V Africe utíkal před válkou, stěhoval mosty. Nové album do hudebníka vlilo radost

Jan Fous v domácím prostředí. Žije v osadě Studénky u Puklic, kde s manželkou...
Jan Fous v domácím prostředí. Žije v osadě Studénky u Puklic, kde s manželkou...
Foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Za předchozí album Miniatury získala jihlavská kapela Rendez-fou nominaci na Anděla. Loni vydala druhou desku Finistére. Patří ke kvalitním stálicím tuzemského alternativního folku a akustické hudby. Nahrává a koncertuje se špičkovými hudebníky, letos absolvovala řadu úspěšných koncertů pro české krajany i v srbském Banátu.

Co jej ovlivnilo a potkalo na hudební i životní dráze, o tom mluví v rozhovoru frontman kapely kytarista a basista Jan Fous. „Zase do nás vstoupila radost a kapela se rozběhla,“ těší muzikanta.

Úspěšná kapela Rendez–fou odehraje poslední letošní koncert 20. listopadu od 19:00 na Malé scéně jihlavského DKO, společně s další špičkou žánru, kapelou Mrakoplaš.

Co vůbec znamená název vaší kapely? Je to nějaká slovní hříčka?
Když kapela vznikala, byli jsme v Bretani a naše tamní kamarádka, která měla tehdy čtyřletého synka, tam na něj křičela „randefu! “, psáno rendez–fou. Já na to koukal a říkal si, co to znamená. Ona říkala, že to znamená něco jako: Já se z tebe zblázním. Tak nám to přišlo dobré, že jsme už další název nehledali. Výraz Rendez–fou tedy znamená něco jako ‚schůzka s bláznem‘.

Končil jsem základní školu, bylo mi čtrnáct a moc jsem nevěděl, co chci. Táta přišel domů a říkal: „Budeš tesař. Bylo to dobré řemeslo pro Ježíše, tak to bude dobré řemeslo i pro mého syna.“ A jsem tomu rád.

Jak vznikala deska Finistére?
Velice těžko, protože jsme na ní začali pracovat před covidem a covid pak všechno zastavil. Nikdo nevěděl, co bude, tak jsme se jako kapela ani nescházeli. Já tomu říkám, že nám spadl řemen od motoru. Hrozně dlouho trvalo, než jsme se zase nastartovali. S vydáním desky se to změnilo, zase do nás vstoupila radost a rozběhlo se to. Mezi první a druhou deskou bylo osm let.

Na novém albu je píseň Poslední zastávka. Když jsem ji poslouchal, nemohl jsem se zbavit dojmu, že je to vlastně o válce na Ukrajině.
Námětem té písničky byla knížka Princ se žlutou hvězdou o Petru Ginzovi, který v posledním vlaku z Terezína odjel do Osvětimi, kde skončil v nedožitých 16 letech v plynové komoře. Ale nakonec jsme to udělali tak, že je to válka jakákoli, každý v tom může najít tu svou.

Zračí se v textech konkrétní prožitky?
Když dělám muziku, ona ke mně vždy nějak přijde. Není to tak, že bych řekl: Teď si sednu a napíšu píseň. Na první desce jsou to spíše swingové nálady, na druhé desce jsou písně temnější. Píseň Moskevský hotel je o docela normální dívce, která spadne do blbého prostředí a končí to tím, že vyskočí z okna. Horký kafe je píseň o mateřství, jak Jana prožívá mateřskou dovolenou, o níž si mnozí myslí, že je to dovolená, ale ona to dovolená není – když k dítěti vstáváš ve tři ráno, moc se nevyspíš, protože ho bolí zoubky, bříško, přijdou nemoci, cokoli.

Jaké na vás působí hudební vlivy? Já v tom hodně slyším Zuzanu Navarovou. Říkám si, že kdyby žila a koncertovala, že by hrála třeba právě takhle.
Říká to hodně lidí a je pravda, že Navarku miluju. Ale záměr to není. Hodně se do mé autorské muziky prolíná, že jsem kdysi dva roky hrál v cikánské kapele na basu, to mě formovalo. Možná je tam to spojení se Zuzkou Navarovou, že hrála s cikány a hodně ji to tím směrem táhlo. Muzikantsky mě ovlivnil pobyt v Africe – ani ne přímo africkou hudbou, ale tím, že jsem tam potkával i lidi z Jižní Ameriky, řádové sestry, a ty mi nosily na kazetách hudbu: hele, tohle se hraje u nás. Uruguayskou hudbu mám rád dodnes, protože tam byly dvě sestřičky z Uruguaye, které mě s ní seznámily.

