Špílmachři jsou podpultové zboží. Panenka o minusech dnešní ligy, kníru i synovi

Přivítal mě v tiskovém středisku fotbalových Bohemians Praha, jejichž je čestným prezidentem. „V Anglii se tomu říká ambassador, u nás ksicht,“ popsal s úsměvem náplň své práce pro klub, kde strávil třiadvacet let. „Chtěl jsem jít do Sparty nebo Slavie, ale nepustili mě,“ vzpomíná Antonín Panenka.

Československý fotbalista roku 1980 a hlavně autor legendární penalty z finálového rozstřelu z ME 1976 v Bělehradě. Jeho padáček u nás získal přezdívku „vršovický dloubák“, ale znají ho i ve světě. Tam pod názvem „Panenka kick“ nebo prostě jenom „Panenka“. Přitom jeho slavný příběh potřeboval jednu podnikavou cikánku, aby se vůbec začal psát. „Byl jsem už čtvrté dítě v rodině a maminka se šla zeptat kartářky, jestli si mě má nechat. Tenkrát od ní uslyšela, že určitě ano, protože prý naše jméno proslavím po světě,“ vzpomíná legendární fotbalista.

Vypadáte dobře. Jak vám slouží zdraví?
Ale děkuju za optání. Hodně mi pomohla operace obou kyčlí. Dlouho jsem to odkládal, protože jsem se bál jít pod kudlu, ale naštěstí se to povedlo a cítím se mnohem líp.

Co vás přesvědčilo?
Musel jsem si kupovat pořád nové a nové hodinky…

Teď vám úplně nerozumím…
Když mi upadly, nemohl jsem se pro ně už ani sehnout, protože bych se nezvedl. Na zemi v kuchyni už se válely čtvery. Nemohl jsem skoro chodit. A jednou jsem přesto dostal dost šílený nápad doběhnout autobus, ta myšlenka sice doputovala na správné místo, ale nohy moc nezrychlily, takže mě málem přejela tramvaj. To byla poslední kapka, abych se konečně rozhoupal podstoupit operaci. Od té doby se pohybuju mnohem lépe.

Namluvil jsem tam ve španělštině takovou krátkou zdravici, kde jsem oslovil Messiho a Ronalda s tím, že jsou určitě lepší a slavnější fotbalisti než já, ale takovým způsobem penaltu ještě nedali… Vzali si moje slova k srdci.