Snímky, které v multiplexech neuvidíte. Do malých kin chodí diváci i na staré filmy

Streamovací služby Netflix, HBO Max nebo Disney+ nabízejí tisíce filmů na pár kliknutí. Přesto se diváci do brněnského kina Art po tříměsíční rekonstrukci vrátili prakticky okamžitě. Dvousálový Art je jediný tradiční biograf v centru Brna, který přežil nástup velkých multiplexů.

Dřív film přilákal diváka jen dobrou reklamou. Dnes však může zamířit do multiplexu, který nabídne desítky projekcí denně, vybrat si menší kino, nebo počkat, až titul dorazí na streamovací službu a pustit si ho v pohodlí domova za cenu, kterou už má započítanou v předplatném.

Běžná vstupenka do Artu se podle typu projekce pohybuje zhruba mezi 150 a 170 korunami. Kino tak cenou nemusí být výrazně vzdálené od konkurence.

Rozdíl je spíš v tom, co za tuto částku divák dostane a proč by si měl vybrat právě Art. „Lidi se už dneska rozhodují, na jaký film se jim skutečně vyplatí do kina vyrazit,“ vysvětluje produkční a spoludramaturg kina Jakub Plášek.

K nám můžete klidně s pivem, říká produkční Kina Art. S multiplexy se nebije

Podle jeho zkušenosti se proměnilo také publikum Artu. Typickému návštěvníkovi je podle něj zhruba 25 až 35 let. Ženy podle jeho odhadu tvoří přibližně 70 procent návštěvníků.

Neznamená to, že by mladší lidé do kina přestali chodit. Spíš podle Pláška pečlivěji vybírají, za co peníze utratí. V případě filmu, který je možné za pár týdnů pohodlně sledovat doma, mohou dát přednost právě domácímu sledování. U jiného je naopak může přesvědčit velké plátno, zvuk nebo atmosféra plného sálu.

Na co vyrazit do Artu Dvě deci tuše: Osobitý dokumentární portrét Ester Geislerové je intimní výpravou dcery do vnitřního světa jejího předčasně zesnulého otce, uznávaného japanologa a kaligrafa Petra Geislera. Konec Oak Street: Po záhadné kosmické události, která vyrve Oak Street z poklidného předměstí a přenese celé sousedství na neznámé místo, rodina Plattových brzy zjišťuje, že jejich přežití závisí především na tom, zda dokážou držet při sobě. Spider-Man: Zbrusu nový den: Od událostí filmu Spider-Man: Bez domova uplynuly čtyři roky a Peter je nyní dospělý muž, který žije zcela osamoceně, protože se dobrovolně vymazal ze životů a vzpomínek svých blízkých.

Art se snaží rozdíl mezi domácím sledováním a návštěvou kina vytvářet i programem. Kromě běžných projekcí nabízí speciální uvedení, setkání s tvůrci, debaty nebo filmové maratony. „Největší bonus kina je společenská událost,“ vyzdvihuje Plášek.

Rozdíl je podle něj dobře vidět u některých projekcí. U hororů například hraje roli reakce ostatních v sále. Smích, výkřiky nebo napětí, které se přenášejí mezi diváky, doma člověk nezažije stejným způsobem.

10 fotografií

Podobnou zkušenost má s projekcemi, při kterých lidé po skončení filmu tleskají. Jako příklad zmiňuje Bohemian Rhapsody. U koncertních scén se podle něj v sále vytvořila atmosféra, která byla součástí samotného zážitku z filmu.

Někdy navíc večer nekončí posledním záběrem. Po setkání s tvůrci nebo debatě lidé zůstávají v kině a baví se dál. „Najednou si člověk řekne, že je to super, že někam patří,“ popisuje Plášek.

52 reproduktorů a čistý vzduch

Po tříměsíční rekonstrukci se Art vrátil letos v létě s technickými vylepšeními. Velký sál dostal novou klimatizaci, rekuperaci, akustický strop a technologii prostorového zvuku Dolby Atmos.

Počet reproduktorů se zvýšil z 26 na 52. Pokud filmaři prostorový zvuk skutečně využijí, může být rozdíl výrazný. Plášek popisuje například scénu s vrtulníkem, jehož pohyb divák díky rozmístění reproduktorů vnímá napříč sálem. „Je to samozřejmě o tom, jestli s tím filmaři pracují. Samotné Dolby Atmos ještě neznamená, že bude zvuk revoluční,“ vysvětluje produkční.

