Přežila drastický útok kyselinou, ale přišla o zrak. Přesto pomáhá ostatním

Po útoku dívka čtrnáct dní bojovala o přežití, měla poleptanou třetinu těla. Když se její stav stabilizoval, zdravotníci tehdy pětadvacetiletou Martinu převezli z Plzně na specializovanou kliniku na pražských Vinohradech. 

Nemohla jíst, pít ani mluvit. Tvář jí svíral velký strup. Končetiny měla pokryté obvazy. Jako nevidomá se v nemocničním pokoji těžko orientovala. 

Netrefila ani na toaletu. A dopadala na ni samota. „Dřív jsem byla hodně aktivní, měla jsem spoustu koníčků. Rázem se všechno změnilo. Navíc jsem musela skoro pořád ležet. Jenom jsem čekala, až někdo přijde, vezme mě alespoň na chodbu a vytrhne z toho příšerného stavu,“ vzpomíná.

12 fotografií

Zpočátku si nepřipouštěla, co se stalo a jaké následky si už natrvalo ponese. První rok se smrskl hlavně na pobyt v nemocnici, operace a rehabilitace. 

Nejdříve podstoupila transplantaci celého obličeje z vlastních kožních štěpů. Pak následovaly další zákroky. Při převazech naříkala bolestí. V noci často nespala, plakala bezmocí. „Kdybych věděla, co všechno budu muset protrpět, asi bych to vzdala,“ připouští.

Po několika měsících Martina kliniku nakrátko opustila. Tenkrát prožívala nejtěžší období. Přestěhovala se k rodičům. Bez zraku se ocitla zcela závislá na jejich pomoci. Bála se vycházet ven. Měla strach z reakcí okolí. 

Také si musela dávat pozor, aby se rány nezanítily. Na tváři proto neustále nosila speciální masku, v níž se jí těžko dýchalo. Na ruce a nohy si nasazovala kompresní návleky.

Potom zhasla poslední naděje na to, že ještě někdy uvidí. „Věřila jsem, že z nemocnice vyjdu zdravá. Asi jsem byla naivní. Myslela jsem si, že medicína je na takové úrovni, že mi oči odoperují a zase budu v pořádku. Šance na zákrok, o kterém lékaři mluvili, se nakonec rozplynula,“ pokračuje. 

Léčba trvala dlouhé tři roky. Jedna operace střídala druhou. Od doktorů slýchala, ať je trpělivá, protože terapie je náročná a vyžaduje čas. Ona si však stále silněji uvědomovala, že vyhlídky do budoucna nejsou růžové. 

Ač to může znít jakkoli lacině, v té chvíli se rozhodla bojovat. Hledala co nejvíce informací, jak se o jizvy, které jí deformovaly tvář i končetiny, starat. Cvičila, postiženou kůži promazávala a mnohokrát za den prováděla tlakové masáže. Díky tomu zase normálně otevřela pusu nebo hýbala prsty na rukou. 

Nejvíc ji podporovali rodiče a dvě sestry. Přiznává, že bez nich by boj s popáleninami jen těžko zvládla. Stejně jako bez psychologické pomoci. Záhy po útoku se u ní objevily posttraumatická stresová porucha, deprese a úzkosti. Kvůli psychickým propadům brala zprvu léky. Chodila na terapie.

„Nebýt mého psychologa, nebyla bych tam, kde jsem. Lidé by se za to, že vyhledají odborníka, neměli stydět,“ je přesvědčená. 

Skončila v invalidním důchodu, ale přála si znovu pracovat. Do předchozího zaměstnání se vrátit nemohla, ale hledala jiné uplatnění. Přihlásila se do plzeňského Tyfloservisu, kde se naučila zacházet s počítačem. V Praze pak absolvovala masérský kurz pro nevidomé. V roce 2016 nastoupila na částečný úvazek.

Díky válečné fotografce a dokumentaristce Jarmile Štukové se seznámila se Simonou Riedlovou. Ta v 17 letech vylezla ze zvědavosti na vagon odstavený v depu, aby si s kamarádkami pořídila pár fotek. Jenže ji zasáhl elektrický proud. Jen zázrakem přežila. Přišla o vlasy a ucho. Zjizvené má celé tělo.

Rychle se spřátelily. „Mám prima rodiče a ségry. Říkáme si otevřeně hodně věcí. Ale všechno jsem jim svěřit nemohla, protože by se tím trápili,“ vysvětluje Martina. 

Oběma v těžkých chvílích nebo při vleklých hospitalizacích chybělo popovídat si právě s někým, kdo má podobnou zkušenost. Proto se rozhodly o své příběhy podělit. Toužily inspirovat ostatní, aby nezůstávali v bolestech sami. 

Založily projekt Burn Fighters, díky němuž léčí šrámy v životech lidí s popáleninami. Na webových stránkách zveřejňují články, videa, rady a také rozhovory s odborníky. Pořádají besedy na základních a středních školách, otevřeně hovoří o tom, co se jim stalo. 

„Snažíme se ukázat, že jizvami život nekončí. My jsme toho důkazem,“ říká. Plánují zavítat ještě mezi mediky. Chtějí o sobě dát víc vědět v nemocnicích. S některými pacienty už jsou v kontaktu. Navštěvují je a podporují v léčbě a následné péči. 

Za Burn Fighters teď získala Cenu Olgy Havlové. Tu od roku 1995 uděluje Výbor dobré vůle lidem s postižením, kteří se vyrovnali se svým handicapem a pomáhají druhým. 

Dvaatřicetiletá Plzeňanka pochybovala, zda si vyznamenání vůbec zaslouží. „Vždyť já jenom dělám, co mě baví. Nedělám to kvůli uznání,“ zdůrazňuje. 

Kromě Burn Fighters se ale Martina angažuje ještě v další dobrovolnické iniciativě. Zapojila se do Návštěv potmě, které spojují svět nevidomých a seniorů.

Martina Půtová v plzeňském Tyfloservisu (15. 2. 2019)