Z tátova přístupu si neberu nic. Švancara o slavném otci i odchodu ze Zbrojovky

Prvoligové stálice o soutěž níž? Ale kdeže. Největší poprask v zimním přestupovém období v Brně vyvolal transfer dorostence. Daniel Švancara opustil klub srdce svého, i otcova. Devatenáctiletý útočník ale přestupu ze Zbrojovky, kde je táta Petr pojem, do Artisu nelituje. Však v modrobílém už osmkrát nakoukl do sestavy ve druhé lize a teď si zahraje i baráž o místo mezi fotbalovou elitou.

Jaké je být Švancarou v Brně?
Asi vás nepřekvapí, když řeknu, že pro mě je to hodně těžké, zvlášť po tom, co se dělo před pár měsíci. Beru to tak, že už od malička jsem poslouchal posměšky, že všechno je protekce a tak dále. Takže jsem na to dnes vlastně připravený a tyhle věci mi už nic nedělají. Myslím si ale, že si lidi pořád neuvědomují, kolik mi je let. I po tom přestupu, co se dělo, kolik mi chodilo zpráv a dokonce i nějaké výhrůžné e-maily… Jenže já jsem pořád jen devatenáctiletý kluk, který si jde za svým cílem.

Zoceluje vás to?
Je na tom super právě to, že na svůj věk jsem dlouho pod tlakem a už mě nic nepřekvapí. Třeba v derby, když jsem nastupoval a bučelo se na mě – bylo tam devět tisíc lidí, projevovalo se třeba tisíc. Někoho by to srazilo, ale já jsem se nad tím jen pousmál. Řekl jsem si: Na tohle jsi čekal. V těchto případech jsem nad věcí. Takže je to tedy těžké, ale jsem připravený. Jsem vlastně rád, že to zažívám už teď. Od nějakých dvanácti let jsem na tlak zvyklý a ve finále je to plus pro mě.

Kdybyste dělal cokoliv jiného než fotbal, tak byste to neřešil...
Je to tak, bylo by to všem jedno. Ale já bych nic jiného dělat nechtěl. Vidím v tom velký smysl, fotbal mě strašně naplňuje – i přes všechny překážky, které možná ani teď nebudu ventilovat. Prostě mě to baví a jsem rád, že mě táta k fotbalu nakonec dotlačil, protože první trénink jsem probrečel.

Jde z vás cítit sebevědomí hroťáka. Je to aspoň v tomhle jednodušší, že jste Švancara?
Sebevědomí určitě neberu z příjmení. Pracuju na něm dlouhodobě. Není to namyšlenost, ale uvědomění si toho, co umím a jaký mám potenciál. Delší dobu pracuju s mentálním koučem Bernardem Polákem, od čtrnácti, patnácti let, často i dvakrát týdně. Děláme na mentální odolnosti a myslím, že se to začíná projevovat. Několikrát jsem mu brečel do telefonu kvůli zprávám a tlaku a on mi řekl: Buď rád, že tě někdo řeší. Jsou lidé, kteří chtějí být řešeni a nejsou. Buď rád, že to zažíváš tak brzo. Takže to není o příjmení, ale o práci na sobě.

Švancara junior zamíří ze Zbrojovky do Artisu. Rivalové jednají o formě přesunu

Spíš jsem myslel osobnostní rys, který se může dědit?
Geny tam jsou. Když se podíváte na fotky táty v devatenácti a mě, jsme si dost podobní. Já jsem možná trochu víc svalnatý. (úsměv) Povahově jsem ale naštěstí po mamince.

K tomu se dostaneme, ale co se týče sebevědomí – máte číslo 99. V hokeji byste si to dovolil? Vždyť tam je Gretzky numero svaté...
Nikdy. Ale je za tím vtipná historka. Před přípravou v Turecku jsme řešili číslo. Chtěl jsem něco s devítkou, třeba 49. Pak padla 99. Říkal jsem, že to lidi budou řešit, ale bylo mi řečeno: Ať plivou, dáme 99. A jsem rád. Sedí mi to, máme v rodině rádi devítku, tak já mám dvě.

A kdybyste si mohl vybrat?
Asi klasickou devítku. Ale když se mi bude dařit s devětadevadesátkou, nechám si ji.

Musíte si procházet i negativní stránkou přestupu do Artisu?
Teď už je to v pohodě. Občas se někdo ozve, ale to je normální. Ze startu to však bylo opravdu těžké. Veřejně řeknu tak deset procent toho, co se dělo – bylo to pro mě až strašidelné. I jsem přemýšlel, jestli mi fotbal vůbec stojí za to. Ten přestup nevznikl úplně z naší vůle. Volba Artisu, ta už ano, ale odchod ze Zbrojovky v plánu nebyl. Chtěl jsem se porvat o áčko. Byl jsem po zranění, nebylo to ideální, ale způsob, jakým se mnou zacházeli, v pořádku nebyl. Mně šlo o rozvoj a nepřišlo mi rozvojové poslat hráče z áčka do devatenáctky. Jsem rád, že jsem tam, kde jsem, a ke Zbrojovce se vracet nechci. Miluju ten klub, fanoušky, atmosféru. Ale musel jsem odejít.

