Češi proti velikánům. Pelé kulhal, Cruyff praštil sudího, Zlatan zuřil, co Yamal?

Pořád je mu jen devatenáct, ale už získal zlato na mistrovství světa i Evropy. Má úžasnou formu, patří mezi favority na Zlatý míč, přitahuje davy, které by fotbal jinak nezajímal. Zázračný hoch Lamine Yamal poprvé v dospělé kategorii vyzve Čechy. Jak se s ním v sobotní Lize národů vypořádají současní reprezentanti? A jak si vedli jejich předchůdci, když poprvé narazili na velikány? Připomeňte si nečekané, bláznivé i zapomenuté příběhy.

Pelé Nechte ho hrát, je zraněný!

Můžeme snad začít u jiného jména?

Brazilský král. O Rei, jak mu říkali doma. Proti Československu nastoupil čtyřikrát a dal čtyři góly, ale když soupeře ze srdce Evropy potkal na mistrovství světa 1962 poprvé, byl to docela jiný příběh.

Kouzelná historka z romantických fotbalových časů. A taky začátek jednoho velkého přátelství.

Hlavní roli totiž vedle Pelého sehrál i legendární Josef Masopust, který si džentlmenským chováním získal také brazilskou veřejnost. Ve fotbale se tehdy ještě nestřídalo, přitom Pelé hned v úvodu podklouzl a natrhl si sval.

„Zápas dohrával na pravém křídle, a když dostal míč, přibíhal k němu zrovna Pepík Masopust,“ vybavil si po letech jiný z tehdejších reprezentantů Josef Jelínek. „Viděl, že nemůže, odstoupil, nechal ho odehrát míč a nás nabádal, ať se zachováme stejně a neatakujeme ho.“

Pelé na oplátku neútočil, nekličkoval, nevymýšlel. Balon vždy jen posunul nejblíže stojícímu spoluhráči. Masopustovi pak vykládal: „Celý fotbalový život do mě mydlí jako do štrozoku a tady jsem se setkal s něčím, co bylo nad mé chápání…“

Diego Maradona Fotka s vynulovanou modlou

Bylo mu sotva dvacet a v komunistickém Československu se o něm moc nevědělo. „Jakmile se objevil na hřišti, osmdesát tisíc lidí šílelo: Diego! Diego! Přitom my o nějakém Maradonovi nikdy neslyšeli,“ vzpomínal exreprezentant Jan Fiala.

Říjen 1980. Stadion v Buenos Aires. Národní tým poprvé v přáteláku (0:1) poznal um božského Argentince. Vlastně moc nepoznal. Právě sveřepý obránce Fiala dokonale Maradonu vymazal. Za dva roky Fiala s reprezentačními kolegy narazil na Maradonu znovu. A při bezgólové plichtě v Mar del Plata zase podsaditý génius vyšel na prázdno.

Trenér Vengloš dal jasné pokyny: „Na vlastní polovině se od něj nehneš!“

„Byla jiná doba, jiná taktika,“ vyprávěl Fiala před pár lety. „Do smrti budu tvrdit, že proti lepšímu hráči jsem nikdy nenastoupil. Míč držel nakrátko, nikdy mu neodskočil, kryl si ho tělem. Jakmile cítil, že je v nebezpečí, vystrčil před vás zadek. Do toho nízké těžiště, taneční pohyby, fantastické klamání tělem.“

Zatímco světový šampion a jeden z nejlepších fotbalistů historie už zamířil na nebeské tribuny, Fiala má ze vzájemných soubojů zarámovanou fotografii z deníku L’Équipe.

Johan Cruyff Úlet a roční trest

Jedná se o jednoho z nejslavnějších evropských fotbalistů všech dob. Českoslovenští reprezentanti z roku 1966 ale vzpomínají na Johana Cruyffa spíš jako na výbojného mládence a prvního vyloučeného Nizozemce v historii.

Ne, hráči Oranjes nebyli žádní svatoušci, ale fotbal teprve zaváděl pravidlovou novotu. Devatenáctiletý šikula při porážce 1:2 doma v Amsterdamu proti Československu vypěnil a čtvrt hodinu před koncem přáteláku musel po konfliktu s východoněmeckým rozhodčím Glöcknerem z placu.

