V majoru Zemanovi vykreslili kněze Bulu jako zrádce, popisuje publicista

Napsal mnoho knih o zločinech komunistického režimu. Mezi nimi „A přece budu blízko“ o popravě Jana Buly a Václava Drboly. Podrobnosti o jejich osudu tak bývalý novinář MF DNES Luděk Navara, který na publikaci spolupracoval s pamětníkem Miroslavem Kasáčkem, zná jako málokdo. Prohlášení obou kněží za blahoslavené, které vrcholí v sobotu na brněnském výstavišti, považuje za zasloužené.

„Oběť, nasazení a také přesvědčení, kvůli kterým tito kněží skončili na popravišti, jsou nezpochybnitelné. Oba se úplně jasně vyslovili proti režimu, který tehdy nastoupil, a stáli si za svým, což je stálo život. Jejich příběhy jsou dnes už tak podrobně zmapované, že zde není žádná pochybnost,“ přibližuje Navara.

Hraje zde roli propojení s takzvaným babickým případem, který se týkal zavraždění tři komunistických funkcionářů?
Určitě. To byla obrovsky tragická záležitost, která postihla celý region jižní části Vysočiny, především okolí Moravských Budějovic. Popravených bylo jedenáct lidí, odsouzených víc než sto. Čtyři zemřeli ve vězení. Rodiny zemědělců byly deportovány a musely opustit své domovy. A navíc byla tato tragédie velmi silně zneužita komunistickou propagandou nejen tehdy, ale vlastně ještě za normalizace.

Dostali od Boha sílu zachovat se čestně, řekl kardinál o blahořečených kněžích

Prakticky až do listopadu 1989?
Ano. Za všechny příklady zmíním seriál Třicet případů majora Zemana, konkrétně díl Vrah se skrývá v poli. V něm vykreslili kněze Bulu jako zrádce a přímého přisluhovače nacistů i teroristy Ladislava Malého.

To byl samozřejmě nesmysl, ale Malý byl i ve skutečnosti opravdu zvláštní postava, snad dokonce naverbovaná Státní bezpečností (StB) jako agent. Přitom ho komunisti také popravili, že?
Nepopravili, Malý byl zastřelen při přestřelce v poli u Bolíkovic nedaleko Babic. Žádný důkaz, že Malého naverbovala StB, se nenašel. Existuje ovšem například vzpomínka generálmajora Miloše Knorra, který po válce pracoval pro americkou zpravodajskou službu, že pro něho Malý také pracoval, jenže zpronevěřil peníze a do Československa přes železnou oponu utekl na vlastní pěst. Aby zde dělal partyzána. K jeho osobnostnímu nastavení je třeba dodat, že byl labilní, měl nenaplněnou touhu být vojákem a navíc problémy s alkoholem.

Jenže právě on vyhledal svého bývalého spolužáka, kněze Jana Bulu…
Malého akce se vyznačovaly směsí naivity a neopatrnosti, jenže je třeba si uvědomit, že do odboje proti komunistům tehdy šli úplně nezkušení lidé, hlavně sedláci, kteří o taktice nevěděli vůbec nic. Věděli prakticky jen to, že bojují za správnou věc. A teď k nim ze Západu přišel někdo, kdo jim radil, jak na to. I takový zkušený odbojář, jakým byl v případu rovněž popravený Antonín Plichta starší, se jím nechal ovlivnit. Jeho dcera později řekla: „Tatínek Malému věřil, protože mu strašně moc věřit chtěl.“

Luděk Navara o osudech popravených kněží Janu Bulovi a Václavu Drbolovi napsal knihu A přece budu blízko. Případu z 50. let se věnuje i kniha Mlynáři od Babic.

Vraťme se ke kněžím Bulovi a Drbolovi. V době útoku na komunistické funkcionáře už byli oba ve vězení...
Ano. Malý za Bulou přišel 25. února 1951 s vymyšlenou historkou, že arcibiskup Josef Beran je na útěku, skrývá se poblíž a potřebuje se vyzpovídat. Bula Malému jako svému bývalému spolužákovi z gymnázia nejdřív uvěřil, ale brzy zjistil, že na Malém je něco divného, a spolupráci ukončil. Jenže tajná policie, která tu oblast monitorovala, začala zatýkat. Jana Bulu zatkla 30. dubna 1951.

Nejspíš se jim hodilo zatknout kněze.
Jistě, StB se na ten region zaměřila, protože tam bylo mnoho věřících a sedláků, kteří odmítali vstupovat do družstev. A také tam za války operovali partyzáni, takže mezi lidmi bylo tehdy ještě dost zbraní. Komunisti se báli nového partyzánského odboje, který by nedokázali potlačit. Každopádně když se 2. července 1951 odehrála střelba v Babicích, oba kněží už seděli ve vězení, Václav Drbola od 17. června.

