iDNES z kraje: Fanynky? Dělám uraženého, směje se Hála. Boxoval i v brnění

Před rokem se stal prvním českým šampionem v boxu bez rukavic, dnes drtí soupeře v organizaci Oktagon. Přesto zůstává český boxer Josef Hála pokorný a svůj. „Prostě klasický český Pepík,“ glosuje dvaatřicetiletý rodák z Písku. Ještě před zhruba rokem se živil tím, že kopal studny. V mládí vymetal večírky. A nyní se těší, že bude na konci roku boxovat o titul ve vyprodané O2 Areně.

„Je to krásné, nikdy by mě to nenapadlo. Ale stejně jak jsem rychle vyletěl, tak můžu i bleskově zhasnout,“ potvrzuje Josef Hála v podcastu iDNES.cz z kraje. Vypráví o původu svého mohutného kníru i co ho jako jedno z mála před soubojem rozhodí.

Pořád všude jezdíte hromadnou dopravou, protože nemáte řidičský průkaz. Kdy vám ho vrátí?
Je to zhruba rok, co jsem o něj přišel. Nedávno mi uplynula polovina z druhého trestu, takže si zrovna podávám žádost, zda budou tak hodní a vrátí mi ho na polovinu trestu. Uvidíme, jak ke mně budou úřady milé. Necháme se překvapit.

Co jste za volantem dělal, že jste o doklady přišel?
Klasika – telefon. Dřív jsem hodně jezdil. Jeden rok jsem od června do října najezdil nějakých 40 tisíc kilometrů, jak jsem objížděl letní festivaly. Dlouhé cesty už mě moc nebavily, a tak jsem koukal do telefonu. Vždycky jsem jel opatrně, ale chytili mě třikrát a bylo po řidičáku.

Jak moc vás to limituje v přípravě?
Docela dost. Nejméně dvakrát týdně dojíždím na tréninky do Strakonic autobusy. Pak musím čekat na spoj, nebo přespat u kamaráda a zase zpátky. Je to náročné, ale dělal jsem hloupé chyby, tak za to platím. I když si tedy stěžuji docela často a hrozně nadávám. Už se těším, až mi doklady vrátí. Ale slibuji, že už to bude bez telefonu v ruce.

10 fotografií

Přitom vaše příprava musí splňovat profesionální parametry. Jak vypadá váš běžný tréninkový týden?
Snažím se držet rozmezí mezi osmi až deseti tréninky týdně. Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že čím více trénuji, tím lépe. Jenže pak jsem býval často zraněný. Dnes už lépe vnímám své tělo. Když jsem utahaný a vím, že do zápasu zbývá dost času, dám si klidně jen pět tréninků a odpočinu si. Nesmím si jen splést únavu s leností. Také mám rád pomalá rána. Vstávám mezi pátou až sedmou hodinou. Když mám trénink od devíti dopoledne, dorazím raději o půl hodiny dříve, abych v klidu pokecal a nespěchal.

Jak zvládáte předzápasový stres a nervozitu těsně před vstupem do arény?
Mám výhodu, že jsem napůl flegmatik a myslím si, že mám dost silnou hlavu. V šatně před zápasem jsem úplně v pohodě, vysmátý a uvolněný. Až pár minut před začátkem si udělám dechové cvičení. Začnu intenzivně dýchat a dostávám se do takového transu, spouštím kontrolovanou agresi. Jakmile pak nastupuji do vyprodané haly, dav kolem sebe vůbec nevnímám. Soustředím se výhradně na svou zónu a na to, co mě čeká.

Před rokem jste slavil titul v boxu bez rukavic, teď máte za sebou dvě výhry v druhém kole v Oktagonu. Napadlo vás někdy, že to půjde takhle rychle?
Vůbec ne. Dostat se do Oktagonu pro mě bylo dříve nemyslitelné. Chtěl jsem si jen tak trénovat a užívat si to. Titul v boxu bez rukavic mi ale otevřel dveře. Dostal jsem se do povědomí fanoušků bojových sportů a díky Oktagonu dnes snad už úplně všech. Je to raketa. Ale jak rychle jsem vyletěl nahoru, tak rychle mohu spadnout. Zase se k tomu nevážu jako k něčemu, co trvá navěky.

iDNES Z KRAJE: Fanynky? Dělám uraženého, směje se Hála. Boxoval i v brnění

Už je potvrzené, že se představíte na jubilejním turnaji Oktagon 100 na konci roku v O2 areně. Bude to vrchol kariéry?
Co je v Česku více než zápasit v O2 areně? Samotný box by pro mě v Lucerně byl srdeční záležitost, ale před takovým davem je to vrchol. Na to, že jsem profesionál v uvozovkách teprve rok, je to šílený posun. Těším se strašně, bude to velké.

