Jen Slovácko? Nelitoval jsem, říká Rambo. Hrdina poháru teď kope v šesté lize

Celou svoji prvoligovou kariéru spojil se Slováckem, které ho teď za výjimečnou věrnost odmění. Petr Reinberk, který na jaře ukončil profesionální kariéru, bude před sobotním domácím zápasem s Pardubicemi uveden jako první do nově založeného Klubu legend 1. FC Slovácko.

„Nápad je to hezký. Ještě do středy jsem o tom nevěděl. Otázka zní, kolik hráčů se tam dostane. Není zvykem, aby jeden hráč zůstal celou kariéru v jednom klubu. Když vezmu Slovácko, jsem to já, Vlasta Daníček a Mara Havlík, pokud někam neodejde,“ říká Reinberk, který odehrál za Slovácko na pozici obránce 404 soutěžních utkání.

Vypadá to, že to bude docela výjimečná společnost.
Bavili jsme se o tom s Vlastou, že tam budeme na začátku asi jenom my dva. Trošku jsme se tomu smáli. Jsme zvědaví, kdo a jestli přibude.

Klíčová je klubová věrnost. Že strávíte celou prvoligovou kariéru v Uherském Hradišti, jste neplánoval, že?
To rozhodně ne. Pár nabídek odjinud jsem dostal, jenže nikdy to nevyšlo. Ale vždycky jsem říkal, že ničeho nelituji. Klub mě vychoval. Doufám, že jsem mu to nějakým způsobem splatil.

Můžete zpětně prozradit, kdo vás chtěl?
Za trenéra Svědíka jsem mohl jít do Slasku Vratislav, ale tenkrát mě nechtěl pustit. To jsem byl na něj nazlobený. (smích) Tímto ho zdravím. Později jsem řešil Řecko, nováčka ligy, kde se ale mezitím změnil trenér a pak to neklaplo.

Mrzelo vás hodně, když vám zahraničí nevyšlo?
Řecko až take ne, ale Slask ano. Bylo v to době, kdy je trénoval Víťa Lavička a jim se zranil pravý obránce. Ale zase kdyby mě trenér Svědík pustil, nezažil bych vítězné finále poháru se Spartou, Konferenční ligu.

Slovácký obránce Petr Reinberk, který ve finále poháru vstřelil dva góly Spartě.

Vzpomenete si ještě na svoji prvoligovou premiéru?
Mám pocit, že doma s Teplicemi a bylo to jenom na chviličku. Poprvé od začátku jsem hrál s Hradcem a první gól dal v Ostravě.

Vysnil jste si, že si zahrajete ligu za Slovácko?
Už v dorostu jsem měl od trenérů náznaky, že když budu makat, že bych se do ligového týmu mohl podívat. Dělal jsem všechno, abych se do něj dostal, ale nikdy jsem nevěřil, že odehraju tolik zápasů a zůstanu tady celou kariéru.

Jak moc vám pomohlo, že jste byl mládežnický reprezentant?
Možná trochu ano. Ale dorostenecký fotbal je jiný než chlapský. Když jsem přijel z reprezentačního srazu a trénoval s muži, nedalo se to vůbec srovnat. Ale protože jsem byl v nároďáku, byl předpoklad, že se do ligového týmu dostanu. V reprezentaci jsem vydržel docela dlouho a měli jsme i nějaké úspěchy.

Třeba druhé místo na Euro do 17 let v roce 2006. Jak na šampionát vzpomínáte?
To jsme byli mladí kluci, jeli jsme do Lucemburska, moc jsme se tam těšili. Užívali jsme si to. Jediné, co jsme řešili, byl fotbal. Konfrontovali jsme se skvělými týmy, v semifinále jsme vyřadili Španěly, kteří měli výborné hráče. Dost nás pak štvalo, že jsme ve finále prohráli na penalty s Ruskem. Po Španělsku jsme doufali ve zlato, ale Rusáci nás překvapili, byli dobří. Vyrovnávali jsme snad v poslední minutě. Penalty jsou loterií, byli jsme hodně zklamaní.

