Příběhy vyprávějí více než učebnice dějepisu, říká jihočeský etnograf Šimánek

Etnograf Jihočeského muzea Jan Šimánek vydal novou knihu, tentokrát s příběhy z Doudlebska. Novinka se jmenuje Pověsti, legendy a vyprávění. Materiál na knihu sbíral pět let. Pověsti podle něj ukazovaly, čeho se lidé v minulosti báli.

Vodníci, čerti, Jan Žižka, Napoleon, ale také anděl, který oral za sedláka. Pětačtyřicetiletý etnograf Jihočeského muzea Jan Šimánek pět let sbíral a zpracovával příběhy, které si lidé na Doudlebsku předávali po generace.

Nyní je vydal knižně pod názvem Pověsti, legendy a vyprávění z Doudlebska, tedy regionu, který získal pojmenování podle obce Doudleby. V nich podle něj nejde o to, že se daný příběh nemohl stát, ale co to o našich předcích vypovídá.

Napsal jste už několik knih. Proč jste se tentokrát rozhodl právě pro pověsti?
Přitahovaly mě už od dětství. Měl jsem rád příběhy, ale také pohádky a pověsti. Ty jsou si blízké, ale zatímco pohádky se odehrávají za devatero horami a devatero řekami, pověsti jsou spojené s konkrétním místem. To mě vždycky fascinovalo. Dlouho jsem si myslel, že z našeho kraje jich existuje jen několik. Postupně jsem ale narážel na další a další. Často byly zmíněné v kronikách nebo regionálních publikacích jen okrajově a většinou s poznámkou, že nejde o historickou skutečnost.

7 fotografií

Jak dlouho tato kniha vznikala?
Pět let. Původně jsem si myslel, že to bude práce na jedny prázdniny. Ukázalo se ale, že zpracovat podobný materiál je daleko složitější než psát o tradičním jídle nebo každodenním životě. Historik je totiž zvyklý dělat s realitou. Tady se pracuje s něčím, co není doslovně pravda. Dlouho jsem hledal správnou koncepci, jak příběhy uspořádat a jak je čtenářům představit. Nakonec jsem je rozdělil do tematických kapitol a doplnil úvodními komentáři.

Kde jste je hledal?
Menší část jsem získal přímo od pamětníků. Řekl bych, že asi tak dvacet procent. Většina pochází z kronik, pamětí, soukromých rodinných záznamů. Velkou roli hrály obecní kroniky. Když se ve dvacátém století zakládaly, bývalo součástí pokynů i zaznamenání místních pověstí. Právě tam se jich spousta dochovala. V knize je kolem sto třiceti příběhů. Snažil jsem se je převést do současného jazyka, ale zachovat jejich původní podobu.

Co podle vás tyto příběhy vypovídají o našich předcích?
Nejsou cenné proto, že by přesně popisovaly minulost. Pověsti nám nevyprávějí, jak to bylo. Vyprávějí o lidech, kteří tady žili. O jejich představách, obavách, nadějích a ideálech. To je na nich fascinující.

Jak se jedlo před 100 lety? Rodina snědla za rok až dva metráky zelí

Máte raději příběhy s nadpřirozenými bytostmi, nebo ty založené na historických událostech?
Historické. Samozřejmě mě baví i vodníci nebo čerti, ale nejvíc mě zajímají vyprávění, která se vztahují k robotě, poddanství, napoleonským válkám nebo třeba tady u nás v regionu k Janu Žižkovi. Právě tam člověk nejlépe vidí, jak lidé přemýšleli. Každá vesnice například chtěla mít svůj kousek Žižkovy slávy. Jednou se vyprávělo, že měl hrad v Borovanech, jindy že se zastavil v Komařicích. Není důležité, jestli se to skutečně stalo. Zásadní je, proč si to lidé přáli vyprávět.

Můžete uvést vyprávění zachycená přímo od pamětníků?
Často jsou to anekdotické příběhy, které nejsou příliš staré. Jedna z mých oblíbených historek vypráví o dotazu, který kdysi přišel na obecní úřad do Doudleb. Ptali se, jak je v obci postaráno o potírání prostituce. Starosta údajně nevěděl, co to slovo znamená, a tak šalamounsky odpověděl, že jako o všechny zásadní záležitosti, tak i o prostituci pečují starosta, učitel a farář.

Když jste příběhy sbíral, všiml jste si nějakého společného rysu? Liší se třeba od vyprávění z jiných částí Čech?
Úplně přesně to zodpovědět nemohu, protože jiné regiony neznám tak podrobně. Když je ale srovnám třeba se Šumavou, tamní příběhy mi připadají drsnější a temnější. Na Doudlebsku jsou spíš spojené s každodenním životem, krajinou a konkrétními místy.

Co vás ještě zaskočilo?
Asi to, kolik se toho dochovalo. Původně jsem si myslel, že podobných příběhů bude málo. Nakonec jsem zjistil, že jsou doslova všude, jen zůstávají různě roztroušené. Překvapilo mě také, jak silně jsou propojené s krajinou. Člověk jede kolem kapličky, kamene nebo rybníka a najednou si vybaví příběh, který se k tomu místu váže.

Takže publikace může sloužit i jako inspirace na výlety?
Určitě. Třeba u Besednic je kámen zvaný Vandlička, k němuž se váže legenda o Panně Marii. U Trhových Svinů je zase kámen s otisky čertových drápů. Mám rád také příběh o kapličce u Plava, podle nějž anděl pomohl sedlákovi zorat pole, když odešel na mši.

Myslíte, že podobné legendy vznikají i dnes?
Každá doba má své příběhy. Dnes si lidé vyprávějí různé strašidelné historky, městské legendy nebo příběhy spojené s významnými událostmi. Rozdíl je v tom, že dřívější život byl mnohem těsněji spojený právě s krajinou a konkrétním místem.

OBRAZEM: Tradiční masopust na jihu Čech. V Doudlebech točili červenou růžičku

A dokázal byste odhadnout, co by se mohlo stát tématem z naší generace?
Hodně oblíbené jsou třeba příběhy typu Černá sanitka, které zachytil folklorista Petr Janeček. Na venkově se zase dál předávají vzpomínky na druhou světovou válku, začátky komunismu. Generace, která je nezažila, je zná z vyprávění rodičů a prarodičů. Právě díky tomu se příběhy udržují při životě a bývají lidem často bližší než učebnice dějepisu.

Například v Doudlebech už koluje pověst o čertech z Karvatína, která se pojí se stavbou římovské přehrady ze sedmdesátých let minulého století.
Ano, to je dobrý příklad. Ukazuje, že vznikají i dnes. V Doudlebech, místě zvaném Karvatín, na stráni nad řekou Malší, vznikly při geologických průzkumech před stavbou římovské přehrady zkušební štoly. A postupně se začalo vyprávět, že právě odtud o Mikuláši vycházejí čerti.

Máte už v hlavě další knižní projekt?
Rád bych se věnoval tomu, jak se na Doudlebsku žilo v devatenáctém a dvacátém století. Od kolébky do hrobu. Mám velké množství starých fotografií. Zajímá mě téma lidského života od narození až po stáří, tedy zvyky a tradice spojené s jednotlivými životními etapami. Ale nebude to hned. Potřebuji, aby téma uzrálo.