Dal Brnu novou tvář, komunistům se nepodřídil. Architekt Ruller by oslavil stovku
Jak tvořit svobodně v době, kdy se za zajímavé zakázky platilo loajalitou k režimu? Brněnský architekt Ivan Ruller našel způsob, jak nepodlehnout politickému tlaku, zachovat si důstojnost a přitom dávat městu svěží vzhled. Jeho příběh není jen kronikou výjimečných staveb, ale také svědectvím o odvaze, solidaritě a celoživotním zápase za kulturní úroveň milovaného města. Dnes by oslavil sto let.
Celoživotní dráha Ivana Rullera se stala neobyčejnou kronikou české architektury druhé poloviny 20. století, ale především příběhem o lidské integritě, vnitřní svobodě, velkorysosti a neutuchajícím občanském nasazení. Tak shrnuje nevšední odkaz brněnského architekta historik a teoretik architektury Rostislav Koryčánek, jenž o něm nyní vydává knihu nazvanou Město a tvary / Brněnské realizace Ivana Rullera.
„Na Ivanovi jsem si celý život cenil jeho odborné kvality, ale stejně si cením jeho občanského postoje. Neuhýbal, stejně jako jsme se snažili neuhýbat my.“
sochař Olbram Zoubek
Architekta, narozeného v Brně 17. listopadu 1926, si dnes Brňané spojují především s povedenou přeměnou podle něho pojmenovaného nábřeží řeky Svratky vedoucího od železničního viaduktu po Pisárky. I ta je ovšem dílem tohoto tvůrce, realizace se však bohužel nedožil.
Rullerův vliv na brněnskou architekturu, umění a občanské klima je však mnohonásobně větší. Přitom ovšem paradoxně nebylo snad horší doby, v níž mohl architekt tvořit. V posledních letech války musel Ruller jako středoškolský student opustit školu a coby totálně nasazený pracovat v židenické továrně, kde plnil a nakládal kyslíkové bomby. Po válce se v prvním poválečném ročníku sešly naopak všechny ročníky studentů, jimž nacisté už v roce 1939 všechny vysoké školy uzavřeli.
Ivan Ruller(17. listopadu 1926 – 25. března 2018)
Výstava Ruller 91 + 9
|
„Vznikla tak zcela ojedinělá osobnostní konstelace studentů, kteří v následujících dekádách zásadním způsobem utvářeli podobu brněnské architektury i umělecké teorie,“ vyzdvihuje Koryčánek unikátní klima poválečného brněnského studia architektury, kam nastoupil i Ruller, jenž byl celoživotně vděčný jak za možnost studovat se staršími zkušenými kolegy, tak za vynikající výběr poválečných vyučujících.
Zásluhou děkana Jaroslava Syřiště byl tehdejší sbor tvořen meziválečnými hvězdami Bedřichem Rozehnalem, Bohuslavem Fuchsem, Jiřím Krohou, Jaromírem Krejcarem, Antonínem Kurialem, sochařem Vincencem Makovským a dalšími.
Jak se nebát bolševika
A právě u Bedřicha Rozehnala, autora skvělých zdravotnických realizací, jejichž návrhy „vycházely z funkce a z toho vyplývající organizace vnitřního života domu směrem ven, k fasádě“, se totéž učil i Ruller. A to včetně neuhýbavého etického postoje, který se Rozehnalovi po komunistickém puči roku 1948 vymstil a vedl nejen k jeho odchodu z fakulty.
„Tato kauza představuje jednu z nejtemnějších kapitol české poválečné architektury,“ podotýká Koryčánek a shrnuje novým rektorem Vladimírem Medunou vyfabulovanou hospodářskou kauzu, jež vedla k Rozehnalovu odsouzení na čtyři roky, z nichž si dva natvrdo odseděl, a k vyhození jeho žáků i asistentů z akademické půdy. Včetně Rullera, kterého tým Otakara Oplatka přizval posléze k realizaci Janáčkova divadla.
Jak podotýká architekt Miroslav Masák, za možnost projektovat a získat zajímavé zakázky se tehdy zkrátka platilo loajalitou k režimu.
„Pokrytectví a ústupky se tak staly existenční nutností. Neméně destruktivní pro československou architekturu bylo násilné přerušení kontinuity s meziválečnou modernou 20. a 30. let a zpřetrhání kontaktů se světovým děním. Velká část architektů rezignovala na mezinárodní srovnání, jejich práce sklouzla k průměrnosti a průběžná kritika jejich realizací byla nahrazena vzájemným udělováním cen a pochval,“ charakterizuje někdejší poradce prezidenta Václava Havla dobu po komunistickém puči, ale i za normalizace v 70. a 80. letech 20. století.
