Heydrich v Praze: den, kdy nastal teror. Chladný technolog moci přišel před 85 lety

Je odpoledne 27. září 1941. Evropou se šíří zmar. Západní fronta už neexistuje. Německé tanky se valí na Moskvu, padl Kyjev a nad obléhaným Leningradem se stahují mračna. Na ranvej pražského letiště bez velké slávy dosedá transportní Junkers Ju 52. Vystupuje z něj sedmatřicetiletý muž ve skvěle padnoucí uniformě.

Bývalý námořní důstojník, skvělý šermíř a houslista, jemuž se v mládí pro vysoký hlas posmívali přezdívkou „Icik“. Nyní už se mu nesměje nikdo. Reinhard Heydrich, šéf obávaného Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby, si přijel srovnat neposlušný protektorát. Od události právě uplynulo 85 let.

Atentát proběhl jinak, Heydrich jel rychleji a kličkoval mezi tramvajemi

Nehodlá ztratit ani minutu. Dosavadní protektor Konstantin von Neurath byl odeslán na „zdravotní dovolenou“ a Heydrich přebírá absolutní moc. Je 15:30 a on právě v Černínském paláci nechává zatknout úřadujícího předsedu vlády, generála Aloise Eliáše. Začíná doba temna.

Ocelové srdce říše

Proč Hitler poslal do Prahy jednoho ze svých nejbezcitnějších a nejschopnějších mužů? Důvod byl čistě pragmatický. Jak upozorňuje historik Jan Boris Uhlíř, protektorát

byl pro nacisty klíčovým územím, ocelovým jádrem říše. „Byly tu zbrojní továrny na vysoké úrovni a dostatek kvalifikovaného personálu pro ně. A prakticky nebyl ohrožen nálety. Během okupace narostl německý zbrojní průmysl

18 fotografií

díky protektorátu o čtvrtinu. Žádné jiné území neposkytlo Německu tolik, co nabízel protektorát,“ vysvětluje Uhlíř.

Když se na jaře 1941 začaly v českých továrnách množit sabotáže a akce typu „želví týden“ nebo iniciativy typu „PP“ (pracuj pomalu), berlínské vedení ztratilo s umírněným Neurathem trpělivost.

Rozdíl mezi oběma muži byl propastný. Podle spisovatele a badatele Jiřího Padevěta byl von Neurath kariérní diplomat, s nímž se dal občas vyjednat kompromis. Zato Heydrich byl chladný technolog moci. „Byl to ambiciózní technokrat, který každý příkaz plnil svědomitě a bez ohledu na to, kolik zabije lidí. Jemu to bylo jedno. K klidných časech by jistě byl velmi úspěšný manažer,“ tvrdí Padevět.

Zatčení Aloise Eliáše, muže, který tajně spolupracoval s Londýnem a brzdil germanizaci, byl jen začátek. Prezident Emil Hácha chtěl na protest rezignovat.

„Heydrich se usmál a řekl: ‚Pane prezidente, to je samozřejmě vaše svaté právo, a ve chvíli, kdy to uděláte, tak já si jenom rozmyslím, kolik lidí nechám popravit,‘“ popisuje mrazivé setkání historik Uhlíř. Eliáš, zapletený do takzvané chlebíčkové aféry, kde otrávené chlebíčky pro kolaborantské novináře infikoval tyfem jeho přítel doktor Klika, byl postaven před Lidový soudní dvůr. Odsoudili ho k smrti, ale rozsudek byl na Hitlerův příkaz odložen na neurčito. Eliáš se tak stal dočasným rukojmím za klid v zemi.

Legalizace teroru

Okamžitě po svém příjezdu Heydrich vyhlásil stanné právo. Ulice paralyzoval strach. Omezení pohybu, zákaz vycházení a všudypřítomné červené vyhlášky se jmény zastřelených.

„Šlo o civilní stav výjimečný. Byla to legalizace každodenního teroru. Bezpečnostní orgány si mohly dovolit naprosto cokoliv – domovní prohlídky, masovější zásahy, zatýkání, popravy a posílání do koncentračních táborů,“ vysvětluje podstatu stanného práva Michal Stehlík, ředitel Památníku národního písemnictví. Do února 1942 nacisté zatkli necelých pět tisíc lidí. Výsledek bleskových procesů byl děsivý.

