Brno není pro každého. Netypickou hru vymyslel mladík, který chtěl být hackerem

Vystudoval režii na Janáčkově akademii múzických umění, ale zároveň také herní design a média na Vysokém učení technickém v Brně, čehož je výsledkem mimo jiné aplikace BrnoMatch. Vedle divadla tak Martin Modrý pracuje v IT a snaží se propojovat světy, které na první pohled nemají mnoho společného.

Absolvent dvou zmíněných vysokých škol však mezi oběma obory úspěšně přechází tam a zpět a daří se mu je i kombinovat. V divadle si nejvíc užívá spolupráci s lidmi, za počítačem zase hranice toho, co jde a nejde.

Sedmadvacetiletý Modrý v obou oborech nachází průnik. Možnost vytvářet vlastní světy, pravidla a systémy, v nichž se lidé mohou pohybovat a objevovat nové souvislosti. „Myslím, že programování a divadlo spolu nesouvisejí o nic méně než třeba divadlo a pečení,“ popisuje.

Fotogalerie zobrazit 3 fotografie

Aplikace BrnoMatch s podtitulem „Brno není pro každého“ vznikla v Ateliéru duchů, který navazuje na Ateliér herních médií na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického.

Na projektu se Modrý podílel jako spolutvůrce konceptu a programátor, vizuální podobu dostalo na starost jiné studio. „Jsem hračička. Jako malý jsem chtěl být hackerem,“ vysvětluje zájem o technologie.

Původní nápad byl jednoduchý. Vytvořit něco jako seznamovací aplikaci Tinder, jen místo hledání partnera člověk zjišťuje, jak si „rozumí“ s Brnem. Uživatel odpovídá na otázky a aplikace mu podle výsledků nabídne různé výstupy. Může zjistit například to, jak moc se k městu hodí, jakou brněnskou sochou by byl nebo do které kavárny by měl zamířit.

Za hravou podobou se však skrývá poměrně komplikovaný systém. „Velká část práce spočívala v tom, že jsme měli obrovskou tabulku a ladili, jak jednotlivé odpovědi ovlivňují výsledky. Není to náhodné, i když se to tak na první pohled může zdát,“ popisuje Modrý.

Každá odpověď získává určitou váhu a výsledek vzniká na základě bodování jednotlivých možností. „Stačí se tedy odlišit jen v jedné odpovědi od kamaráda, co sedí vedle vás, a dostanete dva úplně jiné výsledky,“ vyzdvihuje.

Projekt si získal pozornost a též marketingové ocenění. Aplikaci následně převzalo Turistické informační centrum města Brna a základní verze se dočkala i dalších nápadů na rozšíření, mimo jiné varianty zaměřené na kávu.

Při tvůrčí krizi se přesune od divadla k počítači

Pro Modrého jde o jeden z nejviditelnějších počinů. Zatímco weby, na nichž pracuje, obvykle zůstávají spíš v pozadí, BrnoMatch je služba, s níž se setkává široká veřejnost.

Právě na podobných projektech se podle něj ukazuje, že programování není jen technická disciplína. Vyžaduje také kreativitu, hledání souvislostí a schopnost přemýšlet o tom, jak se bude člověk v systému orientovat. Podobně jako při režii je potřeba promyslet, jaké možnosti uživatel dostane a co se stane, když si vybere jednu z nich.

Divadelní režie je přitom úplně jiný typ práce. Zatímco u programování se dá velká část problémů rozebrat na jednotlivé kroky a hledat pro ně řešení, v divadle je zásadní spolupráce s lidmi, jejich energie a vzájemná komunikace. „Všechno je pro mě hra. U divadla se ostatně přímo pojem divadelní hra používá,“ podotýká.

Dnes se snaží obě oblasti udržovat vedle sebe. „Na jednu stranu bych chtěl hrozně být režisérem na plný úvazek, neboť člověk pak může jít mnohem víc do hloubky. Na druhou stranu mám chvíle, kdy se necítím úplně kreativně a radši bych si odseděl osm hodin v kanceláři,“ vysvětluje.