Plánujete se v budoucnu ještě vrátit k boxu bez rukavic?
Určitě ano. V organizaci mám stále podepsanou smlouvu na tři zápasy, takže to aktivně řešíme. Vždycky jsem si myslel, že box bez rukavic bude můj hlavního sport a budu ho doplňovat klasickým boxem. Teď je to sice naopak, ale je to pro mě skvělé. Čeští a slovenští kluci nedávno vyhráli evropské pásy na turnaji v Neapoli, takže celá scéna úžasně roste. Říkám, že je to takový ideální sport na důchod, ke kterému se rád vrátím.

V bojových sportech se často řeší drastické shazování váhy. Jak to zvládáte vy?
Běžně mám kolem 85 kilo a zápasím ve váze do 80 kilo. Takže se s tím nemusím trápit jako kluci, kteří nechávají pět kilo na poslední večer před vážením a v sauně strašně trpí. Já si těch pět kilo rozložím na celý týden. Před posledním zápasem v Brně jsem šel do sauny vlastně jen na jedno příjemné kolečko. Dal jsem si sušenku a kamarádovi v sauně ze srandy dělal ručníkem rituál. Kdybych chtěl, ani bych do sauny nemusel, vypotil bych to přes noc.

Hála dál baví a vítězí: Spodky jsou moje doména. Novotný mu slíbil „stovku“

Než jste se stal profesionálním sportovcem, živil jste se fyzickou prací. Vrátil byste se ke kopání studní?
To by bylo první místo, kam bych zašel, kdybych se musel vrátit do práce. Věci ve skříňce tam stále mám. Náročné to je, ale zároveň i o zvyku. Tyče mají 50 kilo, ale když je dobrá parcela, jde to. Nejhorší jsou malé zahrádky v kopci a zima. Dělat v zimě, od vody a od bláta, to je peklo. V tomhle mám obrovskou výhodu. Jsem profík teprve rok, takže se k manuální práci vrátím snáze než někdo, kdo zápasí deset let a neumí si to už představit.

V zápasech předvádíte takzvaný sovětský styl boxu. V čem spočívá?
Říká se tomu „čolnok“ – je to hodně skákání na nohách, dovnitř a ven. Vymysleli to ruští trenéři pro olympijský box, aby se hodně bodovalo. Není to primárně o likvidační síle, i když rána v tom je také. Je to extrémně fyzicky náročné na pohyb. Lidé si sice myslí, že jsem na nohách dobrý, ale když to srovnám s kluky z Uzbekistánu nebo Kazachstánu, mám pohyb extrémně bídný.

V posledním zápase jste soupeře ukončil údery na spodek. Byla to plánovaná taktika?
Nějak se to tak sešlo. Soupeř pak říkal, že měl před zápasem problémy se žaludkem, tak mi to asi hrálo do karet. Ale já sám vždy hned v prvním kole nějaký úder dostanu. Teď mi soupeř první ranou rozsekl oko. Krev mi kapala vedle, tak si říkám: „Páni, já teču!“ Vnímám to, ale ne nějak moc. Snažím se i reagovat na to, co mi říkají trenéři v rohu. Můj kouč Michal Frček je perfekcionista, a funguje to, co řekne.

Zkusil jste si box i v těžké rytířské zbroji. Jaké to bylo?
Natáčel jsem video s kluky ze skupiny Za zenitem. Hned druhý den po mém zápase v Praze jsem si oblékl plnou rytířskou zbroj a dali jsme si zápas v boxu i s meči. Bylo to skvělé, i když jsem si připadal, jako bych byl zavřený v popelnici. Rychle mi odešly nohy, protože to brnění váží dost. A hlavně to hodně bolí. Když dostanete ránu pěstí nebo mečem přímo na plech bez mezery, je to pořádná řacha.

