Začínají na Zelený čtvrtek a končí ráno na Bílou sobotu. Mnozí přitom navazují na své otce a dědečky. Tradice se zde drží více než šest desetiletí.
V pořadí už několikátou generací takzvaných rachtačů je desetiletý Adam Novák. „Vyprávěl mi o tom táta a mně se to moc líbilo. Také jsem chtěl chodit, a tak táta řekl, že mi přinese starou rachtačku. S ní už obcházel můj dědeček. Vyprávěl mi, že jednou kvůli nácviku rachtání utekl ze školy,“ směje se Adam.
Ota Krhounek bere obchůzku obcí jako dodržování staré tradice. Rachtat s ostatními chodí už šestým rokem. Řadu let už chodí i teenager Martin. „Letos jdu kvůli věku naposledy, předávám to mladším. Ale užil jsem si to, je to pěkné,“ zamýšlí se.
Do obchůzky se zapojil i devítiletý Austin. Ten se do Šabiny přestěhoval před čtyřmi lety z Anglie. „Moc mě to baví, v Anglii jsme nic podobného neměli,“ hlásí.
„Mám ještě jednu hodně starou rachtačku, ale tu už raději nechávám doma, aby se cestou nerozpadla. Tahle je z úřadu,“ ukazuje ozubený nástroj další z rachtačů Víťa Duchek.
Jakmile hoši dojdou ke kapli sv. Anny, začnou ji za zvuků rachtaček obíhat. Nakonec se vydají zarachtat i mezi domy nové čtvrti, která vyrostla směrem na Černý Mlýn.
„Ta tradice je tady hluboce zakořeněná. Už z období po první světové válce máme fotografie, kdy obcí chodili kluci s rachtačkami. Některé ty nástroje měly dokonce podobu trakařů. Kromě velikonoční pondělní pomlázky je to jedna z mála tradic, která přetrvala a přežila období odsunu i totalitní režim. Je pěkné, že se předává dál a není přerušená. Nic podobného tady v regionu nemáme,“ říká ředitel Muzea Sokolov Michael Rund.
Zvony mlčí, čas hlásí školáci s řehtačkami. Bojují s brzkým vstáváním |
Vypráví, že i v Karlovarském kraji, tehdejším Egerlandu, kde do roku 1945 žili Němci, „odlétaly“ na Zelený čtvrtek zvony do Říma a namísto nich zvali věřící do kostela kluci s rachtačkami a klapačkami. Říkalo se jim Rumpelngehn.
V noci na Velký pátek zkoušeli štěstí hledači pokladů, třeba na bublavském Aschbergu. V ten den sedláci nic nepůjčovali a neprodávalo se ani mléko. Na Bílou sobotu se v devět hodin ráno „vrátily“ zvony z Říma.
Jakmile zazvonily, šli se lidé rychle umýt k nejbližší tekoucí vodě. To mělo chránit před nemocí a dodávat krásu. Důležité bylo vodu neutírat a nesušit.
Na Velikonoční pondělí se všude konala koleda, která ještě v 19. století končila už v 9 hodin ráno. Pomlázka se pletla ze čtyř až šesti vrbových proutků a zdobila se hlavně červenou pentlí.
Švihnutí proutkem pak symbolizovalo magický úkon pro zvýšení plodnosti žen. Koledníci dostávali vajíčka i peníze. Odpoledne pak hrály děti různé hry s vejci. Velice oblíbené bylo třeba koulení, kdy se z nakloněného prkna kutálela mince na několik na zemi položených vajec. Vyhrál ten, jehož vejce mince zasáhla. Na Velikonoční pondělí také kmotři obdarovávali své kmotřence vajíčky, penězi, ošacením nebo cukrovím.
