Juroška přesunu o ligu níž nelituje. O Brnu říká: V kabině není žádný rušivý element

Po kapitánovi Stanislavu Hofmannovi je nejzkušenějším v kádru. Pravý bek Jan Juroška má doma svůj dres národního týmu, který ale nikdy neoblékl, a v pomyslném kariérním šuplíku 170 startů v první lize. Přesto před startem tohoto ročníku opustil ostravský Baník a vybral si druholigovou Zbrojovku, s niž už s předstihem vybojoval místenku mezi fotbalovou elitu pro příští sezonu.

„Když jsem dostal z Brna nabídku, snažil jsem se vidět za roh,“ říká teď třiatřicetiletý obránce.

Se Zbrojovkou se vám povedlo postoupit šest kol před koncem soutěže, navíc stále můžete překonat bodový rekord druhé ligy. Jak se vám to poslouchá?
Je to moc příjemný pocit. Když jsem do Brna přicházel, tak jsem si to takhle samozřejmě maloval, ale i když je to klišé, tak člověk musí jít zápas od zápasu. Pocity jsou fajn i v tom, že jsme to zvládli velmi brzo, po zimní pauze jsme tak rychlý úspěch vůbec nečekali. O to víc jsme za to rádi.

Postup jste si paradoxně nevybojovali přímo na hřišti, ale v zápase Artisu s Táborskem, kdy vám remíza druhého brněnského celku pomohla. Vnímal jste oslavy jinak, když jste o postupu nemohli rozhodnout sami?
Upřímně, nejdřív mě mrzelo, že to nebude přímo na hřišti s fanoušky. Věděli jsme, jak tabulka zhruba vypadá a že se může rozhodnout i takhle na dálku. Mělo to však také svoje kouzlo. Bylo to výjimečné, zajímavé, takové hodně spontánní. Začátek zápasu byl hodně ve prospěch Táborska, chvíli jsme měli i obavy, jestli sezení nerozpustíme předčasně. Nakonec z toho byla krásná, nezapomenutelná oslava.

Zbrojovku hnal za rekordem dvougólový Vachoušek. Poprvé od trestu pálil Žitný

V téhle sezoně jste vynechal jen dva zápasy – jeden kvůli zranění, druhý kvůli žlutým kartám. V Baníku jste takové vytížení neměl. Jaké to je z tohoto pohledu, když máte nyní prakticky dvojnásobek minut?
Jsem za to strašně rád. Všechno je o důvěře. V Baníku to tak prostě nebylo, tady se to vyvedlo. Jsem zdravý, daří se mi držet výkonnost. Jsem rád, že jsem mohl být platný, pomoct týmu a přispět k cíli, který byl před sezonou jednoznačně daný.

Zároveň zažíváte i bodově nejpovedenější sezonu – dva góly, osm asistencí. Je to jen kvalitou soutěže, že vám čísla takhle naskočila až v pozdější fázi kariéry?
Rozdíl mezi první a druhou ligou určitě hraje roli, to je jasné. Své udělá i trocha štěstí – že to klukům po mých přihrávkách padá, že se akce povede dotáhnout. Velkou zásluhu ale má i důvěra a náročnost trenéra. Dbá na to, aby se krajní hráči tlačili dopředu, vyžaduje od nás produktivitu. I díky tomu máme v Brně jako krajní beci dobrá čísla.

Pod trenérem Martinem Svědíkem jste působil už ve Slovácku, i když ne v té nejúspěšnější éře. Změnil se za tu dobu, nebo je pořád stejný?
V podstatě je pořád stejně náročný, to se nemění. Rozdíl je v tom, že kolem sebe má teď mnohem větší realizační tým, práci může víc rozdělit na ostatní. To je jen dobře. Hodně staví na lidském faktoru. V klubu je s realizákem a hráči třeba kolem padesáti lidí a v kabině není jediný rušivý element. Jasně, tolik lidí nebude mít nikdy stejný názor, ale způsob, jakým kabina funguje, je podle mě alfa a omega našeho úspěchu.

Jan Juroška ze Zbrojovky během přípravného utkání proti Polonii Bytom. (červenec 2025)

Byla Svědíkova persona hlavním důvodem, proč jste před necelým rokem přišel do Brna?
Upřímně, sehrál v tom asi největší roli. Až druhořadá věc byla, že mě lákal samotný impulz jít do Brna, do nového prostředí i z hlediska rodiny. Říkal jsem si, že by to mohla být výzva, kterou jsem v tu chvíli potřeboval, že se ještě chci „nakopnout“. A myslím, že se to povedlo. Jako rodina jsme tady opravdu šťastní a euforie z toho, že jsme na jihu Moravy, za ten rok ani moc nevyprchala.

Je pro vás trenér Svědík takovým osudovým koučem? Přece jen jste zažil taková esa, jakými jsou Pavel Vrba nebo Jaroslav Šilhavý...
Dá se to tak říct. Nejvíc bych vypíchl jeho lidskou stránku a zároveň to, že pořád potvrzuje svoji úspěšnost. Chtěl jsem zažít nějaký úspěch, což se teď daří. Vždy jsem snil o tom, že se spolu se synem vyfotíme s pohárem, že z toho bude nadšený. Věřil jsem tak, že pan Svědík bude dál úspěšný. Když k tomu připočtu ten lidský faktor a to, že se známe, tak se dá říct, že je to trenér, za kterým jsem do Zbrojovky šel opravdu rád.

