdce, syn tak zpočátku otcův svět příliš neprožíval.

Na dostihy koukal z pohodlí domova. „Pamatuji si tátu a závod s Kasimem. To mi bylo asi šest let a seděli jsme doma se spoustou jídla, sledovali jsme vesele televizi a průběh celé té Velké pardubické. Bylo to pěkné,“ popsal.

Studentka záchranářství vytáhla muže, který zkoušel hasit hořící dům

Blíže ke koním se nakonec Novák dostal až během pandemie. „Nebýt covidu, možná dělám něco jiného. Ráno jsem nemusel nikam pospíchat do školy, takže jsem stihl pomoct kolem koní, škola online skončila brzy, takže bylo ve 13 hodin hotovo. A už jsem mohl jít zase fungovat ke koním,“ zavzpomínal.

Začal bez velkých instrukcí. „Táta mě posadil na koně, řekl – tady se to drží a jeď. Když ho neudržíš, namiř ho proti kopci a on tam zastaví.“

Rovnou mezi zkušené

Dnes to označuje za „hození do vody“. Odmala byl ale soutěživý a chtěl závodit. Jeho první dostih nebyl rozhodně opatrným seznamováním s prostředím. Naopak rovnou nastoupil do překážkového dostihu v Pardubicích.

9 fotografií

„Nevěděl jsem, jak do toho dostihu mám vjet, jak na tom sedět,“ vyprávěl s tím, že se ocitl rovnou mezi zkušenějšími. Se svým koněm pak ve druhém dostihu doběhl druhý a stejný výsledek zopakoval ještě jednou.

V sedle se často může potkat se svým otcem. Ve chvíli, kdy oba vyrazí na trať, tak jdou rodinné vztahy stranou. „Jakmile chcete být dobrý, nejlepší, tak kamarádský nebo rodinný vztah musí jít pryč,“ pověděl.

Na trati je podle něj otec jednoduše další soupeř. Po závodě se ale vrací do role táta a syn. Podobně přistupuje i k bratrovi, se kterým se na dostizích také objevuje. Na dráze je pro něj zkrátka dalším jezdcem.

Vystudovaný záchranář

Než se ale dostal naplno ke koním, vystudoval v Kateřinkách v Liberci obor zaměřený na záchranářství. „Máma věděla, že jsem sportovec, že mě baví sport a aktivní život, a myslela si, že mi tohle bude pasovat,“ upřesnil.

Novák připustil, že škola mu dala hodně zkušeností, které využívá dodnes. Když někdo při tréninku nebo dostihu upadne, některé věci podle něj člověku automaticky naskočí. Zároveň přiznal, že kdyby se jeho dostihová kariéra z nějakého důvodu zastavila, vrátil by se k záchranářství. „Ale teď mám v plánu budovat kariéru a stoupat výš u těch koní.“

V souvislosti s oborem, který vystudoval, si ale případné nebezpečí při dostizích nepřipouští. Kdyby jezdec před startem přemýšlel nad tím, co všechno se může stát, nemohl by podle Nováka závodit. „Jít do dostihu s tím, že by se něco mohlo stát, je to nejhorší, co může být. Člověk to musí úplně odbourat,“ řekl s tím, že pády k tomuto sportu patří. A tělo se na ně naučí reagovat automaticky.

Jeho současný život se tak odehrává mezi koňmi a na cestách. „Kolik do toho člověk chce dát, je na něm. Nekoukám na to, jak to bolí, kolik to stojí nebo kolik mi to bere. Chci být nejlepší, tak pro to dělám maximum,“ připomněl.

Minulý rok jel Marcel Novák mladší Velkou pardubickou poprvé a společně s otcem tak oba nastoupili do slavného dostihu. Pro Nováka mladšího šlo navíc o start na poslední chvíli, do sedla usedl jako náhradník za Josefa Bartoše.

Na Velkou pardubickou čeká v záloze

Letos se o kvalifikaci snažil, měl možnost o ni bojovat hned se třemi různými koňmi. Postupně ale nemohl počítat ani s jedním z nich. Na start se tak zatím nedostal a zůstává v záloze pro případ, že by některý z kvalifikovaných jezdců nemohl nakonec nastoupit.

„Budu čekat, jestli budou všichni fit. Nepřál bych to nikomu. Když by se náhodou něco někomu stalo, budu v záloze. Ale hlavně ať jsou všichni v pohodě a vyhraje ten nejlepší.“

Daň za takový život ale zná. Kamarádi a rodina zůstávají stranou. S rodinou se snaží být v kontaktu, jak to jde. Volají si, navštěvují se, rodiče někdy přijedou na dostihy. „Když si člověk vybaví žokeje, tak si musí představit kočovný život. Je to takový kovboj,“ podotkl.

Na Českolipsko se dnes dostane zhruba dvakrát až třikrát do roka. „Pokaždé se tam vracím rád. Mám tu rodinu, je to prostě domov. Pokaždé, když tam přijíždím, tak s radostí. A vždycky vím, že když se něco někde pokazí, mám se kam vrátit,“ uzavřel.