Dobové prameny se ovšem dál rozcházejí. Píše se o urážkách, ale i fyzickém napadení. „O moderním fotbale rozhodně rozhodčí nevěděl vůbec nic!“ zlobil se Cruyff. „Taky tvrdil, že jsem ho udeřil, což byl čirý nesmysl,“ dušoval se. Spoluhráč a kamarád Piet Keizer se ale jen smál: „Zapírání je pro Johana typické. Samozřejmě, že sudímu dal facku.“

Faktem také zůstává, že po úletu dostal mladý bouřlivák od tamní asociace roční zákaz, který mu nakonec o pár měsíců zkrátila.

Ronaldo Nazario Eso v nejlepším týmu na světě

Tehdy to ještě nebyla země, kam fotbalisté houfně vyráželi za královskými výdělky. Právě v saúdskoarabském Rijádu při Konfederačním poháru narazili čeští reprezentanti na Ronalda. Přesněji na Ronalda Luise Nazaria de Limu, jehož fotbalový svět považoval koncem 90. let za nejlepšího plejera planety.

Češi se dnes již neexistujícího turnaje v roce 1997 zúčastnili po odřeknutí Němců coby úřadující vicemistři Evropy. Proti Ronaldovi si soubor trenéra Uhrina zahrál o finále.

„Podle mě to byl jeden z nejlepších týmů historie brazilského fotbalu. Měli tam největší hvězdy a hráli skvěle. Ve finále porazili Austrálii 6:0. Romário s Ronaldem dali po třech gólech,“ vzpomínal před pár lety pro isport.cz exreprezentant Vladimír Šmicer.

Právě trefy hvězdného tandemu zařídily i semifinálovou výhru 2:0 nad Čechy. Tehdy jedenadvacetiletý Ronaldo v závěru pečetil postup pohotovým zásahem. Šmicer odjel domů se společnou fotkou s Romáriem a Ronaldem, když dohromady pózovali s trofejemi pro nejlepší střelce turnaje. Česku zůstala vzpomínka na duel s nejslavnější reprezentací na světě.

Lionel Messi Hon za dresem i hádka

Zatímco v minulém století se národní tým poměrně pravidelně potkával s jihoamerickými výběry, v novém tisicíletí se i z přáteláků stal docela slušně obchodovaný artikl. I proto se reprezentace střetnutí s Lionelem Messim nedočká.

Český fotbal ale na božského drobka narazil. Na podzim 2011 se proti Barceloně a její nejobletovanější hvězdě postavila Plzeň, po utkání na Camp Nou (0:2) se pořádal v podstatě hon na Messiho a jeho dres. Se slavným útočníkem nakonec směnil propocený trikot Milan Petržela.

Před sedmi lety Messi s Barcelonou zase přicestoval do Prahy, kde se v Lize mistrů střetl se Slavií.

A vydřená výhra 2:1 Messiho tehdy dost bolela. Po jednom ze soubojů s Janem Bořilem se svíjel v bolestech. Taky se netečný Argentinec dost nezvykle hádal. „Říkal, že jsem mu dal loktem. Já mu říkal jako že ne, ale potom mi všichni povídali, že jo,“ přibližoval pak se smíchem Bořil. „Ještě jsem se mu nestačil omluvit. Asi to ani nestihnu. Ale se mnou to prostě bolí no, neměl tam chodit.“

Cristiano Ronaldo Rozbitý nos a výhrůžky

Češi na něj měli docela kliku. Ale porazit Cristiana Ronalda nikdy nedokázali. Pět zápasů, pět porážek. A pro portugalskou superstar spoustu rozdílných vzpomínek.

Vždyť napoprvé dal Česku při výhře 3:1 na Euru 2008 gól a další dva připravil. Jenže když před dvěma lety naposledy dorazil do Prahy, v Lize národů se sice radoval z vítězství 4:0, ale v Edenu ho při souboji zboural brankář Tomáš Vaclík.

S tampony ve zkrvaveném nose vypadal jako po zápase v kleci. A český gólman od zarytých fanoušků nagelovaného supermana dostával výhružné zprávy.

„Šli jsme oba po balonu a on to odnesl mnohem horším zraněním než já,“ popsal Vaclík. „Po zápase jsem za ním došel do kabiny a všechno bylo v pořádku.“

Což ale neplatilo na sociálních sítích.

