Stojíš tam jako komunista! Kouč brankářů Hradce Horyna: Hašek zámoří ustál, já ne

Stadion burácel, na ledě se s hráči radovaly stovky lidí. „Domácí Piešťany tehdy vyhrály a v baráži se zachránily v extralize. A já jsem tam musel vlítnout a Patrika Rybára najít, abych ho pozdravil. On se mi představil a já mu stačil jen říct, že se mu ozvu,“ vzpomíná Robert Horyna na zážitek, který stál na počátku příchodu gólmana, jenž se poté stal výraznou osobností týmu.

Pro bývalého výborného brankáře a už čtvrt století trenéra, který má na starosti gólmany v hradeckém klubu, je to jedna z mnoha příhod v jeho dlouhé trenérské kariéře.

Za pár dnů mu v rodném Hradci v této roli začne další sezona, jako pro jednoho z nejdéle sloužících koučů na tomto postu v českém hokeji, s číslicí otvírající druhé čtvrtstoletí.

Prý to tehdy před jedenácti lety byla i dost dramatická cesta?
Trvalo nám to několik hodin, celou cestu chumelilo. Pak jsme tam s Michalem Tvrdíkem (bývalý ligový hráč nejen Hradce, nyní kondiční trenér týmu Mountfieldu – pozn. autor) několik hodin vymrzli na zimáku, sedli do auta a jeli pět hodin zpátky.

Podle mě se to ale vyplatilo, Patrik Rybár sice začal sezonu jako trojka, ale záhy se stal na téměř dvě sezony oporou.
U něj musím říct, to byl brankář, který za celou tu éru, co to dělám, učinil za dobu, co byl v Hradci, možná největší pokrok. Dotáhl to až do zámoří, i když tam dnes už není.

Produktivní posila Zdráhal: Na styl Hradce si zvykám. Herní výkony jdou nahoru

Už pětadvacet let vybíráte pro Hradec brankáře a pak s nimi pracujete. Podle čeho a jak těžké je na někoho ukázat?
Snažím se vytipovat brankáře, který nám vyhovuje stylem. A pokud vyhovuje, ale je na začátku, je potřeba s ním mít trpělivost. Hlavně první měsíce, vnímat to pozitivní, vědět, na čem je potřeba pracovat, pěstujete svoji budoucí jedničku. Třeba právě u Patrika Rybára to bylo vidět, když přišel, tak začínal v Litoměřicích v první lize, a po pár měsících se stal jedničkou. K tomu ho potřebujete mít „načteného“, jak se chová na ledě i mimo něj. Pak to všechno dát dohromady a doporučit. Mám teď velkou výhodu v tom, že při volbě mi nechávají pánové Kmoníček a Martinec (generální manažer klubu a hlavní kouč – pozn. autor) volnou ruku.

Vzpomenete si na první brankáře, se kterými jste v Hradci pracoval?
Je to už hodně dávno. Saša Hylák, Filip Luňák, který u nás u léta brankáře trénuje. Hradec se tehdy zachránil v první lize, kterou získal v průběhu sezony od Šumperka. Už je to pětadvacet let.

Za tu dobu je brankářů, se kterými jste pracoval, pěkná řádka. Na které vzpomínáte nejraději a které byste raději z paměti vymazal?
Nevymazal bych nikoho, každý měl něco do sebe. Bohužel někdy to bylo hodně o vztazích mezi brankáři a tam hned první extraligová sezona byla hodně nepříjemná.

Dodnes připomínané napjaté vztahy mezi Ondřejem Kacetlem a Pavlem Kantorem?
Přesně tak. Oba skvělí kluci, ale společně jim to nesedlo. Ne snad, že by si vzájemně nepřáli úspěch, ale nebylo to ono, cítil jsem v jejich vztahu pnutí a podle toho to vypadalo.

Hradecký gólman Ondřej Kacetl rozehrává.

Hradecký gólman Pavel Kantor v akci.

Přitom Kacetl prožívá výbornou kariéru, mistrovské tituly v Třinci, je tam velká opora.
Souhlasím, ale když začínal, byl trochu svéráz, kterému bylo těžké něco vysvětlit, měl svoji hlavu. Postupem se však vypracoval a změnil natolik, že je osobností nejen na ledě, ale i mimo něj.

Co jiné zajímavé příklady?
Třeba Štěpán Lukeš. Ten se u nás v Hradci nastartoval do reprezentace, pak chtěl jít za lepším, zkusil sever, ale moc mu to nevyšlo a po dvou třech letech už byl málem zpátky. Brankářů bylo za tu dobu opravdu hodně a s většinou jsem i po jejich odchodu v kontaktu.

Co současná jednička?
Stano Škorvánek je neuvěřitelný gólman. Tím, jak pracuje i jaký je.

