Běžně bývají součástí masopustních obchůzek na valašských dědinách chlapci v maskách a převlecích s dřevěnou holí, na níž mají napíchnuté klobásy, slaninu či třeba uzené maso.

Může to působit kuriózně, ale celý tento výjev má svůj historický význam. Připomíná, že masopustní oslavy neznamenají jen zpěv, masky a tancovačky. Ale také o hojnost dobrého jídla a pití.

„Vědomí, že zanedlouho nastane čtyřicetidenní předvelikonoční půst, vedlo naše předky ke snaze dosyta se najíst,“ vysvětluje etnografka Muzea regionu Valašsko Milada Fohlerová, která se valašskými zvyky zabývá.

Zároveň připomíná, že podle tradice mělo bohatství jídla o masopustu působit příznivě na blahobyt v nastávajícím roce.

Masopust je období mezi svátkem Tří králů a Popeleční středou, která letos vychází na 17. února. Jde o období mezi dvěma největšími postními dobami – adventní a předvelikonoční.

Není tedy divu, že se lidé v tomto čase v jídle zrovna neomezovali. Roli ale hrálo i to, že Valaši byli až do počátku 20. století odkázáni na svou vlastní hospodářskou produkci, a tím pádem i na roční období.

16 fotografií

„Jedlo se to, co se vypěstovalo na poli nebo v chlívku. Nejvíc zásob bylo po sklizni – na podzim a v zimě, nejméně na jaře,“ přibližuje Fohlerová. Ještě než se vyprázdnily zimní zásoby, chtěli si lidé dopřát jídla co nejvíce.

Už středověcí kazatelé přitom nadměrnou konzumaci jídla, pití a uvolněné mravy o masopustech kritizovali.

„Tomáš Štítný tak ve 14. století kritizoval, že o ‚hodu ďábelském‘, jak masopust nazval, tráví lidé dny v obžerství, pijí nad potřebu a pojídají koblihy.“

Právě koblihy se staly jakýmsi symbolem masopustní gastronomie. Však se také tomuto svátku už v 16. století říkávalo „karneval z Koblihovic“ a výraz pro slavení masopustu byl „koblihy jísti“.

Tradičním masopustním pokrmem jsou od středověku až po současnost.

Zatímco zbytek jídelníčku se často lišil podle oblastí či sociálních vrstev, koblihy jedli všichni.

„Toto smažené pečivo z kynutého těsta nesmělo o masopustu chybět hlavně pro svou mastnotu. Na Valašsku se smažívalo na sádle, kterého bylo v tuto dobu díky četnosti zabijaček dostatek, méně na másle, někdy i na bukvicovém oleji,“ líčí etnografka.

Koblihy, kterým se na jižním Valašsku říkalo „fašankové šišky“, uměly připravit všechny hospodyně. A nepřekvapí, že je v tomto regionu nejčastěji plnily švestkovými povidly.

Receptů však bylo mnohem více. Koblihy bývaly makové, kdoulové, fíkové či šalvějové. Za největší dobrotu pak platily koblihy řeřichové.

„Tyto koblihy vyráběli profesionální pekaři zvaní kobližníci a konzumovaly se v měšťanských domácnostech zřejmě už v 15. století.“

Alternativou bývalo v tomto kraji i další pečivo – boží milosti, které se připravovaly z nekynutého těsta obalovaného v cukru. Mimochodem, řádně promaštěné usmažené pečivo dokázalo naplnit známou poučku, že před popíjením slivovice je dobré mít v žaludku něco vydatně mastného.

Mrazáky lidé nepotřebovali

Vepřového sádla na smažení koblih bylo dostatek díky dalšímu masopustnímu fenoménu – zabijačkám.

Domácích porážek vepřů se v tomto období dělalo zdaleka nejvíce. V době, kdy v domácnostech nebyly ledničky a mrazáky, to mělo svou logiku. „Chladné počasí umožňovalo delší uchování masa a tuku,“ zmiňuje Fohlerová.

Pro Valachy byla zabijačka společenskou událostí, jedna z nejradostnějších v roce. Maso bylo vzácné a lidem nejenže obohatilo skromný jídelníček, ale domácnostem po ní zbyly zásoby uzeného masa a sádla.

„Zabijačky byly vítaným přilepšením i pro sousedy či příbuzné, protože bývalo obvyklé, že si lidé čerstvou zabijačku, která by se stejně do několika dnů zkazila, posílali v podobě výslužky. Zabijačkové výslužky si pak vzájemně opláceli,“ připomíná Fohlerová.

Tato tradice nevymizela ani dnes. Při masopustních obchůzkách patří zabijačkové speciality k pravidelným výslužkám. Masky si je napichují na rožeň, tedy dřevěnou hůl ve tvaru kordu, ukládají je do košíku či rovnou konzumují.

Koneckonců, pokud v příštím roce už masopustní akce nebude brzdit pandemie, typickou fašankovou gastronomii si do různých vesnic v regionu může jít vyzkoušet každý.

Vsetínské muzeum tyto lidové akce mapuje od 60. let 20. století a speciality vycházející ze stovky let starých tradičních receptů se tam objevují stále.