Plzeň - Slovácko 1:1, hořký ligový start Kováče. Západočeši v lize opět klopýtli

Za Německo tehdy hrál Tony Kroos. Vybavíte si ho ze vzájemného zápasu?
Toho zrovna ne. Pamatuji si, že jsme s Německem ve skupině remizovali 0:0, a vybavuji si Marko Marina.

Vy jste měli silný tým s Necidem, Pekhartem, Mazuchem...
Zrovna někteří z nich už měli starty v lize dospělých, zatímco já jsem ještě hrál za devatenáctku. Konkurence byla obrovská. I proto jsem byl rád, že jsem mohl jezdit na srazy.

Zpátky k české lize. Poslední zápas máte ještě v živé paměti, viďte?
Doma s Hradcem Králové. Zranil jsem se hned na začátku druhého poločasu. Ke konci kariéry jsem měl zdravotních problémů hodně a už jsem usoudil, že bude lepší tělu ulevit.

Mrzel vás tak smutný konec?
Přítelkyně to doma obrečela, já ne, ale mrzelo mě, že jsem se nemohl rozloučit v zápase jako Standa Hofmann v Brně nebo Vlasta Daníček tady, kdy mu tleskal celý stadion. Ale to si člověk nevybere. Zranil jsem se a nemohl nastoupit. Zkoušeli jsme to s kondičáky nachystat na baráž, ale když jsem po dvou týdnech začal trénovat, nepustilo mě to do větší intenzity.

Hned jste se rozhodl, že první lize zamáváte, nebo jste ještě živil malou naději na pokračování?
Původně jsme se domluvili, že začnu letní přípravu a pak si řekneme co a jak. Nakonec jsme se shodli, že už to na hraní nebude a vymyslíme, v jaké pozici budu v klubu pokračovat, že si to za ty roky v klubu zasloužím. Vymyslelo se, že zůstanu u áčka s tím, že budu pomáhat klukům, třeba i novým, kteří přijdou. Zařizuji jim bydlení, snažím se, aby měli co největší komfort. Jsem taková spojka, koordinátor.

Na stadioně jste hned od rána mezi prvními?
Chodím dříve než hráči. Jsem člen realizačního týmu a my máme srazy dříve. Když je potřeba, pomáhám na hřišti. Občas se zapojím do tréninku, když někdo vypadne. Stalo se to asi třikrát, protože jsme na tom počtově dobře.

Máte na svém kontě přes 400 soutěžních zápasů za Slovácko. Vzpomenete si na nejpovedenější?
Nejvíce bylo finále poháru. Dal jsem dva góly, to si hned každý vybaví. Z ligy si pamatuji utkání s Teplicemi, kterým jsem také vstřelil dvě branky. Zápasů bylo dost, vypíchnout nějaký je těžší.

Co utkání v Nice, kde jste rozhodl o vítězství Slovácka?
No, jo. Původně jsem ten přímák ani neměl kopat. Sešlo se to pěkně. Konferenční liga byla splněný sen. Do evropských pohárů jsme nakoukli už rok předtím, když jsme vypadli s Plovdivem. Z toho jsme byli hodně smutní. Ale o to lepší byl další rok. Měli jsme krásné zápasy. Na Fenerbahce, doma se Stockholmem, odměnou pak byla utkání ve skupině. Hráli jsme v Kolíně na krásném stadionu před plným domem. Jediná škoda, že v Nice jsme vyhráli na prázdném stadionu bez lidí (Nice bylo v trestu). Ale možná i díky tomu jsme tam vyhráli.

Petr Reinberk (vlevo) oslavuje svůj vítězný gól proti Nice.

Slovácko se většinou pohybovalo ve spodních patrech ligy, pak najednou vystřelilo do špičky. Doufal jste v to někdy?
Od doby, kdy jsem přišel do ligového týmu, jsme se motali kolem desátého, dvanáctého místa. Jednu sezonu pod panem Habancem jsme ustřelili na šestou příčku. Pak to zase spadlo a jednou jsme se museli zachraňovat. Přišel trenér Svědík a gamechangerem byl návrat Milana (Petržela) a Káci (Michal Kadlec), kteří nám dodali klid a ukázali, že můžeme být nahoře. Tým byl tenkrát skvěle poskládaný, a i když jsme měli starší mužstvo, šlapali jsme a domácí zápasy jsme zvládali skoro všechny.