Brněnský útočník Daniel Švancara oslavuje svůj gól v zápase mládežnické Ligy mistrů Trenčín - Zbrojovka Brno. (říjen 2024)

Jaký je teď vztah fanoušků Zbrojovky k vám?
Já mám ke Zbrojovce vztah pořád. Fakt miluju ten klub a znak. Respektuju, co se tam teď děje. Ale nefandím některým lidem uvnitř. Myslím si, že v individuálním rozvoji mladých to tam není v pořádku.

Pojďme tedy v tomto ohledu do Artisu. Béčko postoupilo z divize do třetí ligy – splněný cíl?
Ano, mám to odškrtnuté. Mám tabuli s cíli a tohle tam bylo. Jsem rád, že se to povedlo. Je tam skvělá parta a kvalitní tým. Možná jsem od sebe čekal víc gólů. Hrál jsem ale často i ve středu zálohy, hodně jsem tvořil. Vím ale, že zakončení je slabina, na které nyní musím pracovat.

A překonává 149 odehraných minut za áčko vaše očekávání?
Upřímně ano. V lednu mi bylo řečeno: Máš přípravu a tři měsíce na to se ukázat. To mi stačilo. Obrovské díky vedení, trenérovi a hlavně spoluhráčům. Přijali mě skvěle. Bál jsem se, jak to bude, ale dopadlo to výborně. Kdyby mi někdo v lednu řekl, že budu hrát v základu proti Opavě, nevěřil bych. Byl jsem za to strašně vděčný.

Za chvíli přijde baráž. Další cíl?
Určitě. Ale hlavně chci, abychom uspěli jako tým. Jestli budu hrát, nebo ne, je na trenérovi. Já chci pomoct mančaftu. Je jedno, na koho narazíme. Musíme přes něj přejít.

Byl jste v juniorském nároďáku, ale teď jste vynechal poslední reprezentační kemp. Proč? Změnil jste dres a do Zbrojovky je vidět líp než do Artisu?
To se musíte zeptat trenéra. Ne, samozřejmě – musím říct, že s panem Jílkem máme nadstandardní vztah. Důvod byl ten, že v tu chvíli jsem neměl takovou minutáž jako někteří kluci, takže se rozhodl jinak. Samozřejmě mě to mrzí.

Na reprezentaci – ideálně třeba na pokoji s Luisem Buffonem, synem legendárního brankáře Gianluigiho Buffona – si s vašimi zkušenostmi a rodinným zázemím asi musíte dobře rozumět, ne?
Jo, bylo to vtipný. Luis je skvělej kluk. A upřímně – jestli si někdo myslí, že to mám těžký já, tak on to má stokrát těžší. Je mi ho někdy až líto, protože ten tlak je obrovský. Na jednu stranu trochu vím, jak se cítí, ale on to má v mnohem větší míře. O to víc klobouk dolů, jak všechno zvládá. Samozřejmě padaly vtípky – klasická kabina. Třeba jsme hráli bago a řešilo se, kdo půjde doprostřed, a kluci říkali: „Ty vole, on asi ani neví, kdo je tvůj táta.“ A naráželo se na to, že Buffon vs. Švancara je úplně jiná liga. Takže jsme si z toho dělali srandu.

Když jsme u slavných otců; jak vy sám vnímáte kariéru vašeho táty? Jako fotbalistu, nebo spíš coby fotbalového baviče?
Beru ho jako fotbalistu. Ale už jsem mu to i říkal – z jeho přístupu si neberu nic. Z kariéry ano, co se týče čísel a podobně, ale z přístupu ne. A on to ví, není na to háklivý. Sám si uvědomuje, že měl obrovský talent a mohl dokázat ještě víc. A říká mi to. Já jsem rád, že mám kolem sebe lidi – rodinu, kamarády, mentální kouče –, kteří mě drží správně nastaveného. Táta mi samozřejmě radí, protože byl výborný fotbalista, to je bez debat. Když se podíváte na jeho videa, je to jasné. Takže z tohohle si beru, ale z přístupu ne. To ani nejde. (smích)

Švancara po urážkách Ukrajinců zaplatí 150 korun, komise zpochybnila svědectví

Takže „čůrání“ na rohové praporky od vás čekat nemáme?
To fakt asi ne.

Máte nějakou vlastní gólovou oslavu?
Dřív jsem si něco vymýšlel, nějaké reakce mám, ale nic specifického. Neřeším to. Hlavně ať už konečně nějaký gól dám.

Takže to je zatím neodškrtnutá kolonka na seznamu?
Přesně tak. Už bych ji rád odškrtl, fixa už mi pomalu vysychá. Doufám, že to brzy přijde.

Co vás baví mimo fotbal?
V Artisu jede hodně padel. Ten mě taky zaujal, byl jsem zatím párkrát, chtěl bych ho hrát víc. Jinak mě hodně baví motokáry – sleduju Formuli 1, takže to k tomu tak nějak patří. Chodím jezdit docela pravidelně.

Zdědil jste po otci i vztah k Mercedesu?
Tak napůl. Nejsem úplně autíčkář. Ale teď mě v F1 baví Kimi Antonelli, je to mladý kluk a prosazuje se. Obecně mám rád, když se daří mladým. Ale dlouhodobě fandím Maxi Verstappenovi. Ta jeho mentalita, máte pocit, že nic není nemožné.

Pořídil jste si vlastní motokáru?
To ještě ne. Přemýšlel jsem o tom, ale zatím chci investovat peníze jinam.

Takže jak často na ně zajdete?
Tak dvakrát až třikrát měsíčně. Je to pro mě taková úleva – jet rychle, sledovat časy.