Alba doplňuje obal s obrázkem plastik od Pavla Čecha. Je příbuzný i obsah?
Tematicky ne. Album Miniatury je veselejší, hravější, Finistére je ve francouzštině konec světa, myšleno tím místa, kde se končí svět, neznamená to okamžik zhroucení světa. Ale vlastně nevím. My rádi jezdíme do Bretaně, měli jsme tam i pár koncertů a Finistére se jmenuje poslední nejzápadnější departement na pobřeží Francie, kam když přišli Římané, tak to nazvali konec světa. Dál už bylo jen moře. Ale Bretonci zase říkají, že pro ně tam svět naopak začíná. To se mi líbí, že přijdeš z moře a začíná tam země, kterou můžeš objevovat. Takže i vzhledem ke covidu nám to přišlo symbolické. Pro nás to byl konec práce na desce a pro jiné lidi to je začátek poslechu a další život té desky.

Jan Fous

Narodil se 21. února 1978 v Jihlavě. Žije v osadě Studénky u Puklic.

Je absolvent oboru tesař-památkář, pak vystudoval nástavbu podnikání v oboru uměleckořemeslných prací. Po nástavbě odešel na civilní vojenskou službu.

Živí se stěhováním těžkých strojů a exportním balením.

Je spoluzakladatelem kapely Skrznaskrz a poté Honzíkova cesta, s níž vydal dvě alba.

V roce 2013 spoluzaložil kapelu Rendez–fou, kombinující akustický etnofolk, swing a šanson, která o tři roky později vyhrála 50. ročník Porty v Řevnicích.

V kapele hraje Jan Fous na kytaru, zpěvačkou a flétnistkou je Jana Lindl a perkusionistou David Vacula. Skupina byla za své první album Miniatury nominována v roce 2017 na cenu Anděl v kategorii folk. Druhé CD s názvem Finistére kapela vydala loni.

Jeho koníčkem jsou deskové hry a cestování. Dříve to byl i vodácký sport a vandry přírodou.

Co předcházelo Rendez-fou?
Předtím jsme měli kapelu Honzíkova cesta. Vznikla po mém prvním návratu z Afriky, odkud jsem si sem přivezl písně, které jsem tam napsal. Chtěl jsem si nahrát s kamarády demo. Jeden z nich, Jiří Rod, jenž hrál na demáči na kytaru, tomu začal říkat Honzíkova cesta. A nějak to zůstalo. Z lidí, co to nahrávali, jsme zůstali já, Jana Lindl a David Němeček s basou. Pak jsme přestali hrát, za dva roky jsme se s Janou potkali a přehráli si nové písně, které jsme měli. A řekli jsme si, že bychom mohli pokračovat.

Jak jste se dostal do Afriky?
Dostal jsem nabídku od italského řádu karmelitánů, kteří mají misii i v Čechách u Pražského Jezulátka, kde se starají o kostel Panny Marie Vítězné a o to Jezulátko. Někde jsem na ně narazil a skamarádil se s italským otcem Anastáziem, jenž měl na starosti misie ve Středoafrické republice. První cesta do Afriky byla mezi roky 2000 až 2001.

Když karmelitáni – jaký je váš vztah k víře, lze to popsat?
Jsem křtěný katolík. Co se týká církví, tak jsou mi nejsympatičtější husité. Víra v Boha je ve mně asi zakořeněná. V Africe jsem chodil do kostela moc rád, zpívalo se, tančilo, na mši byla cítit radost ze setkání a ze společenství. Tady do kostela moc nechodím. Přijde mi, jako by tu na mě padl smutek.

Co jste v Africe dělal?
Poprvé jsem tam jel na necelých sedm měsíců a stavěl tam školku a pak v té školce učil. Podruhé jsem tam jel už se svou ženou, tehdy ještě přítelkyní. To jsme tam jeli původně na 15 měsíců. Asi o 300 kilometrů jinam, ale opět to byla Středoafrická republika, kde jsme měli mít na starosti denní stacionář pro sirotky. Měli jsme tam sto dětí, které chodily přes den k nám, na noc chodily spát k příbuzným, ke strejdovi, tetě. Odtud jsme po čtyřech měsících utíkali před válkou, protože tam šla armáda z Čadu pomoci novému prezidentovi. Starého prezidenta svrhli. Tak jsme zdrhali. Od té doby jsem tam nebyl.

To musel být pocit beznaděje.
Tu zemi od té doby občas sleduji ve zprávách. Mám tam ještě nějaké známé. Karmelitánští otcové, co tam byli tehdy, jsou tam i dnes, akorát jsou skoro o třicet let starší. Jeden z nich píše deník z města Bozoum, kde žije. Zajímavé čtení. Od doby, co jsme odtamtud utekli, tam válečný konflikt trvá vlastně dodnes. Lidé, jimž je tam dnes třicet let, nezažili nic jiného než válku.

Jak jste žili po návratu z Afriky?
V Anglii, ve Francii, trochu v Itálii. Když to dám dohromady i s tou Afrikou, tak jsme byli šest let na cestách. Ve Francii jsme zjistili, že čekáme dítě, tak jsme se vrátili. Od té doby jsme tady. Po návratu jsem pracoval pro firmu, která se zabývala stěhováním těžkých břemen, s níž jsem se nějak rozešel zhruba v době ekonomické krize. Pak jsem se osamostatnil. Jednu dobu jsem spolupracoval i s firmou na vysouvání mostů – přesunovali jsme třeba ohromný šestisettunový most.