Ceněná smuteční síň je definitivně zachráněná, k otevření zbývá poslední krok![]() |
„Najít v takovém prostředí prostor, v němž by architekt nemusel slevovat ze svého tvůrčího přesvědčení a obětovat vlastní důstojnost, představovalo mimořádně složitý rébus,“ přitakává Koryčánek a dokládá, že právě to Ruller dokázal.
„Poničenému poválečnému Brnu vracel noblesu a velkorysost a jeho architektonická tvorba bez problémů snesla srovnání s evropskou produkcí, zatímco jeho empatie, myšlenková otevřenost, profesní zarputilost i celoživotní idealismus mu umožnily zachovat si osobní důstojnost i uvnitř politického systému, který byl postaven na strachu, pokrytectví a oportunismu. Svou prací a osobním snažením se mu podařilo vytvořit něco, co bychom mohli označit jako,paralelní architekturu’,“ vysvětluje Koryčánek.
Na konci 60. let bylo na chvíli lépe a tehdy se Rullerovi podařilo mnohé včetně rehabilitace a připomínek díla nespravedlivě postižených kolegů, ale také vymanění architektury z ideologického diktátu. Stal se totiž kromě jiného i členem nově konstituovaného, svobodomyslného Svazu českých architektů, který byl ale po nástupu normalizace rozpuštěn. A Rullera poté vyhodili i z nově zřízené normalizační organizace.
Se spřátelenými umělci a proti nerozumu
Architekt se však nevzdal. „Navzdory kádrové perzekuci dokázal v normalizačních letech realizovat významné stavby a udržet si profesní i lidskou úroveň. Součástí strategie, která mu to umožňovala, bylo kombinování odborného kreditu, institucionálního manévrování, vzájemné solidarity a pragmatické spolupráce s osvícenými představiteli tehdejšího systému,“ zdůrazňuje Koryčánek a líčí, jak svým lidským přístupem dokázal Ruller udržet kolem sebe spřátelené spolupracovníky a umělce.
Tehdy vznikly jeho ikonické brněnské stavby jako budova Ingstavu na Vídeňské, družstva Karat na Orlí či haly Rondo u Svratky.
16. října 2026 |
Když Rullera roku 1979 vyhodili z politických důvodů z vedení jeho ateliéru v Brnoprojektu, odešel na volnou nohu a tvořit nadále dokázal pod hlavičkou Českého fondu výtvarných umění. Právě tady se jeho architektura začala mohutně obohacovat díly spřátelených umělců.
„Tato platforma mu otevřela prostor k realizaci bankovních interiérů i k velkým syntetickým dílům, jako byla smuteční obřadní síň v Židenicích, kterou pojal jako totální umělecké dílo – Gesamtkunstwerk – a zapojil do ní řadu režimem zakázaných výtvarníků,“ připomíná Koryčánek jména Olbrama Zoubka, Valéra Kováče, Karla Rechlíka, Františka Navrátila, Miroslava Netíka a dalších.
Ruller se navíc scházel i s umělci z jiných oborů, což mu po listopadu 1989 pomohlo vyvzdorovat v Brně samostatnou výtvarnou fakultu.
„Vznik brněnské umělecké školy je vlastně přirozeným vyústěním těchto celoživotních vztahů a naplněním dlouhodobé snahy Ivana Rullera o nikdy nekončící kulturní pozvedání Brna,“ skládá mu hold Koryčánek a připomíná i jeho mezinárodní realizace, mezi nimiž vyniká projekt Národního muzea historie v Tripolisu či dalších regionálních libyjských muzeí.
Po sametové revoluci se stal Ruller tehdejším prvním děkanem fakulty architektury, kterou se snažil očistit od normalizačního balastu. Učil zde pak až do svých devadesáti let v roce 2016, tedy ještě dva roky před svou smrtí. Zasedal i v řadě celostátních organizací a nikdy se nebál pozvednout hlas rozumu například proti separatistickému moravskému šovinismu nebo málem prosazenou Pražskou radiálou, jež měla megalomanskou stavbou zničit také druhý pisárecký břeh Svratky.
„Tento dlouholetý zápas za kultivaci a záchranu říčního prostoru u Pisárek byl myšlenkovým předstupněm jeho závěrečného projektu, s nímž na jaře 2017 zvítězil v mezinárodní soutěži na revitalizaci svrateckého nábřeží podél Poříčí,“ uzavírá Rullerův velký životní příběh Koryčánek.
30. října 2026 |
Další zprávy
Brno mělo jiné priority a vozovna MHD chátrala, dnes oprava stojí čtyřnásobek
Dopravní peklo kvůli uzavřeným tunelům brzy skončí. Do tubusů se vrátí ostrý provoz