Kat Heydrich přijel nastolit hrůzovládu a Čechy zlikvidovat, říká historik

Jan Boris Uhlíř připomíná, že takzvané stanné soudy zasedaly přímo v budovách pražského a brněnského gestapa. Nebyli to soudci, ale úředníci tajné policie. Na výběr měli ze tří možností: smrt, koncentrační tábor, případně propuštění, k němuž ale docházelo naprosto raritně. Na popravu v Ruzyni šla elita vojenského odboje Obrany národa – generálové Josef Bílý, Hugo Vojta či podplukovník a člen Tří králů Josef Balabán.

Heydrichův úder cílil přesně. Udeřil i na Sokoly. „Propaganda třetí říše ukazovala Sokoly jako militantní organizaci, která se připravuje na válku, nikoliv jenom jako tělocvičnou,“ vysvětluje Stehlík. V noci ze 7. na 8. října putovalo 1 200 představitelů sokolské obce do Osvětimi. Přežilo jich sotva deset procent.

Heydrichův plán byl však mnohem sofistikovanější než pouhá jatka. Aby zbrojovky jely naplno, musel si udržet dělníky. „Buď někoho zastrašíte, nebo si ho koupíte, ale účel je stejný – podrobení se,“ shrnuje Uhlíř strategii nového pána Prahy.

Jiří Padevět připomíná, že souběžně s vyvražďováním elit rozjel Heydrich mohutnou kampaň proti lichvě a šmelinářům, což mělo i silný antisemitský podtext. Zatkli stovky hostinských a řezníků, kteří často tajně zásobovali odboj. Obyčejný dělník naopak dostal přidáno.

Cukr, bič a Luhačovice

Začaly se rozdávat polévky zdarma a výhody nabíraly absurdních rozměrů. „V létě 1942 odjížděly z Prahy židovské transporty, ale i transporty dělníků do Luhačovic, kde měli dovolenou v zabavených židovských hotelech,“ upozorňuje Padevět na zrůdný kontrast doby.

Poukázky na sádlo a dovolené v lázních byly ale jen dočasným pozlátkem pro válečnou mašinerii. Skutečný cíl Reinharda Heydricha byl jiný. Ve svém projevu k nacistickým pohlavárům to shrnul jasně: „Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady už nemá koneckonců co pohledávat!

“ Jeho vize budoucnosti připomínala chladnokrevné třídění materiálu. Rasově vhodné a loajální Čechy chtěl germanizovat. Podřadné, leč pracovité využít a nedovolit jim mít děti, později je odsunout na východ. A elitu, která se nedala zlomit, plánoval postavit ke zdi.

„Takhle s námi nikdo nikdy v dějinách nezacházel. Ocitli jsme se na prahu národního bytí a nebytí,“ konstatuje Uhlíř.

Heydrich si podle legendy nasadil královskou korunu. Do roka zemřel

Heydrich, architekt holokaustu, později předsedal konferenci ve Wannsee, kde nacistické špičky definovaly konečné řešení židovské otázky. Heydrich měl k Hitlerovi velmi vřelý vztah. O tom, jak pragmaticky uvažoval, svědčí i fakt, že svá hlášení führerovi psal skrze Martina Bormanna na speciálním stroji s 1,2 cm velkými písmeny, protože věděl, že Hitler špatně vidí.

Podle Michala Stehlíka by se v případě přežití mohl stát klíčovým hráčem v okruhu samotného Hitlera: „Umím si představit tandem Speer/Heydrich, oba byli velmi schopní technokraté, snažící se organizací práce prodlužovat válku.

“ K tomu už ale nedošlo. Jakmile v Londýně zjistili, jaké peklo se v protektorátu na konci září 1941 rozpoutalo, začali jednat. „O odstranění Heydricha bylo rozhodnuto prakticky okamžitě poté, co přijel do Prahy,“ dodává Padevět. Původně měl být zlikvidován hned 28. října, logistika to však neumožnila.

Nakonec si na „Pražského řezníka“ počkali dva stateční parašutisté v květnu následujícího roku v libeňské zatáčce. Čechoslováci dali jasně najevo, že o tom, kdo tu nemá co pohledávat, nehodlají diskutovat.