Stoper Zbrojovky číslo jedna. Ligový debutant Vedral si elitní soutěž vyčekal

Jen málokdo by kouče Martina Svědíka podezíral z protekce hráčů, že má ale své oblíbence? Nepochybně. Obránce Filipa Vedrala si vyhlédl už v Jihlavě, ten mezitím málem s fotbalem seknul a hledal kariérní restart ve Vyškově. Nyní se o něm kouč nebojí říct, že je 29letý čahoun, absolvující premiérový prvoligový ročník, ve Zbrojovce Brno stoper číslo jedna.

Před sezonou si někteří v záplavě posil mohli myslet, že jste na pomyslném seznamu obránců na chvostu a že budete patřit spíše ke střídajícím hráčům. Jak jste spokojený s tím, že jste se takto perfektně vzepřel očekáváním?
Samozřejmě jsem se něco doslechl už dříve, kdy mi někdo říkal, že to bylo jedním z témat, jestli zůstanu, nebo nezůstanu. Věděl jsem ale, že přijde velká konkurence spojená s postupem do ligy a že to bude náročnější. Nastavil jsem se v hlavě tak, že odjedu přípravu, dám do ní maximum a uvidí se, na co to bude stačit. Jestli to bude stačit na udržení se v kádru, případně jestli bych mohl promluvit do základní sestavy, nebo jestli to stačit nebude a budu muset odejít. Jsem takhle nastavený asi celoživotně. Už v mládeži jsem měl náznaky, abych s velkým fotbalem moc nepočítal. Takže jsem na kritiku, která mě zároveň posouvá výš a dál, zvyklý.

8 fotografií

Očekával jste, že do sezony takhle vlétnete?
Neříkám, že jsme to úplně očekávali. Samozřejmě los, který jsme měli na začátku – Sparta, Plzeň, Liberec i Teplice, které měly výborný start sezony – byl brutální. Do každého zápasu jsme ale šli s tím, že ho chceme zvládnout. Ani realizační tým neměl jiný plán než zvládnout každý zápas. Takže jsme za to samozřejmě rádi a doufám, že v tom budeme pokračovat i nadále.

Vy jste nenastoupil v prohraném zápase se Slavií. Vím, že tam byl nějaký zdravotní problém, ale nevím úplně jaký. Jak moc vás mrzelo, že jste si takový zápas nemohl zahrát?
Hodně. Zvlášť když je to moje premiérová sezona v první lize. Zahrát si na Edenu před vyprodaným stadionem a v takové atmosféře, to si člověk chce vyzkoušet. Chtěl jsem otestovat sám sebe a zjistit, jak bych stačil na nejvyšší českou prvoligovou konkurenci. Nakonec jsme vyhodnotili, že do toho nepůjdeme a že se raději stoprocentně připravím na zápas s Artisem, než abych byl, nedej bože, v nějakém zdravotním limitu proti Slavii.

Filip Vedral (číslo 26) oslavuje asistenci na gól Tadeáše Vachouška v zápase Zbrojovky Brno se Spartou Praha. (25. července 2026)

Po zápase se Slavií trenér Martin Svědík na tiskové konferenci znovu potvrdil, že jste v jeho očích stoperská jednička. Naznačil, že jste týmu možná trochu scházel. Jaké to je slyšet takovou důvěru?
Samozřejmě jsem za to rád. Myslím si ale, že i kluci, kteří nastoupili, to zvládli. Takže jestli jsem scházel, nebo nescházel… Samozřejmě potěší, když to člověk slyší od trenéra, ale myslím si, že kluci, kteří tam nastoupili, to zvládli obstojně. Slavia nám samozřejmě ukázala svou kvalitu a my se v některých věcech ještě musíme zlepšit. Člověk nikdy neví, jestli by s ním na hřišti zápas dopadl jinak, lépe, nebo hůře.

