Manželé hledají parťáky pro lidi s handicapem, uleví tak pečujícím rodinám

Je to mravenčí práce. Najít dobrovolníka, který je ochotný věnovat část svého volna dítěti nebo mladému dospělému s autismem či jiným mentálním postižením. A pak tyto lidi „spárovat“ tak, aby zafungovaly oboustranné sympatie. Když se to ale povede, je to výhra. Klidně na celý život.

Manželé Lenka a Zdeněk Šitnerovi z Pelhřimovska se mezi handicapovanými lidmi pohybují po celou svoji profesní kariéru. Za více než patnáct let nasbírali zkušenosti mimo jiné ve speciálním školství i v řadě sociálních služeb. Právě díky tomu se jim povedlo najít „díru na trhu“ a zároveň i směr, jímž se rozhodli pracovně vydat.

„Uvědomili jsme si, že nám dává nový smysl věnovat se hlavně pečujícím rodinám, které tu pomoc – samozřejmě vedle samotných handicapovaných – potřebují také, a to mnohdy dost akutně,“ vysvětlil Zdeněk Šitner.

5 fotografií

Díky tomu, že pár působí na Vysočině už dlouhá léta a setkal se za tu dobu se stovkami lidí s handicapem a jejich blízkými, má představu, co tyto rodiny uvítají nejvíce. Jsou to velmi různorodé věci: od poradenství přes pomůcky až po služby.

„Nejčastěji se však pečující shodují na jednom: chybí jim čas. Volný čas. Čas pro sebe samé, pro partnera nebo třeba pro jejich zdravé dítě. Protože péče o člověka s autismem nebo intelektovým znevýhodněním je velice náročná – na psychiku, ale právě i časově,“ zdůrazňují manželé.

Pod hlavičkou organizace Společnost pro integraci rodin (SPIR) KomPAS, založené roku 2024, hledají tedy Šitnerovi dobrovolníky, takzvané hostitele, jimž naopak trocha toho volna zbývá. A jsou ochotni ho věnovat potřebným.

„Snažíme se k rodině najít spolehlivého člověka s dobrým srdcem, který se s ní postupně spřátelí, a naváží spolu vztah, založený na důvěře a pocitu bezpečí. Vazby musí být ve výsledku nastavené tak, aby rodina své dítě s tímto člověkem bez obav pustila třeba na procházku, výlet nebo klidně i na celý víkend s přespáním u hostitele doma,“ vylíčil Zdeněk Šitner. Zároveň ale zdůraznil, že vše je na vzájemné dohodě a také na časových možnostech hostitele.

Pečující jsou ovšem rádi i za dvě hodinky času, kdy si mohou v klidu vyřídit úřední záležitosti, napsat domácí úkol se svým dalším potomkem, zajít s partnerem do kina či na večeři nebo si prostě „jen“ zdřímnout. To vše s vědomím, že jejich dítě tráví v rámci takzvaného homesharingu neboli sdílené péče příjemný čas s novým kamarádem či kamarádkou.

Cesta k takovémuto vysněnému scénáři ale přímočará rozhodně není. Kudy tedy vede? Základní formální podmínky pro potenciálního hostitele kupodivu příliš obsáhlé nejsou. „Musí být starší osmnácti let a mít čistý trestní rejstřík,“ uvedla nutná kritéria Šitnerová.

Má-li tento člověk čas, chuť a zájem homesharing alespoň zkusit, může pak s organizací SPIR KomPAS navázat nezávaznou spolupráci. „Už při prvním společném kontaktu se zajímáme o prvotní motivaci dobrovolníka, která je pro nás velmi důležitá,“ přibližují postup Šitnerovi.

Ve druhé fázi zájemce vstupuje do rozvojového sebezkušenostního vzdělávání, které trvá v součtu 40 hodin. Vedou ho lektoři mající s přípravou hostitelů na homesharing dlouholeté zkušenosti; přítomný je rovněž psychoterapeut. „Účastníci se tam dozví, co to vlastně autismus je, jak s takto postiženým člověkem komunikovat a jednat, jaké má potřeby a jaké aktivity mu nabízet. Školení zahrnuje také modelové situace, které se odehrávají v bezpečném prostředí skupiny,“ vylíčila Šitnerová.

Když v této fázi zájemce nazná, že se na takovou cestu přece jen necítí, nikdo se na něj nezlobí. „Jsou i jiné formy pomoci, třeba dobrovolnická centra, na která rádi zájemce odkážeme,“ říkají manželé.

Po absolvování školení přichází na řadu takzvané párování – hledání ideálního propojení dítěte a hostitele. „Snažíme se propojit hostitelovy zájmy a koníčky, které by mohl nabídnout člověku s intelektovým znevýhodněním či autismem, pochopitelně s ohledem na možnosti a hranice obou stran,“ líčí Šitnerovi. Důležitá je i vzdálenost mezi oběma bydlišti, časové možnosti hostitele nebo jeho bydlení, jež si v některých případech žádá bezbariérovost.

