Babičce zachránili život, tak sparťanský fanoušek Hašek už 30 let daruje krev

Vychovávala ho babička, která nikdy nezapomněla, komu vděčí za život po těžké nehodě na motorce – dárcům krve. Když mu pak bylo čerstvě osmnáct, stal se jedním z nich i on. A trvá to už třicet let. „Dokud budu moct, budu chodit dál, protože tím zachraňujete lidi,“ říká věčný sparťanský fanoušek Pavel Hašek.

„Zrovna dneska jsem byl darovat,“ prohodí Hašek mezi řečí ještě před začátkem rozhovoru pro iDNES.cz.

A pak začne vyprávět.

„Jsem z rozvedené rodiny, mamka se vdala za pána, který hodně pil. Tak si mě ve třinácti vzala babička k sobě, vychovávala mě. Díky ní jsem se potom mohl vyučit s vyznamenáním jako lakýrník a mohl jít bez přijímaček na stavební průmyslovku. Ale babička už v té době byla sama, tak jsem šel rovnou pracovat, nechtěl jsem ji brát peníze z důchodu.“

Na ledě soupeři, v životě jeden tým. HC Sparta spojuje Čechy v boji o život

Poprvé zavítal na odběry do nemocnice, když pobýval na internátě v Praze. „Byl jsem hrozně překvapený, že tím někomu zachráním život. Dneska už je navíc možné dostat se i přes pupeční šňůru k miminku do bříška a pomoct mu s filtrací krve i krevních destiček.“

Později k tomu přivedl i svého syna a dceru. „Ta šla teď úplně poprvé, nemá ještě pořádné žíly, na rozdíl od syna,“ směje se. „Manželka by také ráda chodila, ale kvůli problémům se štítnou žlázou bohužel nemůže.“

Chodí pravidelně jednou za tři měsíce a do toho ještě na separátor, kde si lékař zaškrtne, co zrovna v nemocnici nejvíce potřebují. „Dokonce už mi párkrát volali, že jim zrovna odběr někdo odřekl, jestli se můžu zastavit. Naštěstí mám dobrého zaměstnavatele, který mi umožní hned druhý den přijít.“

A pochvaluje si, že i tímto způsobem je každý měsíc pod kontrolou. „Cokoliv se v těle děje, to vám krevní obraz ukáže, takže vím, že jsem pořád zdravý.“

Bydlí v Jankově na Benešovsku, a přestože to má do Prahy přes 60 kilometrů, pravidelně nechybí v dresu Sparty na tribuně O₂ areny. „Mě snad už museli pokřtít na porodním stolku jako Sparťana,“ líčí s úsměvem.

Už jeho děda byl jejich celoživotním fotbalovým fanouškem, on však daleko více sleduje hokej. „Vzhledem k tomu, jak se jmenuju, jsem kdysi i chytal za malou odborářskou ligu. Měl jsem tehdy ještě staré betony.“

Každou sezonu navštíví kolem dvaceti zápasů, jezdil by i častěji, ale přiznává, že výlety za hokejem stojí stále více peněz. „Je to škoda, že to nemáme blíž, jinak bychom chodili na každý zápas. Když se ještě hrálo v Holešovicích, nechyběli jsme na jediném zápase. Kolikrát teď koukneme na internet a místa už nejsou tolik lukrativní, rádi jsme totiž s rodinou v tom dění.“

„V hokeji nejsou konflikty mezi fanoušky, je to klidnější a atmosféra v uzavřené aréně vyzní daleko líp. Ve staré hale sice byla menší kapacita, ale dunělo to tam mnohem víc než dnes.“

Když měl na kontě 167 odběrů, ozval se mu i milovaný klub, aby před extraligovým zápasem proti Mladé Boleslavi vhodil čestné buly. „Byl to velikánský zážitek, mohl jsem vzít s sebou i dceru, hráči mi podali ruku, pogratuloval i trenér… Do smrti na to nezapomenu.“

„Jen mě mrzí, že jsem s nimi nemohl popovídat. Hlavně s Michalem Řepíkem, celá rodina ho máme rádi, pochází totiž z Vlašimi, což je od nás jen osmnáct kilometrů. Jsme prostě rodina Sparťanů a podporujeme sparťanskou krev.“

V Haškově případě to platí doslova.