Je to vaše první prvoligová sezona. Na dveře první ligy jste s Vyškovem klepali několikrát. Když jste přicházel do Brna, čekal jste, že si tu ligu ještě zahrajete? Nebo jste o tom vzhledem ke svému věku už tolik nepřemýšlel?
Já jsem si předtím ligu omrkl v Jihlavě, byl jsem několikrát na lavičce v širším kádru áčka. Jihlava si tou dobou procházela složitějším obdobím. Odešli generální sponzoři, a tak jsme balancovali mezi záchranou ve druhé lize a jejím prostředkem. Myslím si, že ambice ten klub určitě měl, ale dlouhodobě se je nedařilo naplňovat, což je podle mě velká škoda. Ve Vyškově jsem byl pouze rok. Přišel jsem tam za éry trenéra Jana Kameníka, kdy se klub už spíš chtěl vydat českou cestou. Myslím si, že jsme byli ve druhé lize podceňovaní. Říkalo se, že čeští kluci už to do baráže nedotáhnou. Nakonec se nám podařilo skončit na třetím místě a zahrát si baráž.

Zbrojovka - Zlín 3:2, hosté sahali po prvním bodu, favorita v nastavení zachránil Vedral

Na Dukle jste pak uzavřeli profesionální klubové působení tím, že jste v baráži o první ligu padli až na penalty.
Ve finále jsme byli kousek od postupu. V domácím zápase jsme hráli 0:0 a na konci jsme měli stoprocentní gólovou šanci, kterou jsme bohužel nedali. Potom jsme přijeli na Duklu, kde jsme po poločase vedli 1:0. Dukla ale ukázala prvoligovou zkušenost a kvalitu, srovnala a dotáhli jsme to až do penalt, kde už to bylo vabank. Samozřejmě nás to hodně mrzelo. Po té podle mě úspěšné sezoně ve Vyškově jsem ale registroval zájem z první ligy. Byly tam vyloženě dvě nebo tři prvoligové nabídky.

Filip Vedral (číslo 26) během zápasu Zbrojovky Brno se Slovanem Liberec. (29. srpna 2026)

A přesto jste si vybral druholigovou Zbrojovku?
Ozval se mi pan Jiránek a trenér Svědík, kterého jsem zažil už v Jihlavě. Zaujala mě celá koncepce Zbrojovky a to, jakým směrem chce klub směřovat. I kvůli tomu jsem oželel ještě jeden rok ve druhé lize a nešel do první ligy hned. Jsem maximálně spokojený, že můžu být ve Zbrojovce, a určitě bych nevolil jinak.

Klíčovou roli při vašem příchodu do Brna tedy hrál Martin Svědík. V čem je podle vás tak specifický?
Určitě je to náročností. Snažíme se hrát náročný fotbal, ať už na tréninku, nebo v zápasech. Jde o celkové pojetí fotbalu, ať už po taktické stránce, co se týče náročnosti, nebo férovosti. Myslím si, že je to jeden z nejférovějších trenérů, které jsem zažil. Snaží se s hráči probírat, co a jak můžou udělat jinak. Také videoanalýzy jsou podle mě na nadstandardní úrovni. Ať už jsem byl v Jihlavě, nebo kdekoliv jinde, nezažil jsem takovou vyloženě důkladnou videopřípravu.

Připadal jste si na začátku sezony na první ligu lépe připravený, než kdybyste šel rovnou z Vyškova?
Určitě. Skok z druhé do první ligy je poměrně velký. Tím, že jsem byl rok ve Zbrojovce, jsem si ale podle mě prošel adaptací, takže to pro mě bylo samozřejmě lepší, než kdybych šel z Vyškova rovnou do ligy. Adaptace by třeba trvala delší dobu. Celou druholigovou sezonu jsme se Zbrojovkou trénovali, jako kdyby šlo o ligovou sezonu. Ve finále teď jedeme úplně ve stejném formátu. Stejná intenzita, stejná náročnost. Prvoligovou přípravu jsme tak měli vlastně už rok, takže to pro mě bylo o to snazší.

Drzý Vaníček i Langerova silná hlava. Jak Zbrojovka ovládla brněnské derby

Byl přesun do Vyškova po těch letech v Jihlavě krokem směrem k první lize? Cítil jste, že kdybyste v Jihlavě zůstal, nemusela by ta liga přijít?
V Jihlavě to bylo složité. Poslední dva tři roky jsme hráli o záchranu a horko těžko jsme se zachraňovali. Člověk sice byl kapitánem, ale nebylo to jednoduché. První varianta byla zůstat v Jihlavě. Chtěl jsem ale vědět, co se bude odehrávat a jestli se situace postupem času zlepší. Jestli budeme směřovat někam jinam než jen k záchraně. V tu chvíli se mi bohužel nezdálo, že by tímhle směrem klub směřoval. A Vyškov jsem bral jako poslední šanci dostat se do ligy, ať už s ním, nebo si svými výkony vybojovat prvoligové angažmá. Pomohly mi samozřejmě i týmové výkony, protože jsme se s Vyškovem udrželi na barážové příčce.