Podobné je to s klimatizací. Divák si ji podle Pláška nemá po projekci pochvalovat jako hlavní atrakci. Pokud funguje správně, neměl by si především všimnout, že je v sále horko nebo vydýchaný vzduch. Nová rekuperace má právě zlepšit teplotní komfort a odvětrávání sálu, zejména v letních měsících.

Nová naděje pro kino Scala. Statiku zajistí Brno, sál bude připraven za dva roky

Některé filmy přišly až o dva měsíce později

Pro Art byla zajímavou zkouškou také samotná rekonstrukce. Kino bylo dlouho zavřené a některé premiéry proto nemohlo uvést v plánovaném termínu. U části filmů se nasazení posunulo až o dva měsíce.

„Báli jsme se, že je už lidi mezitím uvidí jinde. Ať už v jiném kině, na streamu, nebo třeba nelegálně,“ vzpomíná produkční. U některých titulů se však podle něj návštěvnost dostala přibližně na úroveň, kterou by Art očekával při premiérovém uvedení.

Právě tady se podle něj ukázalo, že část diváků nesleduje pouze konkrétní snímek, ale vrací se i kvůli kinu. Art nemusel své publikum po znovuotevření znovu získávat.

Někdo snad u filmu vypije litr coly? Před 25 lety otevřelo průlomové multikino

Starý film může fungovat stejně jako premiéra

Program Artu nestojí jen na novinkách. V nabídce se objevují také starší filmy, dokumenty nebo tituly, které by v programu velkých kin nemusely dostat tolik prostoru. Proč na ně lidé chodí, když je mohou najít na internetu?

Jedním z důvodů může být velké plátno. U snímku, který člověk zná, se mění nejen obraz, ale i způsob, jakým ho sleduje. Další roli hraje společnost ostatních diváků. „Lidi rádi chodí na staré filmy. Často je znají, ale chtějí je vidět v kině,“ popisuje Plášek.

Podle něj proto není nutné, aby kino neustále hledalo nové a neokoukané tituly. Důležitější může být najít způsob, jak známý film představit znovu. To je zároveň oblast, ve které může mít kino nad domácím sledováním určitou výhodu. Ne proto, že by nabízelo více filmů, ale protože mění podmínky, ve kterých je člověk sleduje.

I člověk z kina někdy potřebuje od filmu pauzu

Plášek sám přitom tvrdí, že po 12 letech práce v biografu a tisících zhlédnutých filmů někdy potřebuje od kina odstup. Po letošním festivalu v Karlových Varech, kde během devíti dnů viděl kolem 30 snímků, měl podle svých slov chuť pustit si doma blockbuster a u něj jednoduše vypnout. „Kdybych byl 12 měsíců v roce nadšený do filmu a koukal obden na film, asi bych to nevydržel,“ říká.

Ne každý týden bude mít člověk potřebu vyrazit na film. Někdy dá přednost gauči, televizi a streamovací službě. Jindy může chtít velké plátno, plný sál nebo večer, který bude pokračovat i po skončení projekce. Kino tak podle Pláška nemůže vyhrát soutěž se streamovacími službami o počet filmů ani o pohodlí. A nemůže konkurovat multiplexům jejich šíří nabídky. Pokud chce diváky udržet, musí hledat něco jiného.

Nejde přitom nutně o dražší techniku nebo největší premiéry. Může jít o film, který člověk chce vidět právě na velkém plátně, o reakci ostatních diváků nebo jednoduše o důvod na pár hodin opustit obývák.

Filmové tipy Doporučení produkčního Jakuba Pláška Přísahám, že za to nemůžu: britské životopisné drama z roku 2025 režiséra Kirka Jonese, které Pláška zaujalo kombinací humoru a vážného tématu. Digger: očekávaný filmový satirický snímek režiséra Alejandra Gonzáleze Iňárritu s Tomem Cruisem v hlavní roli, který má premiéru v kinech naplánovanou na podzim 2026. Robert Richardson: Bílý ďábel: dokument Jany Hojdové o kameramanovi, který spolupracoval například s Quentinem Tarantinem nebo Martinem Scorsesem. Znenadání: tři a čtvrt hodiny dlouhý japonský film založený především na dialozích dvou žen. Pro Pláška je právě podobný titul ukázkou, že kino nemusí vždy nabízet rychlou podívanou. Někdy může být jeho kouzlem naopak čas strávený v příběhu.