Práce v IT mu zároveň dává jiný způsob uvažování a možnost věnovat se analytické stránce vlastní tvorby. Specifický přístup uplatňuje též v divadle, kde ho zajímají nové formy práce s publikem a propojování technologií s živým představením.

„Imerzivní a interaktivní divadlo má podle mě velký potenciál ukazovat lidem, že mohou ovlivňovat dění kolem sebe. To je zvlášť důležité v dnešní době, kdy se člověk snadno dostane do stavu bezmoci,“ popisuje Modrý.

Ten v minulosti režíroval hru Jednou nám za to děti poděkujou v Divadle Husa na provázku, do něhož se nyní vrací. Inscenaci Dálkový výslech zde čeká premiéra 18. prosince. Tématem bude Václav Havel a to, jak jeho odkaz a obraz vnímají příslušníci generace Z.

V plánu má také projekt Horizont v divadle Polárka, určený starším dětem a žákům druhého stupně základních škol. Ten se poprvé představí v březnu příštího roku.

Divadlo v obýváku. Brněnský soubor chodí hrát do bytů, před dějem se nelze schovat

Právě v Polárce chce výrazněji zapojit do dění diváky. „Ve chvíli, kdy má člověk na příběh vliv, jde do něj podle mě hlouběji. Má pocit vlastní zodpovědnosti za celý svět, ve kterém se pohybuje,“ vysvětluje.

Interaktivita podle Modrého nutí diváka situaci vyhodnocovat, místo aby jen sledoval, co se stane. Zároveň si ovšem uvědomuje, že aktivní zapojení nemusí být příjemné každému. U inscenace pro školáky chce proto vytvořit bezpečný prostor, v němž nebudou děti cítit tlak, že musí za každou cenu rozhodovat.

„Bylo by mi proti srsti zapojovat diváka proti jeho vůli. Nemám moc rád představení, jež člověka trochu násilím dostávají do situací, ve kterých mu je nepříjemně,“ říká.

Premiérou to končí

Život režiséra má i méně romantickou stránku. Po premiéře totiž jeho práce ve většině případů končí. Zatímco herci zůstávají součástí inscenace po celou dobu hraní, funkce režiséra s premiérou mizí. Vrací se případně jen při takzvaných oprašovacích zkouškách, když se představení po delší pauze znovu uvádí.

„Během zkoušení člověk herce hrozně dobře pozná a do divadla se postupně zapustí. Ke konci tam tráví celé dny od rána do večera. Pak přijde premiéra a najednou je konec,“ popisuje Modrý.

Přestože mu vyhovuje možnost pracovat s různými soubory, chybí mu někdy kontinuita. „I proto jsem rád, že se na Provázek vracím a nemusím začínat úplně od nuly,“ doplňuje.

Při dabingu Akta X mně fanoušci volali, ať neumírám, vzpomíná herečka Musilová

Podle něj je navíc obtížné v kamenných divadlech prorazit, protože míst pro stálé režiséry je málo. Mladých tvůrců je přitom dostatek. „Hodně záleží na náhodě a také na různých privilegiích. Myslím si, že částečně těžím i z toho, že jsem muž. Archetyp mužského režiséra je pořád velmi silný a pro ženy může být proniknutí do zavedených divadel těžší,“ míní.

K tomu se přidává podfinancování kultury, kvůli němuž řada lidí kombinuje několik zaměstnání. Modrý proto nepovažuje spojení divadla a programování za nějakou zvláštní výjimku, ale spíš za způsob, jak si udržet tvůrčí svobodu a zároveň se uživit.

Obě profese mají společný též zájem o to, jak lidé reagují na pravidla a možnosti, které před nimi někdo vytvoří. I proto Modrý často čerpá inspiraci v počítačových hrách, jež podle něj fungují na podobném principu.

„Asi mě však nenapadá žádná velká mainstreamová hra, kterou bych preferoval. V tomto ohledu hledám spíš věci, jež jsou nějakým způsobem specifické,“ uzavírá.