Měl jste někdy variantu, že byste s fotbalem úplně seknul?
Úplně asi ne. To spíš bylo na začátku. Když se člověk nemohl ve dvaceti nebo jednadvaceti letech prosadit v Jihlavě a do zápasů naskakoval jen občas, bylo to takové rozhárané. Dva roky jsem pak hrál útočníka. Do nějakých čtyřiadvaceti nebo pětadvaceti let jsem tak trochu pendloval mezi hrotem a stoperem. Ze začátku jsem se jako stoper nedokázal úplně prosadit.

Jihlavský fotbalista Filip Vedral oslavuje gól.

Vy jste hrál útočníka?
My jsme tam měli ještě Justina Araujo-Wilsona, který byl také často zraněný. Na jaře pak vypadl úplně, takže jsme neměli jiného útočníka. Trenér Křeček mě vzhledem k mé výšce a tomu, že jsem na trénincích dával poměrně dost gólů, začal už na podzim zkoušet na hrotu. Líbilo se jim to, takže jsem většinu zápasů na jaře pokračoval na útočníkovi.

V dnešní době už není kombinace stoper – útočník úplně obvyklá. Těžíte z toho, že máte i ofenzivní návyky a dokážete odhadnout, co by mohli udělat vaši protivníci?
Je pravda, že já jsem byl spíš takový útočník z nouze (smích). Možná v prvních dvou sezonách v Jihlavě jsem z toho trochu těžil. Když se prohrávalo, ať už v Jihlavě, ve Vyškově, nebo teď tady, trenéři mě někdy hodili na hrot. Neměl jsem ale úplně takové útočnické návyky jako třeba Dan Vašulín. To jsou typičtí útočníci. Já jsem byl spíš takový, že na mě nakopli balon, já ho podržel, sklepl nebo prodloužil a snažil se pak běžet do vápna, kde na mě kluci posílali centry. Byl jsem zkrátka útočník z nouze. Něco málo si z toho člověk samozřejmě odnesl, ale nemyslím si, že bych z toho teď nějak výrazně těžil. Spíš se snažím načítat si útočníky, protože se hraje jiným stylem a je to úplně něco jiného než před pěti šesti lety, kdy jsem útočníka ještě hrával.

Jak velké překvapení pro vás tehdy bylo, když vám řekli, že vás zkusí na hrotu?
Já jsem se tomu nebránil. Vždycky mě bavilo dávat góly. Myslím si, že jsem jich z pozice obránce dával celkem dost, takže jsem za tu možnost byl rád. Tím, že nám chyběl útočník, jsem se té výzvy vůbec nebál. Naopak jsem ji přijal s tím, že to zkusím a udělám maximum.

Vachoušek touží zdolat Vachouška. Chci tátovu kariéru překonat, přiznává Tadeáš

Když se vrátíme do současnosti, dal jste rozhodující gól proti Zlínu. Jaké to bylo zadostiučinění za ty roky ve druhé lize?
Primárně jsem to bral jako odčinění gólu na 2:2, na kterém jsem měl svůj podíl. Nepohlídal jsem si dostatečně Černína, abych ho třeba odblokoval pro Kakáho, který byl v lepší pozici a mohl balon odhlavičkovat. Samozřejmě jsem byl rád. Byl to můj první ligový gól. Nechci říct, že je to splněný sen, protože ligový start ani gól ještě nejsou všechno, ale tohle jsem si mohl odškrtnout.

Vaše trojice, do které patří ještě Jakub Klíma a Kaká, patří podle statistik mezi nejlepší v lize. Čím to je, že vám to tak sedlo?
Myslím si, že celý tým je nějak nastavený, ať už přirozeným charakterem, nebo tím, že realizační tým a trenér Svědík by si nevzali někoho, kdo by do mužstva charakterově nezapadal. Mezi námi panuje charakterová shoda. Jsme takoví dříči. Nechci říct vyloženě bojovníci, ale naše primární schopnosti jsou držet pospolu a bojovat jeden za druhého. Máme to postavené na týmovosti a myslím si, že mezi námi panuje v tomhle ohledu velmi dobrá chemie. To podle mě odpovídá i na otázku, proč naše trojice funguje tak dobře.