Zamířil jste však do druhé ligy, i když jste měl nabídky z elitní soutěže. Nebyl to krok dolů?
Nabídky z ligy byly, mohl jsem zůstat i v Baníku. Finančně se všechny varianty ve finále pohybovaly plus minus podobně. Ale já jsem šel vyloženě za impulzem. Snažil jsem se dívat „za roh“. Věřil jsem – a teď to vidím každý den –, že se klub ve všech detailech rychle posouvá. To mě strašně těší. Skvělí lidé ve vedení, v realizačním týmu, potenciál do budoucna. Jsem rád, že jsem se tak rozhodl.

Chce někdo baráž? Opavský kouč o bláznivé 2. lize: Tento ročník bude památný

Máte ještě nějakou osobní fotbalovou ambici? Zbrojovka vypadá, že míří vysoko, ostatně sám jste teď silné zázemí zmínil…
Rozhodně jsem sem nepřišel proto, abych se uspokojil tím, že vyhrajeme druhou ligu a hotovo. Chtěl bych, abychom na ten úspěch navázali. Ať už tím, že teď budeme vyhrávat každý zápas a třeba uděláme bodový rekord, nebo pak v první lize nebo v MOL Cupu. Liga je dnes nabitá ambiciózními týmy, o to víc se na ty výzvy těším. Člověk si je musí dávat neustále, týmové i ty osobní.

Do Brna jste zamířil po angažmá v Ostravě, kde jste byl spíš „dvojka“. Jak to období zpětně hodnotíte?
Přišel jsem do Baníku a první dvě sezony jsem měl hodně smolné, vyloženě úrazové zranění ze zápasů. Na rezonancích nebylo nic vidět, léčba se kvůli tomu protahovala, vracel jsem se, nešlo to, musel jsem na operaci… Bylo to stejné, jako bych měl jedno dlouhé vážné zranění. Když vezmu druhou polovinu angažmá, tu první půlku z ní jsem toho odehrál poměrně dost, tu druhou už ne tolik. I tak jsem si to ale užil, minulá sezona byla skvělá, jen mě mrzí, že jsme se nedostali do skupiny Konferenční ligy, k čemuž jsme měli blízko v zápase s Kodaní. Celkově mě to posunulo. Vím, že jsem odvedl maximum, což byl také důvod, proč jsem se rozhodl pro krok do Brna.

Abdullahi Tanko a Jan Juroška z Ostravy diskutují s rozhodčím v zápase proti Hradci Králové.

Jak se díváte na současnou situaci v Baníku? Oproti loňsku je to úplně jiná sezona, reálně hrozí, že se v Ostravě nebude hrát prvoligový fotbal…
Myslím, že nikdo nečekal, že by se mohli dostat až do téhle situace. Na hráčích je vidět obrovská tíha, ty kluky na hřišti znám a upřímně je lituju. Není jednoduché hrát pod takovým tlakem, sám jsem si tam jednu sezonu s bojem o záchranu zkusil. Fanoušci v Ostravě jsou hodně nároční, perou se s tím všichni. Pořád si ale nedokážu připustit, že by Baník spadl, to by byla velká škoda. Navíc jsem klukům v autobuse tehdy po posledním zápase slíbil, že se za rok uvidíme, tak doufám, že my jsme ten krok udělali teď v Brně a oni ho zvládnou v lize, abychom si proti sobě ještě zahráli.

V životopise máte i poněkud neobvyklou reprezentační zkušenost. Byl jste součástí „covidového“ národního týmu v zápase proti Skotsku, který nastoupil ve chvíli, kdy bylo celé áčko zavřené do karantény. Přestože jste se nakonec na hřiště nepodíval, užil jste si to?
To už byl začátek mého angažmá v Baníku, ještě předtím, než jsem se zranil. Byl to takový zvláštní, ale fajn zážitek. Odnesl jsem si dres a to je všechno.

Cestu do reprezentace jste měl těžkou. Standardně tam na vašem postu nastupovali hráči se zkušenostmi z Premier League nebo bundesligy...
Každý to má nastavené jinak, ale když se člověk ocitne byť jen v širším okruhu, znamená to, že není úplně na chvostu kvality. V tomhle směru to beru jako odměnu za práci a dřinu. Byl jsem za to samozřejmě rád, byť to bylo poznamenané covidem.

Fotbalisté Táborska po porážce se Slavií B ještě nemají jistou baráž o první ligu

Pojďme úplně od fotbalu. Zmínil jste, že vaše euforie z Brna ještě nevyprchala. Co vás tady s rodinou tak uchvátilo?
Nepřestěhovali jsme se přímo do města, ale asi dvacet kilometrů severně do vesnice v Moravském krasu. Je tam nádherně, jsme moc spokojení. Brno jako město mi přijde fajn, klidnější, s příjemnou atmosférou i lidmi. I počasí mi přijde lepší. A hlavně – kabina, lidé v klubu, to všechno dohromady. Dřív jsem vždycky hledal bydlení co nejblíž stadionu, abych byl do pěti minut v kabině. Teď jsme poprvé zvolili vesnici, i kvůli dětem. Sám jsem na ní vyrůstal, tak jsme si řekli, že to zkusíme. Dojíždím nějakých 25 minut a je to skvělé. V autě člověk vyřídí telefonáty, zavolá rodičům a podobně. Celkově jsme tady opravdu šťastní.

Máte už v Brně a okolí nějaká oblíbená místa? Přece jen Moravský kras nabízí spoustu možností…
Máme v plánu strašně moc výletů. Tady má skoro každá vesnice zámek nebo nějakou památku, člověk potřebuje pár let, než to všechno projde, zvlášť když většinu víkendů tráví na fotbale. Na spoustě míst už jsme byli, ale pořád je toho hodně před námi. V Brně máme v plánu třeba rodinný výlet na Špilberk, to mám u sebe ještě jako malý vroubek, že jsme ho zatím neuskutečnili. Tady je tolik krásných míst, že to bereme postupně. A zatím nás to tady baví čím dál víc.