Jak teď na lavičce prožíváte utkání?
Jako hráč jsem byl zkušený a nervozitu jsem necítil, teď trošku ano. Vyloženě žádné konkrétní úkoly nemám. Když dostal Vlasta Daníček (asistent trenéra) v Jablonci červenou kartu, měli jsme s Dušanem Melichárkem (trenér brankářů) na starosti standardky. Ale realizák je dost široký a já jsem tam spíše jako podpora, povzbuzuji kluky, hecuju je, než jdou na hřiště.

Překvapil vás Daníček, jak v Jablonci vybouchl?
Znám ho dobře. Rozčílil se a ani se mu nedivím, že po zápase za rozhodčím (Jan Beneš) šel a vynadal mu. Všichni jsme doteď přesvědčení, že nás tam okradl. Bohužel se stalo, Vlasta se poučí. Teď nás zase pískal v Plzni a dokonce proběhla nějaká omluva. Jsme lidi a chyby děláme všichni.

ODPÍSKÁNO: Hradci upřeli penaltu, říká expert. Ve Vršovicích VAR zasáhnout neměl

Jak vnímáte současnou situaci Slovácka, které je po šesti kolech bez výhry a se dvěma body třetí od konce?
Bodů nemáme moc, ale když vidím kluky, jak každý den dřou na tréninku a jak hrají, věřím, že se to co v nejbližší době otočí a začneme vyhrávat. A jen se mi potvrdilo, že už bych to fyzicky nezvládl.

Fotbal každopádně dál hrajete v šesté lize za Boršice. Nechtěl jste úplně končit?
Tělo je na pohyb zvyklé. Věděl jsem, že chci ještě pokračovat, ale už v nižší soutěži, abych nemusel tolik běhat. Když jsme hráli přátelák v Boršicích, předseda klubu Staňa Výstup mě přemlouval, abych po kariéře k nim šel.

Spolu s vámi tam jsou bývalí spoluhráči ze Slovácka Stanislav Hofmann a Michal Krmenčík. Jak vás berou soupeři?
Všechno je v pohodě, fér. Občas někdo něco zařve, třeba v Ořechově, ale to k tomu patří a musíme si zvyknout. Neděláme ze sebe hvězdy. Chceme si pro radost zahrát fotbal, protože nás pořád baví. A když můžeme předat mladým hráčům nějaké zkušenosti, jedině dobře.

Že všichni tři hrajete v Boršicích, asi není náhoda?
Když jsem skončil, začaly se mi ozývat kluby a byl jsem v kontaktu i s Boršicemi. Na rovinu jsem všem řekl, že si vyslechnu všechny nabídky a pak se rozhodnu. Ale nejblíže jsem měl k Boršicím, kde předtím podepsal Míša Krmenčík. Když jsem se tam domluvil já, napsal jsem Standovi, že bychom si mohli na stará kolena ještě spolu kopnout. Tak se to upeklo a jsme rádi, že jsme tam všichni tři, i když se kolikrát nesejdeme. Co jsem se díval na rozpis ligy, budeme my i Zbrojovka hrávat v soboty, takže by se to mohlo dařit častěji.

Soutěž jasně vedete. Postup je cílem?
Než začala soutěž, řekl jsem v jednom rozhovoru, že jdeme za prvním místem. Pak jsem to řekl i klukům v kabině. Všichni chtějí postoupit. Láká nás také vyhrát krajský pohár. Bylo by fajn dostat se do finále, které se hraje ve Zlíně. I když pro nás kluky ze Slovácka by bylo lepší Hradiště.

Ve Slovácku vám nikdo neřekne jinak než Rambo. Souvisí vaše přezdívka se slavnou filmovou sérií Sylvestera Stallona?
Shodou okolností jsem tenhle film nikdy neviděl. Myslím, že někdy v žácích mi jeden z trenérů takhle začal říkat, ale už nevím proč. Ale už mi to zůstalo.