Na návštěvě u mistrů světa. Co českým fotbalistům ukázal těžký španělský test?

I z posledního patra stadionu, kde pro novináře před pětadvaceti lety vybudovali malé prosklené kukaně, bylo vidět, jak se krásně blyští. Ta magická zlatá soška. Nejcennější trofej, na jakou můžete ve fotbale dosáhnout. Stála na černém podstavci, než si pro ni došel kapitán Rodri, zvedl ji nad hlavu a za ohromného aplausu ukázal natěšeným fanouškům. Oviedo, dvousettisícové město na severu Španělska, v sobotu pobláznili fotbaloví mistři světa.

Češi jim k tomu podle předpokladů měli posloužit jako stafáž. Užít si, že se s nejlepším týmem planety na chvíli podělí o nasvícenou scénu. Poučit se. Nabrat zkušenosti. Třeba něco málo okoukat.

Překvapilo vás, že nakonec v Lize národů chvíli útočili na remízu? Ta by i sázkařům, kteří investovali drobné, vydělala pár stovek, protože bookmakeři na ni před zápasem vypisovali kurzy kolem 13:1.

Zatím nejlepší výkon, chválí čtenáři po Španělsku. Vyzdvihli Slámu, sepsuli Červa

Třetí zápas pod španělským koučem Santim Deniou sice nakonec skončil třetí porážkou, což rozhodně není důvod přehnaně jásat, ale když vezmete v úvahu okolnosti, nutí vás to přidat k hodnocení pár plusových bodů.

Jako narazit na Avengers

Čelit Španělům, to je totiž asi jako narazit na fotbalové Avengers. Tým superhrdinů, kteří umějí upozadit ego, dokonale se doplňují a v posledních letech ovládli planetu.

Nemusíte čekat až stadion zaburácí po hymně, kterou v Oviedu působivě zahrál sbor dudáků a flétnistů, a začne se hrát. Stačí chvíli pozorovat rozcvičku a poznáte, kam až sahají jejich možnosti. Kopat křížné pasy na čtyřicet padesát metrů s milimetrovou přesností? Desetkrát patnáctkrát za sebou? A pozor: z voleje? To jde? Jde! Španělé to umějí. Vyšvihli se tak vysoko, že přemýšlíte, jestli vlastně mohou ještě výš.

Co by kdo musel předvést, aby je zastavil? Když odečteme loňskou penaltovou porážku ve finále Ligy národů, porazili je naposledy Kolumbijci v přáteláku v Londýně v březnu 2024. Soutěžní zápas prohráli ještě o rok dřív. A doma? To musíte až do září 2022.

Kam výběr brýlatého kouče De la Fuenteho dorazí, tam se rozpoutá mánie. V Oviedu, kde domácí reprezentace nehrála jedenáct let, musela Čechy vtáhnout hned na letišti. K autobusu procházeli kolem davu fanoušků namačkaných u bariér a poslouchali skandování a troubení na trumpety, protože místní už nedočkavě vyhlíželi Yamala a spol., kteří dosedli na ranvej jen o pár minut později.

Kdyby měli hosté z Česka v sobotu před zápasem čas projít se po městě zkrápěného lehkým deštěm, viděli by, jak si natěšení fanoušci od pouličních prodejců kupují kopie dresů, mávají vlajkami a šálami, zpívají a celé odpoledne se mačkají u vchodu do restaurací a barů. Často marně, protože uběhaní číšníci otírali pot z čela a rozhazovali rukama: „Completo! Plno! Sem se dneska nedostanete.“

Španělský obránce Fran Garcia vítězí v souboji s Lukášem Červem.

Oviedo, kouzelné město proslavené památkami i výrobou jablečného cideru, se nezdá. Na první pohled nepřipomíná fotbalový ráj, ale když si najdete hodinu a vyšlápnete prudké čtyřkilometrové stoupání k soše Krista na hoře Monte Naranco, leccos vám dojde.

I na strmé svahy doléhá zespodu křik z fotbalového hřiště, a když se nahoře rozhlédnete, hned si všimnete: Hele, tamhle stavějí tréninkový plac. Tamhle dokonce malý stadion. A ten hlavní, Estadio Carlos Tartiere, kde se teď hraje druhá liga? Z historického města už víc než on vyčnívá snad jen Calatrava, moderní kongresové centrum, které tvarem připomíná obří lasturu.

Po správné cestě?

Tam bylo ale v sobotu pusto prázdno, to hlavní se odehrávalo u stadionu, kam se už dlouho před zápasem hrnuly tisíce lidí. Z kopce se po silnici valil zpívající dav, odspodu se zase stála fronta na příjezd týmového autobusu. Desítky pořadatelů ve svítivých vestách musely přísně rozkazovat: „Apártense! No empujen! Stranou, netlačte se!“

Naderi po premiéře: Největší zápas života, bylo to ohromné. Gól? Budu makat dál

Umíte si představit, co běželo hlavou českým hráčům, když jejich vůz skrz španělský blázinec projížděl do garáže pod stadionem? Třeba obránci Slámovi, který léta nemohl pořádně prorazit v domácí soutěži? Nebo útočníkovi Naderimu, ještě před rokem schovanému ve třetí německé lize? Že zrovna ti dva proti hvězdám v čele s Yamalem a Rodrim obstáli, to berte jako vzkaz, že s českým fotbalem to nemusí být zas tak zlé. Že se možná pomalu tvoří tým, který dokáže trochu víc nadchnout fanoušky, v posledních letech často rozmrzelé ze stylu, jakým se reprezentace pokoušela obrům čelit.

Tentokrát bylo znát, že to jde i jinak, s daleko větší kuráží a chutí hrát. Všimli jste si po čtvrt hodině pasáže, kdy si Češi vyměnili míč třiadvacetkrát, než Lingr akci zakončil střelou mimo? A že poctivě zkoušeli stavět hru odzadu, i když tušili, jak moc proti Španělům riskují?

To je recept. Takhle to půjde.

Třeba to nikdy nebude stačit na body proti mistrům světa, ale když si Češi tenhle model zažijí, budou daleko nebezpečnější a sebejistější v zápasech, kdy je potřeba slabšího soupeře zmáčknout. Pak bude daleko menší pravděpodobnost, že je oberou týmy jako Jihoafrická republika nebo Faerské ostrovy.

Čeští fotbalisté se radují z gólu Jiřího Slámy.

I proto byla návštěva u mistrů světa užitečná, ačkoli určitě vzala v brutálním programu dost sil. Snad ještě nějaké zbyly na poslední test odolnosti, v úterý proti Anglii ve Wembley.

Když i ten Češi důstojně zvládnou, už nebude pochyb, že jdou po správné cestě.