Velký dříč?
Určitě, jeho brankářské umění je na tom, jak pracuje, hodně postavené. Až mám někdy strach, jestli to není příliš, jestli to nemůže hrozit zdravotními problémy, takže ho občas musím brzdit. Na druhé straně mu to hodně dává.

Začátek působení v Hradci ale pro něj nebyl jednoduchý...
Možná trochu podobný s Patrikem Rybárem, i když od začátku chytal jen v Hradci. Jeho první sezona začala rozpačitě, chvíli se do toho dostával, což platilo i o té minulé. Jenomže pak to dopadlo tak, že hlavně v té minulé byl jedním z nejlepších brankářů v celé extralize. Když to vezmu zpětně, kdybych měl jako brankář jen třicet procent z něho, včetně sebejistoty, sebevědomí a elánu, tak bych ve vlastní kariéře asi dopadl trochu jinak.

Brankář Stanislav Škorvánek z Hradce Králové slaví vyhrané utkání.

Vždyť jste ale neměl špatnou, v extralize jste toho odchytal hodně, patřil jste ke spolehlivým brankářům. A zkusil i zámoří.
Do zámoří jsem odcházel na začátku 90. let, jen rok po převratu. V situaci, kdy ještě v tehdejším Československu něco jako trenéři brankářů vlastně nebyli. Víc se jim věnovali možná v Jihlavě, ale ve skutečnosti jsem se s tím setkal až v Torontu. Byla to pro nás novinka, tehdy jsme šli do zámoří jako jedni z prvních, když se už mohlo jít legálně. Odcházel jsem po sezoně, po které tam šli třeba Boby Holík nebo Dominik Hašek.

Jaké to bylo?
Hodně těžké. Dvacetiletý kluk, který se tam ocitne sám a agenta má v Evropě, takže si téměř nemá s kým promluvit. Jirka Crha, výborný chlap, který byl mým agentem, totiž tehdy chytal ještě někde v Německu, takže pokud byl něco potřeba, domlouvali jsme se přes oceán. Jenomže mobily tehdy ještě nebyly, jen pevná linka, ne vždycky to vyšlo. A pak některé věci, které vás právě nepovzbudí, koušete sám.

Hradečtí vítězí, ale přišli o Dána. Kocha čeká delší léčba, cílí na start extraligy

Například?
Třeba když na vás někdo z vedení organizace Toronta houkne: „Hele, ty nám tady žereš chleba, ale stojíš tam jako komunista na autobusový zastávce!“ Najednou nevíte jak zareagovat, berete to hodně osobně. Možná i tohle hrálo roli v tom, že to s NHL nedopadlo.

Vzpomněl jste Dominika Haška, ten do zámoří odešel ve stejnou dobu a tomu se prorazit podařilo.
Na začátku to tam měl hodně podobný jako já. Nakonec to ale ustál, možná mu pomohlo i to, že je o šest let starší. Tohle zvládne silný jedinec. I proto jsem říkal, že kdybych měl třeba jen těch třicet procent ze Standy Škorvánka, možná by se mi to povedlo také.

Po návratu ze zámoří přišla ve vaší kariéře extraliga, to už se začínalo s brankáři pracovat?
Začínalo to, už s námi někdy bývalý brankář na led šel. Bylo to ale spíš formou komunikace, doporučení. Dnes máte videa, rozbory soupeře, rozbory jeho nájezdů, to se vyvíjelo postupně.

Brzy jste se mezi trenéry zařadil i vy. Jaký byl začátek?
Možná jednodušší než teď, protože jsem brankářům víceméně předával to, co jsem znal ze své kariéry. Kvůli zdravotním problémům jsem skončil v necelých třiceti letech a začal jsem vlastně jako jeden z nich s čerstvými zkušenostmi z branky. Až postupně se to měnilo, časem přišla nová generace trenérů, s nimi odlišné metody.

Hodně jste musel své měnit?
Když se třeba bavím s Ondrou Pavelcem, Zdendou Orctem, Rudou Pejcharem či Jardou Kamešem, podle mě špičkovými českými trenéry brankářů, docházíme k tomu, že je potřeba dát z obou stránek něco. A ten, kdo je schopný tohle připustit a nejede si jen tu svou linii, je podle mě úspěšný.

Důvěra je, nebo není. Rulík exkluzivně o reprezentaci, extraligovém Kladnu i Jágrovi

Také se asi musí reagovat na vývoj hokeje jako hry. Jak se to podle vás za tu dobu, co brankáře trénujete, na jejich hře projevilo a v čem nejvíc?
Hokej se hodně zrychlil a gólmani musejí svoji činnost s rychlostí hry skloubit. Musí být rychlejší při přesunech, i kvůli té rychlosti hry jsou víc na ledě. Za nás se většina brankářů situace snažila co nejdéle ustát, vybruslit útočníka, dobře se postavit pozičně. V jedné věci ale měli dřívější gólmani výhodu.