Důvěra vzniká postupně

Když se povede najít potenciální shodu, nastává odstupňovaná série vzájemného poznávání. Začíná návštěvou u rodiny doma, kde dojde k prvnímu seznámení. Následuje schůzka či schůzky v neutrálním prostředí, třeba na hřišti. „Pokud vše funguje, třetí úroveň setkání se již odehraje v hostitelově domově,“ přibližuje Šitnerová s tím, že u všech „párovacích schůzek“, jichž může být řada, jsou přítomni coby opora a rádci jak zástupci organizace, kteří dítě i rodinu dobře znají, tak rodič dítěte či mladého dospělého s handicapem. Jeho rodičovská role je však při setkáních postupně upozaďována a péče zvolna a přirozeně přechází primárně na hostitele.

Teprve až po této plejádě setkání, jsou-li úspěšná, dojde k podepsání smluv, vázaných k homesharingu. „Pořád jde ale o komunitní projekt, založený na důvěře. Není to sociální služba, kterou si lze zaplatit,“ upozornil Šitner.

Spodní věková hranice dětí, jež jsou do projektu zapojené, je čtyři roky. Horní daná není. Mohou to být tedy i teenageři nebo mladí dospělí, již se však neobejdou bez péče rodičů a blízkých. „Také oni ale potřebují trávit čas mimo rodinu. I přes svůj handicap jsou to pořád mladí lidé, kteří se s dospíváním touží osamostatnit, jenže to v jejich případě nejde,“ vysvětlují Šitnerovi.

Nové přátelství může spojit i společný koníček

Nabízí se i otázka, co tímto partnerstvím získají právě hostitelé? Samozřejmě kromě dobrého pocitu, že pomohli rodině znevýhodněného dítěte a věnovali čas někomu, kdo to potřebuje. „Je to pro ně i příležitost najít si nového kamaráda, s nímž se mohou věnovat společnému koníčku. Třeba chodit na hokej, na ryby, na procházku, do kina. A že ten kamarád má autismus, nebo jiné mentální postižení? Spoustě lidí zrovna tohle může být úplně jedno,“ míní Šitnerová. A uvedla příklad hostitelky, která miluje zahrádkaření. Bere si k sobě děvče s mentálním handicapem a to jí s radostí pomáhá. „Obě to moc baví a u společné práce zcela přirozeně rozvíjejí svůj vztah,“ popsali manželé.

V tuto chvíli má SPIR KomPAS na Vysočině již několik proškolených hostitelů, kteří jsou už buď „spárovaní“, nebo právě v procesu párování. V polovině letošního října zrovna odstartovalo další školení, na které je přihlášeno mnoho zájemců. Hlásit se ale může klidně kdokoliv další. Rodin, jež potřebují „ulehčit“, je totiž mnohonásobně více. Šitnerovi usilují o to, aby se homesharing, který úspěšně funguje v mnoha krajích České republiky už několik let, stal běžnou součástí pomoci rodinám handicapovaných rovněž na Vysočině. Ostatně rozvíjející se projekt je Krajem Vysočina nyní podporován, záštitu nad ním má Jiří Horký, krajský radní pro sociální oblast.

Párová terapie jako prevence problémů Sdílená péče neboli homesharing uleví rodinám hendikepovaných. A dobrovolník, takzvaný hostitel, díky tomu může získat nového přítele. Společnost pro integraci rodin (SPIR) KomPAS je napojená na velké množství rodin, pečujících o dítě s autismem či jiným mentálním postižením. Své služby může zaměřit tak, aby fungování těchto rodin usnadnily, zpříjemnily nebo také pomohly zamezit některým rizikovým situacím. Další z projektů organizace tudíž cílí na poněkud opomíjenou skupinu pečujících – otce, ale i další muže v pečující roli. „Podle našich i celorepublikových výzkumů se ukazuje, že dítě s handicapem je často důvodem rozpadu manželství i celých rodin,“ zdůraznil za SPIR KomPAS Zdeněk Šitner. Otec, na němž je zpravidla ekonomické zajištění jeho blízkých, se mnohdy od matky s dítětem, kteří jsou spolu po většinu času, postupně vzdaluje. „Spolupracujeme proto s psychoterapeuty a dalšími odborníky, abychom rodinu semkli a pomohli jí pochopit, že péče leží na obou partnerech, byť na každém trochu jinak,“ popsala Lenka Šitnerová ze SPIR KomPAS. Pomoc zahrnuje třeba psychoterapie, různé aktivity, vzdělávání. Muži mají mimo jiné možnost sdílet své pocity a potíže v takzvaných otcovských skupinách – společně s dalšími táty dětí s postižením. Po dokončení tohoto pilotního projektu, do nějž je teď zapojena dvacítka rodin, jej chce organizace manželů Šitnerových nabídnout jako ucelený model pomoci pověřeným úřadům i organizacím. „Je to vlastně taková preventivní párová terapie, nasazená ještě dřív, než ji rodina skutečně potřebuje,“ dodali Šitnerovi. (ned)