Dres po stropem? Třásl se mi hlas, říkal po poctě dojatý Vlasák. Plzeň je druhý domov

Chvílemi si otíral slzy, když ho při slavnostním ceremoniálu přemohly emoce. „Omlouvám se, třese se mi hlas,“ přiznal pak bývalý hokejový virtuos Tomáš Vlasák do mikrofonu postaveného na červeném koberci před extraligovým duelem Plzně s Mladou Boleslaví. Nedělní večer v Plzni byl pro něj.

Škoda jeho dres s číslem 26 vyřadila ze své sady, slavnostně vystoupal ke stropu plzeňské arény. „Nesmírně si toho vážím. Hráčů, kteří tady něco dokázali, bylo hodně. O to větší čest to pro mě je,“ ocenil dvaapadesátiletý Vlasák, jehož ve slavnostní chvíli doprovázeli maminka, přítelkyně a tři děti.

ONLINE: Plzeň proti Boleslavi srovnává, týmy hrají poslední třetinu

Byť není plzeňským odchovancem, dostalo se mu nejvyšší klubové pocty. Stejně jako legendám Sventekovi, Bednářovi, Kajklovi, Ebermannovi, Špačkovi či Strakovi. V dresu Škody odehrál téměř čtyři stovky zápasů, stal se nejlepším střelcem i nejproduktivnějším hráčem extraligy a v roce 2013 pomohl klubu k zatím jedinému mistrovskému titulu. Devět let pak v Plzni působil jako sportovní manažer, zkusil si i roli asistenta trenéra.

Dostalo se vám této pocty, přestože nejste odchovancem klubu. Překvapilo vás to?
V Plzni jsem strávil nejdelší období své hokejové kariéry a našel tady vlastně druhý domov. Vyvěšení dresu pro mě byl hodně emotivní okamžik. Spojení se Škodovkou trvalo 17 let, což je ve sportovním životě obrovsky dlouhá doba. Když mi asi před měsícem zavolal Martin Straka, okamžitě se mi vybavily všechny vzpomínky na to, co jsem tady prožil. Jsem strašně rád, že jsem mohl být součástí historie klubu.

Plzeňský útočník Tomáš Vlasák v akci v roce 2013.

V roce 2015 se vrátil do Plzně, aby se stal sportovním ředitelem.

Do Plzně jste přišel v roce 2007 ze švédské ligy. Jak na to vzpomínáte?
První sezona byla zpočátku těžká. Myslím, že jsem dal první gól snad až ve dvanáctém kole. Věděl jsem, co ode mě klub očekává. Docela jsem se trápil, ale pak se to naštěstí rozjelo. Škodovka se předtím několik let nedostala ani do předkola play off, nám se do něj podařilo postoupit, ale vypadli jsme s Kladnem. Zásadní zlom ale přišel v létě, kdy se vrátil Martin Straka.

Stal se právě dnešní generální manažer vaším osudovým spoluhráčem?
Hned od prvního přípravného zápasu jsem měl pocit, jako bychom spolu hráli dlouhé roky. Rozuměli jsme si prakticky poslepu, přestože to bylo naše první společné utkání. Předtím jsme se potkali jen v reprezentaci na Světovém poháru, ale tam jsme spolu nehráli. Druhá sezona pak pro mě začala fantasticky a říkal jsem si, že pokud to takhle půjde dál, bude to skvělé. S Martinem jsme hráli nejdéle a společně získali ten nejcennější pohár, který se tady dá vyhrát. Jeho návrat do Plzně byl podle mě zásadním důvodem, proč jsem v klubu nakonec vydržel tak dlouho.

Když jste přicházel ve dvaatřiceti letech na západ Čech, věřil jste, že vás čekají nejlepší roky kariéry?
Taková očekávání jsem určitě neměl. Vždycky jsem chtěl především odvádět co nejlepší výkony a potom se uvidí, co se povede. Nikdy nepřicházíte do klubu s tím, že tam strávíte pět nebo deset let. To se nedá naplánovat. Když jsem do Plzně přišel, netušil jsem, jak se všechno vyvine. O to víc si vážím toho, co se nám podařilo.

Která vzpomínka na mistrovský rok 2013 je nejsilnější?
Asi celá cesta play off, protože vůbec nebyla jednoduchá. Čtvrtfinále s Litvínovem jsme vyhráli 4:3, semifinále se Slavií 4:2 a nakonec přišlo rozhodující sedmé finále ve Zlíně. Samozřejmě nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy to Martinovi spadlo do branky a my získali titul. Během kariéry jsem nebýval příliš nervózní, ale před tímhle zápasem jsem byl. Uvědomoval jsem si, že to může být jedna z posledních příležitostí získat český titul. Proto to pro mě bylo nesmírně důležité a emotivní.

Tomáš Vlasák se v roce 2013 raduje z branky proti Slavii.

Vnímal jste už během kariéry dresy klubových legend pod stropem arény?
Samozřejmě jsem o nich věděl. Znal jsem Bohuslava Ebermanna i další plzeňské legendy a vždycky jsem ke starším hráčům vzhlížel. Jako malý kluk jsem je obdivoval, takže pro mě jejich ocenění mělo velký význam. Když ale sám hrajete, tolik nad tím nepřemýšlíte. Teprve po kariéře si člověk naplno uvědomí, co taková pocta znamená. Něco po vás v klubu zůstane, i když už tady nebudete a ten dres tam bude viset navždy.

S Martinem Strakou jste zůstali v kontaktu i po vašem odchodu z Plzně?
Samozřejmě. Nevoláme si každý den, ale vím, že se mu můžu kdykoliv ozvat. Máme spolu speciální vztah. Občas spolu řešíme i hokejové věci, třeba se jeden druhého zeptáme na nějakého hráče. Není to ale žádná oficiální spolupráce, podobně si informace vyměňují lidé napříč extraligou. Martin je každopádně jedním z lidí, kteří ve mně zanechali obrovskou stopu, a nesmírně si ho vážím.

Co vzkážete plzeňským fanouškům?
Především jim patří obrovské poděkování. V Plzni vždycky chodili na hokej v hojném počtu, i když se třeba mužstvu úplně nedařilo. Dokázali vytvořit skvělou atmosféru a vždycky byli naším šestým hráčem. Myslím, že to platí dodnes.