Ten přerod z učitele dětí na takovou rasovinu mě fascinuje.
Nachomýtl jsem se k tomu vlastně náhodou. Nebyl v tom záměr ani plán.

Původně jste ale byl tesař-památkář. To byla volba?
To byla vlastně volba mého otce. Končil jsem základní školu, bylo mi čtrnáct a moc jsem nevěděl, co chci. Táta přišel domů a říkal: „Budeš tesař. Bylo to dobré řemeslo pro Ježíše, tak to bude dobré řemeslo i pro mého syna.“ A jsem tomu rád. K dřevu mám opravdu kladný vztah. Baví mě s ním pracovat. V práci využíváme tesařinu při exportním balení. To znamená, že když zákazník chce například prodat lis do Indie, my spočítáme zatížení přepravního obalu, ten vyrobíme a stroj zabalíme. Občas postavíme krov, pergolu pro kamarády a známé. S manželkou jsme si postavili dům ze dřeva, slámy a hlíny. Pořádáme tam domácí koncerty a divadla pro komunitu přátel.

Jak jste na to přišli?
Mám kamaráda Ivana Lampera, který jednou mluvil nadšeně o slaměných domech v Americe. Dal mi o nich knížku, kterou si z Ameriky nechal poslat. Tak jsme jí se ženou listovali a moc se nám to líbilo. A najednou už jsme neuvažovali o jiné alternativě. Mluvili jsme o tom skoro dvacet let. Balíky lisované slámy nám dělal jeden člověk od Zlína. Dodnes, když jedeme kolem pole, kde jsou ještě ty kvádrové menší balíky slámy, tak se naše děti smějí: Hele, náš barák v továrním nastavení. Stavěli jsme to na koleně, pocitově. Chtěli jsme, aby nosná konstrukce byla vidět. Balíky slouží jen jako izolant. Zevnitř je na tom šest centimetrů jílové propustné omítky. V létě, když se stěnou tlačí dovnitř teplo, tak tam voní ta sláma. Je to nízkoenergetický dům.

Vy jste byl i šermířem.
To bylo někdy v roce 1986. Asi dvanáct let jsem dělal sportovní šerm. Prvně fleret a pak šavli. Začal jsem znovu šermovat se synem před šesti lety, jezdil jsem i na veteránské soutěže, docela mi to šlo. Před čtyřmi roky jsem ale měl pracovní úraz kolene. Tím to skončilo.

Máte hudební vzdělání?
Jsem samouk. Mám takovou tu cikánskou hudební školu, dva roky. To bylo moje vzdělání. Chodil jsem do skauta a na výpravách a táborech začal hrát na kytaru. Nějak mi kytara zůstala. Pak jsem chvíli hrál na basu v punkové kapele. To byla chvilková záležitost. A taky jsem hrál v zábavové kapele, samozřejmě. Já jsem měl štěstí na skautský oddíl – za nás se hrál Spirituál kvintet, Nezmaři, Žalman, Klíč. Tak jsem prošel tou klasickou folkovou průpravou. Pak jsem začal poslouchat Jethro Tull, Deep Purple, punk.

Láká vás dostat do příštích nahrávek další zvuk?
Na první desce máme hosty na klavír a klarinet. Moc jsem si to užíval. Na druhé desce housle, violoncello a akordeon. Na nové desce by mě lákaly dechy – saxofon, trubka, pozoun. Mám krásnou jazzovou kytaru Gibson z roku 1938. Má hodně swingový zvuk. Chtěl bych ty nové věci hrát s touhle kytarou. V kombinaci s trubkou by to mohlo být zajímavé.

Prý jste měli velmi dobré přijetí na koncertech v Srbsku...
S kapelou jsme tam byli poprvé. Hráli jsem tam po českých besedách, kde se schází naši krajánci, kteří tam dvě stě let žijí. Oni hodně žijí folklorem, který si tam přivezli jejich předci v 19. století. Folklor je tam živý. S námi tam hráli ještě kapely Mrakoplaš a Kolegium kreténa. Bylo zajímavé sledovat, jak krajánky ta muzika baví, bylo to pro nás překvapivě pozitivní. Bavilo to je i nás. Je důležité tam provozovat muziku, která není folklor a přitom je česká. Ukazovat jim současnou českou muziku, byť v našem případě akustickou, vzájemně rozšiřuje obzory, abychom o sobě víc věděli.

Právě hrajeme Právě vysíláme

Odpolední Impuls

15.00-18.00
Přehrát rádio Pozastavit rádio

Nazareth

Love Hurts '94

Následuje 18.00-20.00
Avatar

Večerní Impuls