V čem?
Protože byla hra techničtější, hráči něco vymýšleli. A brankáři uměli do poslední chvíle čekat, co na ně vymyslí. Dneska v té rychlosti čekat nemohou. Myslím si, že na dřívějších gólmanech bylo vidět, že možná lépe četli hru.

A dneska?
Důležité jsou intuice a periferní vidění. Dnešní kluky učím, aby periferně sledovali nejenom hráče s pukem, ale i toho, co sjíždí. Hodně i top gólmanů s tím má problém.

O české brankářské škole se vždy mluvilo s respektem, po možná trochu horších časech je nyní opět v kurzu. Je to vidět i na počtu gólmanů v NHL. Kde vidíte důvody?
Souhlasím s tím, že je v současnosti obrovsky úspěšná. Když se podívám, kolik kluků je v NHL, mám z toho radost. Myslím si, že to je výsledek našich trenérů, kteří při výchově brankářů dokázali skloubit věci, o kterých jsme mluvili. Jsme v tom daleko, dokážeme naučit kluky chytat takovým stylem, kterým jsou úspěšní. Trenéři umějí reagovat na vývoj hokeje a na našich brankářích je to vidět, jdou nahoru. Jsem třeba v kontaktu s otcem Jakuba Dobeše, který chytá v Montrealu, a zblízka vidím Jakubům progres a co za tím stojí.

Jakub Dobeš v prvním konferenčním finále.

Hradec na tom má také podíl...
Jsem rád, i když dnes je to trochu jiné v tom, že mladí kluci mají možnost už v patnácti šestnácti letech jít třeba do Finska. Nebo zvolí Kanadu a zkusí to s tím, že se pak uvidí. Podobnou cestou se z Hradce v minulých letech vydali Dan Dvořák, Kuba Tichý, Honza Kasal, Tomáš Vomáčka, Filip Růžička. Dan Dvořák s hokejem už skončil, ale pořád je to pět kluků, které do světa poslal jediný klub.

Vraťme se do Hradce, letos to vypadá z pohledu trenéra brankářů na klidný vstup do sezony. Úspěšná, vyzkoušená a pracovitá jednička, kvalitní parťák a za nimi nadějní gólmani s extraligovou perspektivou. Vidíte to stejně?
Jsem rád, že to takhle dopadlo, že jsme měli všechno včas pohromadě. Věřím, že to ve dvojici bude fungovat. Loni byl za Standou Škorvánkem Filip Novotný, zkušený brankář, trochu jako mentor, což dělal perfektně. Potřebujete k tomu gólmana, který když nebude chytat a vypadne z toho, to jedničce bude přát. Filip to zvládal perfektně, ale letos jsme ke Standovi chtěli někoho mladšího.

Důvod?
Třeba i ten, že musíme počítat s tím, že Standa tady nebude věčně. Takže jsme sháněli gólmana, který by se učil, ale zároveň nebudete mít strach poslat ho do branky, protože už má něco odchytáno. Proto tady jsou Tomáš Vomáčka a za ním ještě Honza Kasal, kluci, které my máme načtené a u kterých je perspektiva. Z tohoto pohledu se na sezonu těším, nemám z ní strach. O Standovi jsme mluvili, na Tomášovi vidím, jak je pracovitý a jak se chce ukázat. Vychytal tady dva dorostenecké tituly, určitě na to chce navázat.

Brankář Jan Kasal.

Hradec hraje trochu jiným stylem než většina extraligových soupeřů. Hlavně na začátku sezony s tím mají problém především noví hráči a někdy to odnášejí právě brankáři. Co s tím?
Mít trpělivost, což se v minulých sezonách osvědčilo. A mít víru v to, že změna k lepšímu musí přijít.

Třeba loni to nebylo na začátku vůbec jednoduché. Ani pro brankáře, který hned v první třetině prvního extraligového zápasu dostal pět gólů.
Vím, ale nebyla to jednoduchá situace. Hráli jsme Ligu mistrů, před začátkem extraligy jsme přijeli z Bolzana po jedenácti hodinách v autobuse v pět ráno a den na to jsme jeli do Pardubic. Standa opravdu dostal pět gólů, úspěšnost zásahů padesát procent a já si jen říkal, že teď budeme tři měsíce honit, aby se dostal na těch devadesát.

Co na to Škorvánek?
Tady se musím vrátit k tomu, co jsem říkal, jaký v tomhle je. Štve ho to, ale nedává to najevo, pracuje na sobě a věří, že to přijde.

Těžší chvíle na začátku sezony přicházely na začátku sezon, ve kterých se přes léto kabina dost obměnila. Co letos?
Několik nových hráčů sice přišlo, ale podle mě budeme připravení dobře.