Přesto je za zastřelení funkcionářů popravili. A spolu s nimi kromě dalších i třetího kněze Františka Pařila...
Soudy byly samozřejmě zmanipulované. A tak jedním z jedenácti popravených, na které nesmíme zapomínat, byl i František Pařil, na jehož faře v Horním Újezdě se Ladislav Malý skrýval.

Na slavnostní mši za umučené kněží přidali tisíce míst, povede ji kanadský kardinál

Proč není blahořečen?
To je otázka spíše na biskupství (podle jeho vysvětlení nebylo prokázáno, že Pařilova smrt byla mučednická). Jsem rád, že alespoň studenti tišnovského gymnázia právě o Pařilovi dohledávali podrobnosti a uspořádali o něm malou výstavu. Na žádnou z obětí bychom neměli zapomínat.

StB prý nejvíc vadilo, když byl kněz oblíbený a pracoval s mládeží.
To se nejvíc týká Jana Buly, opravdu velice oblíbeného kněze, který vedl oddíl Orlíci. Byl navíc talentovaný ve více směrech, například hezky maloval.

27 fotografií

Bula jistě StB vadil i kvůli tomu, že tenkrát přečetl v kostele „zakázaný“ pastýřský list.
Ano, tento list přečetli v kostele určitě Bula i Drbola, šlo tehdy o dva dokumenty vyzývající k věrnosti Kristu a církvi. Bula list přečetl a navíc i okomentoval, ačkoliv věděl, že v kostele sedí špiclové a všechno sledují, což bylo tehdy ovšem běžné. Za čtení a komentování listu dostal vysokou pokutu, a později dokonce trest vězení. Tam tehdy ovšem ještě nastoupit nemusel, protože prezident Gottwald jemu i dalším stíhaným kněžím udělil milost.

Jenomže minimálně od té doby komunistům vadil.
Ano, hodně.

Rétorika oné doby je strašlivá. Četla jsem například hnusný článek jakési Ludmily Cekotové…
Autorů, včetně básníků, kteří se v té souvislosti propůjčili k propagandě, bylo ovšem víc. Například v říjnu 1951 vyšel dokonce v nákladu 100 tisíc výtisků i spisek Babice.

V úvodu se tam píše: „Vesničtí boháči, zbohatlí živnostníci, reakční kněží – to jsou ti, kteří vraždili. Pod maskou, strženou z jejich tváře, se však objevila cynická, nelidská tvář Wall Streetu, Vatikánu a naší zrádné emigrace...“
O Václavu Drbolovi propaganda tvrdila, že byl v Babicích znám „jako záludný, neupřímný člověk, sobec, který nikdy neřekl, co si myslí, a s lidmi se takřka nestýkal“. Přitom víme, že se choval opačně, například ve svém předchozím působišti, v Bučovicích, organizoval divadelní soubor. A o představení souboru byl velký zájem.

Ačkoliv popravení kněží neměli s Babicemi vůbec nic společného, ví se přesně, co se tam vlastně odehrálo?
Neví a asi se to už nikdy přesněji nezjistí, vyšetřování bylo samozřejmě zmanipulované. Akcí proti komunistickým funkcionářům tehdy proběhlo víc, některé i se zbraněmi v rukou. Byly to akce velice chaotické, takže bylo otázkou času, kdy k takové tragédii dojde. Musíme si také připomenout tehdejší atmosféru, která byla velmi napjatá. V té době se stále ještě nevědělo, zda nezačne třetí světová válka.

Další krok na cestě k blahořečení. Vyzvedli urnu s ostatky popraveného kněze Drboly

Každopádně se jeví, že k likvidaci si komunisti vybírali skutečně ty nejlepší. Třeba právě Jan Bula byl podle všeho po všech stránkách krásný člověk. Co jeho matka?
Ta po synově smrti až do konce svého života chodila jenom v černém. Ona, ale ani další obyvatelé toho kraje vlastně vůbec nepochopili, proč musel zemřít. Navíc tak strašně. Víme, že oba kněží byli mučeni. Ale z dopisů na rozloučenou, které tehdy jednatřicetiletý Jan Bula napsal těsně před smrtí, víme, že zůstal vyrovnaný až do konce. Psal: „Mnoho bylo mých plánů, ale všechny byly podmíněny vůlí Boží… “ Své dopisy napsal krásným, úhledným písmem, text měl evidentně předem dobře rozmyšlený: „Pán Bůh mi vyměřil krátký život. Ale věřím, že nebyl nadarmo... Odcházím s tím smířen. “

Každopádně současná pozornost, kterou oprávněně věnujeme příběhům obou kněží, je nesmírně důležitá. Nejen pro věřící či politické vězně a jejich potomky, ale úplně pro všechny. Bula a Drbola se v kritické chvíli zachovali statečně a pevně. A v dnešní turbulentní době, kdy nevíme, co nás čeká, takové příklady mohou ukazovat cestu a pomáhat v rozhodování.