Jsem originál, vybočuju ze standardu. Po kariéře zmizím ze světa, říká zápasník Hála

K vám patří kloboučky, maskáče a mohutný knír. Jak vznikl?
Byl to vlastně odboj. Dříve jsem dlouho nosil plnovous. Když jsem začal zápasit v amatérech, trenér mi řekl, že se musím oholit. Tak jsem si nechal alespoň knír. Přijel jsem na ligu s krásným natočeným knírem a rozhodčí mi řekl, že musím jít stejně do hola. Půjčil jsem si jednorázové holítko, byl jsem extrémně vytočený, ale zápas jsem vyhrál. Od té doby jsem si řekl, že s knírkem přijedu na každý zápas. Pak už mi to začalo procházet a změnila se i pravidla. Nosím ho už čtyři roky. Táta ho měl také do pětapadesáti, tak to mám asi po něm.

Co vaše tetování? Vidím, že na ruce máte bombu a za uchem kojota.
To má svůj příběh. Za uchem mám kojota a od něj vede zápalná šňůra po bicepsu až k té bombě s výbuchem na ruce. Dříve jsem říkal, že ten kojot je spouštěčem všech mých problémů.

Mezi patnácti a pětadvaceti lety jste extrémně řádil po barech. Jak to máte s večírky dnes?
Vyřádil jsem se dost, znali mě všude po barech v Budějovicích i v Praze. Dnes už to mám vybalancované. V zimě vůbec nepiji a držím režim. Přes léto objedu festivaly, grilovačky, pobavím se s klukama, ale už dost trpím na kocoviny. Takže si raději odbudu festival a pak mám na dlouho klid. A když piji, jsem nekonfliktní. Kdyby se někdo chtěl prát, řeknu mu ať přijde za tři dny, až mi nebude špatně z alkoholu.

Na Instagramu vás sleduje přes 50 tisíc lidí. Užíváte si ten zájem?
Snažím se hrát s kartami, které mám. Fanoušky mám super, všichni se chovají velmi slušně. Ale sám ze sebe dělat influencera neumím. Když mi někdo napíše o přání k narozeninám, udělám to rád, i když mě musí uhánět. Ale vzít telefon a sám sebe natáčet, z toho se cítím blbě. Raději se vrátím do práce nebo si připravím zázemí pro vlastní tělocvičnu, kde bych trénoval mladé kluky.

Vnímáte po úspěších zvýšený zájem ze strany fanynek? Píší vám dívky?
Občas mi nějaká dívka napíše, fanynek se po Oktagonu objevilo víc. Ale já na rande s cizími lidmi z internetu nechodím, v tomhle jsem docela uzavřený. Jsem zvyklý bavit se s lidmi, které znám osobně nebo ze svého okruhu. S úplně cizím člověkem jsem šel na kávu snad jednou v životě. Dříve jsem si říkal: Když jsem vás nezajímal předtím, proč vás zajímám teď? Dělám trochu uraženého. (směje se)

Černý scénář pro domácí hvězdy. Prohráli Škvor i Dvořák, vítězně se vrátil Juráček

Je něco, co vás dokáže zaručeně vytočit?
Když mi někdo z blízkých kamarádů napíše, že na mě vsadil. Mně nevadí prohrát, nejdeme na život a na smrt. Vadí mi ale představa, že můj kamarád kvůli mému výkonu přijde o peníze. Hned jim vynadám. Ať si klidně sází, ale hlavně ať mi to neříkají.

Zmínil jste, že za pět let plánujete zmizet ze scény bojových sportů. Platí to stále?
Chci si vyšlapat cestu a odejít včas a v nejlepším. Nechci se stát tím, kdo jde do zápasu jen proto, že potřebuje peníze, a dělá někomu fackovacího panáka. Ale to říkám teď. Když se budu za šest sedm let cítit dobře a zůstanu ve formě, budu zápasit dál. Jsem vděčný za to, co mám, ale zůstávám obyčejným českým Pepíkem.

Nelákají vás soukromé tréninky?
Píše mi hodně lidí, ale soukromé tréninky odmítám. Lidé často chtějí jen podržet lapy, slyšet, jak jsou dobří, zapotit se a dát mi peníze. To mě vůbec nenaplňuje. Kdybych měl někomu dát soukromou hodinu, nechal bych ho hodinu stát před zrcadlem a pilovat techniku, což by je nebavilo. Až budu mít pocit, že mám dar předávat znalosti, raději si vezmu pár mladých kluků a budu je trénovat od nuly.