Třeboňsko je z výšky hezčí než sever Francie, říká fotograf Jiří Jiroušek

Už 30 let Jiří Jiroušek létá na motorovém paraglidovém křídle nejen nad českou krajinou a fotí. Prostřednictvím svých snímků vytváří příběhy, které pak dál ukazuje buď na výstavách, v knihách či na internetu. Jižní Čechy má rád pro jejich rozmanitost.

Letecký moped. Tak přezdívá svému motorovému paraglidovému křídlu. Leteckou výbavu naloží jednapadesátiletý Jiří Jiroušek ze středočeské Dobříše do auta, najde vhodnou louku, rozběhne se a odstartuje.

Ve vzduchu hledá nejrůznější příběhy krajiny pod sebou, klidně i šest hodin v kuse. Za letu fotí. Už má na svém kontě přes tři sta tisíc snímků z nebe. „Třeboňsko je pro mě z výšky hezčí než například sever Francie,“ říká letecký fotograf, který pracuje v IT.

15 fotografií

Jako každý máte dvě ruce, jak je technicky složité ovládat zároveň paraglidové křídlo a foťák?
Základní řízení křídla je pomocí poutek, zatáhnete za levé, letíte doleva. Když za obě, tak zpomalíte. Křídlo reaguje i na změnu těžiště. Když se nahnete, zatáčíte. Já kombinuji oba způsoby, nad hlavou si takzvané řidičky beru do jedné ruky a fotím druhou. Řidičky lze na pár sekund pustit, ale jsem pak omezený a dopředu musím pořádně přemýšlet.

Dřív jste létal nebo fotil?
Jako dítě jsme s tátou lepili funkční modely letadel. Chtěl jsem vždycky vzlétnout. Zároveň táta na našich výletech fotil. Sám jsem začal fotit na gymnáziu a létám od 19 let. Fotografovat jsem začal dříve.

Rovnou jste začal ve vzduchu s fotografováním?
Ne, ze začátku jsem za letu nefotil. Tam nahoře jste rád, že letíte. Pohyb ve vzduchu je exkluzivní, postupně se to však posunovalo. Nejdřív se kocháte, až pak se osmělujete. V roce 1994 jsem si udělal letecký kurz, od roku 2000 létám motorově a pořádné fotky vznikaly zhruba od roku 2003. To jsou takové snímky, za které dám ruku do ohně i teď.

Když udeří blesk opravdu blízko, cítíte, jak mravenčí zem, vypráví lovec bouří

Fotíte nad celou republikou, ale jižní Čechy vás hodně baví. Proč vás tolik lákají k letům?
Jsou blízko a jsou rozmanité a zajímavé. Čím víc znalostí o krajině mám, tím víc mi připadá pestřejší. Krajinu zkoumám jinak, hlouběji, šířeji a mám rád, když vím, kudy letím. Když si místo třeba napřed projedu po zemi na kole, když region znám detailněji. Jižní Čechy nabízejí roviny okolo Českých Budějovic či Blatné, ale mají i Lipno, v části Šumavy je zase spousta vysokohorských cílů.

Shora jste jistě nepřehlédl sucho, které sužuje i Jihočeský kraj.
Jde sice o výjimečnou situaci, ale je to malá část mé práce. Naše krajina nabízí tolik zajímavostí. Dám příklad, v roce 2003 jsem fotil a nalétal tisíc kilometrů nad Saharou. Viděl písek, velbloudy, oázy. Když fotíte ikonické obrázky, na kterých karavana velbloudů vrhá dlouhé stíny do písku, je to pořád stejné, až se to pro vás stane nezajímavým. Každý večer je to stejné, nikam se neposouváte. Ale Česko je pro mě jiné, každých padesát až sto kilometrů je něco úplně jiného. Létal a fotil jsem ve Finsku, Rusku, nad Francií, ale Česko je pro mě prostě srdeční záležitostí. Třeboňsko je pro mě z výšky hezčí než například sever Francie.

Jaká roční období máte nejraději?
Dřív jsem byl vybíravější, dnes oceňuji každé období. Na jaro se těšíte, protože zeleň je úchvatná, když s ní příroda vystřelí. Zima je komplikovaná, bez sněhu je nudnější, podzim je krátký a v létě je dnes často k vidění hlavně spálená krajina. Mám rád inverze. Letíte nad Šumavou nebo Novohradskými horami po hraně mlh a je to paráda. Navíc je nad inverzí tepleji. (směje se)

Nezkoušel jste i práci s drony?
Ano, ale dron je prostě zcela jiný příběh. Ten umí vytvořit hezké záběry, ale radost z létání a hledání správné pozice ve vzduchu mi nenahradí. Fotka mě primárně neživí, zůstalo to na úrovni koníčku. Důležité je vytváření mého příběhu, dávám do mých fotek i svou osobitou stránku, mou lásku k pohybu ve vzduchu. Kdybych se musel jednoho koníčku vzdát, bude to focení, důležitější je pro mě létání.

Byť už létáte a fotíte roky, byl jste v mnoha zemích, máte ještě nějaký sen? Je místo, které byste si z výšky rád vyfotil?
Ne, nic konkrétního. Dříve jsem chtěl obcestovat celý svět, ale to už ve mně zmizlo. Mám natolik rád českou krajinu, že mě pořád napadá, co v Čechách objevovat. Výhoda pomalého létání spočívá v tom, že člověk objeví mnohem více detailů. Létám i na ultralehkých letadlech, ale tam vidíte krajinu trošku jinak. Prostě mě baví zkoumání naší země, hledání příběhů. Všímám si přetváření krajiny lidmi. Navíc mě těší, že mé fotky se začaly používat v literatuře, časopisech, na výstavách a podobně. Fotil jsem různé toky, zemědělská a hospodářská témata, přehrady či zámky. Díky letecké fotografii se setkávám s mnoha lidmi, kteří mi ukazují svůj svět.

Jak to chodí u vás doma? Zajisté mají o vás strach, nedávají vám zákazy?
To fakt nejde. (směje se) Létám přes třicet let, žena i dcera přišly až potom. Ony se nepokoušejí mě změnit a berou létání jako mou součást. Říkají mi, létej bezpečně, ale jsou už opravdu zvyklé. Jezdím i na motorce, ročně tisíce kilometrů na kole, plavím se na plachetnici, mám rád skialpinismus, takže i moje bydlení je přizpůsobené mému životnímu stylu. Pro naši rodinu je normální nocovat venku, i můj osmdesátiletý táta spí pod širákem s námi. Neustále jsme na pěších výletech a zkoumáme krajinu.