„Pár dní jsem na ně pak raději nelezl,“ přiznal zpětně. „Když ale zapnete mobil, hned vidíte, kolik vám tam naskáče nových zpráv. Bylo to peklo nejen vůči mně, ale také vůči mé manželce. Přišlo toho hrozně moc, třeba že mi pobodají dceru...“

Erling Haaland Běhal jako medvěd

Obávaného norského vikinga reprezentanti potkali v březnu 2024 na začátku éry Ivana Haška. A mohli si gratulovat, protože ho ubránili.

Ale tušili jste, že blonďatý pořízek narazil na Čechy ještě mnohem dřív?

Vojtěch Šilhan, fotbalový komentátor televize Oneplay a před deseti lety ještě reprezentant do 16 let, byl u toho: „Poprvé jsem si Haalanda všiml až na hřišti, protože měl fakt specifický pohyb. Běhal jak medvěd, nekoordinovaně, vypadal prostě divně. Navíc bylo znát, že mu hrozně překáží míč. Až jsem si nejdřív říkal: Co to je? Jak tohle může hrát v nároďáku?“

Stačilo pár minut a mladí Češi pochopili. Nejdřív norský mládenec ukázal, že i přes pohybové nedostatky dokáže běhat safra rychle. A jakmile vlétl do souboje, bylo jasné, proč se na něj v reprezentačních výběrech spoléhá.

V áčku má ve svých šestadvaceti letech úchvatnou bilanci 58 zápasů, 65 gólů. A v létě okouzlil během mistrovství světa také Ameriku.

Zlatan Ibrahimovič Rozhněvaný fenomén

Další severská ikona a fenomén.

„S Messim, Ronaldem a Neymarem ho řadím mezi nejlepší hráče světa a fakt jsem zvědavý, jaký bude na hřišti,“ těšil se Jiří Skalák na přípravný zápas ve Stockholmu.

Byl březen 2016 a Zlatan Ibrahimovič, možná nejsebevědomější střelec všech dob, tehdy ještě válel v Paříži. Pro Švédy byl obdivovanou modlou, pro soupeře hrozbou. A taky borcem, kterého nechcete naštvat.

Přesně to se ale při remíze 1:1 povedlo sparťanovi Martinu Frýdkovi. Zlatan zuřil: „Ten hráč mi mohl zlomit nohu. Strčil do mě, když jsem skákal. Přitom měřil snad metr.“

Frýdek do domácího útočníka zezadu drcnul a slavný Ibra nekontrolovaně sletěl k zemi. „Nevím, co mi pak říkal rozhodčí,“ mračil se. „Byl jsem tak naštvaný a plný adrenalinu, že jsem ho pořádně ani neposlouchal.“

Stanley Matthews Hattrick! A gól za tmy

Na první dobrou možná ne tak slavné jméno. Ale tušili jste, že tenhle anglický rytíř s vysokým čelem se stal v roce 1957 prvním držitelem Zlatého míče?

V reprezentaci byl personou už o dvacet let dřív, kdy si Angličané pozvali Čechoslováky, tehdejší vicemistry světa, do Londýna na White Hart Lane. Byla to mimořádná událost, které přihlížel i hrdý velvyslanec Jan Masaryk. Fotbalisté od něj na památku dostali zlaté manžetové knoflíčky a od Angličanů zase sadu očíslovaných dresů, což byla novinka.

Fajn, ale co ten Matthews?

Pláničkovi, s kterým později besedoval v Praze, dal hattrick. A rozhodující gól? Ten prý vymyslel v závěru za tmy a hustého deště. I v novinářských lóžích se svítilo a reportér Národních listů skoro poeticky referoval: „V mlze a za soumraku vynořuje se uprostřed hřiště postava v bílé košili a zdá se, jakoby šla vpřed. Nemá mnoho nadějí. Matthews se vydal na největší cestu své sportovní kariéry. Uhýbá, probíhá a vyhýbá se soupeřům. Míjí tři hráče v červených košilích a poblíže trestného území zoufale střílí.“

Anglie vyhrála 5:4, ale Čechoslováci se neztratili. Přes čtyřicet tisíc diváků za výkon tleskalo i jim.