Kalinova manželka Božena hned přepsala výzvu ke vstupu do celostátní stávky divadel, kterou Barošové předtím nadiktovala studentka pražské DAMU. „Text studentské výzvy jsme vezli do divadla ukrytý pod gumovým koberečkem v autě,“ vzpomínal po letech pro MF DNES Kalina.
Ještě předtím obvolal další herce, aby se domluvili. Večer před představením přečetl na jevišti texty obou studentských výzev a oznámil, že se hrát nebude. Drtivá většina diváků na souhlas s tímto postojem odešla. Herci však nakonec přece jen vystoupili, mezi zbylými byla skupina invalidů z Holešova, kteří jindy nemohli přijet. Kalina a spol. tak vyhověli jejich prosbě.
V další dny už se ovšem v Divadle pracujících, jak zněl jeho tehdejší název, nehrálo. „Pak fungoval v divadle stávkový výbor. Přes den se sepisovaly materiály pro večerní program, kde se debatovalo, zpívalo, recitovalo a podobně,“ poznamenal herec Radoslav Šopík, který byl později také jedním z moderátorů demonstrací na náměstí Míru.
„Drželi jsme i pohotovost na telefonu na vrátnici. Vybavuju si, jak jsem o půl třetí ráno mluvil s nějakou paní z Kroměříže, odkud volali s tím, že jsou zoufalí a nevědí, co se bude dít. Utěšoval jsem ji, že to dobře dopadne.“
Události začaly nabírat rychlý spád. K hercům se brzy přidali i vysokoškoláci, kteří založili vlastní stávkový výbor.
Skláři odlili ruce zlínských studentských vůdců sametové revoluce |
„Zlomové bylo pondělí, kdy jsme měli mít vojenskou přípravu,“ popsal pro MF DNES Jiří Devát, který ve Zlíně vedl studenty a působil v Občanském fóru. „Považovali jsme za nemožné pochodovat v tuto dobu ve vojenských mundúrech přes město a odmítli jsme nastoupit. Z vedení školy padaly vyhrůžky. Bylo to jako roznětka. Přišlo rozhořčení, žádali jsme omluvu za to, co se stalo v Praze. Zástupci režimu nás odmítli a nám došlo, že je nutná hlubší změna.“
Komunisté se ze začátku snažili protesty ignorovat a snahu o vyhlášení generální stávky potlačit. Přikázali například ředitelům továren a dalších podniků nepouštět herce a studenty mezi pracovníky.
Jenže dějiny si šly vlastní cestou. První velká manifestace na náměstí Míru ve Zlíně se konala v úterý 21. listopadu, když už stávkový výbor bobtnal a přibývaly do něj další organizace. A lidé se na náměstí poté scházeli denně. Odpoledne či večer po práci. Všichni cítili, že se najednou děje něco nebývalého.
Funkcionáři KSČ mě stále zdraví, říká studentský vůdce ze Zlína |
„Nezapomenutelné listopadové chvíle na zlínském náměstí Míru!,“ napsal publicista a pedagog František Bobák v knize Moje svědectví o listopadových událostech 1989 ve Zlíně. „Na improvizované budově z beden a jen narychlo položených prken se střídali řečníci: studenti, dělníci, inteligence, lidé různých profesí, různého vyznání, někteří neuměli moc mluvit, nebyli na to zvyklí ani školení, ale cítili povinnost vyjádřit své přesvědčení, že totalitní vláda musí padnout, že chceme svobodu a demokracii, že chceme žít v pravdě, a ne v lži.“
Muži listopadu 1989
Zlín, tenkrát ještě Gottwaldov, měl přitom jedno specifikum. Na rozdíl od Prahy a dalších velkých měst se zde až do 24. listopadu do dění nezapojilo Občanské fórum (OF). U jeho zrodu stálo kolem dvaceti lidí, kteří se vesměs znali již z dřívějška.
Impulsem byla informace, že herce Kalinu ve čtvrtek 23. listopadu odvezla Státní bezpečnost k výslechu. Jeho žena o něj měla obavu a kontaktovala místní „zkušené“ disidenty, aby jí poradili. Kalina, který na StB odmítl vypovídat, se s nimi po návratu sešel a založili OF. Jeho vedení se pak scházelo každý večer až do voleb v roce 1990.
„Představovali jsme se: ‚Karel Pavlištík, etnograf, od roku 1969 čistič kanálů a stok, později pracovník JZD Fryšták. Petr Bartoš, ekonom, vyšetřován pro protistátní činnost. Pavel Jungmann, knihkupec, perzekvován pro protistátní činnost. Jiří Čančík, architekt. Jiří Bartoš, psychiatr. Miroslav Zikmund, cestovatel a spisovatel nemusel nic říkat, všichni ho znali, dále František Bobák, středoškolský učitel, pro svoje antikomunistické přesvědčení vyhozen ze školy, Ivan Kalina, herec, a tak to šlo dál bez kádrování, na to nebyl čas ani chuť, všichni si věřili,“ vzpomínal Bobák.
Do čela OF se postavil Pavlištík a vedení doplnili technik a disident Stanislav Devátý, který se tehdy ještě ukrýval v Polsku, herec Stanislav Tříska, geodet a další disident Bedřich Koutný, student Devát a režisér Josef Pinkava. Tato skupina lidí táhla revoluci ve Zlíně.
Obrat komunistů přišel po rezignaci Jakeše
Místní stranické špičky KSČ ale neustále nechtěly o dialogu ani slyšet. Když jim 22. listopadu v divadle pustili videozáznam z událostí na Národní třídě v Praze, soudruzi ho sledovali s kamennými tvářemi.
„Po skončení videa jim náš šéf dopravy, který se díval s námi, řekl, že pokud nevidí, jak to u nás ve státě vypadá, mají asi vlčí mlhu. Připojil se k němu i Miloš Vosmanský, bývalý člen strany, který komunistické ideje pořád nosil v srdci. Funkcionáři se zvedli a beze slova odešli,“ vybavil si Kalina.
Obrat v postoji vedoucích komunistů ve městě přišel po rezignaci generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše. Během jejich jednání v sobotu 25. listopadu se na náměstí Míru shromáždil dosud největší dav lidí. Už byli naladění podstatně radikálněji, na jejich straně byly kolektivy dalších pracujících a všichni podporovali generální stávku, k níž došlo o dva dny později.
Baťův příjezd byl nejzásadnější událostí sametové revoluce ve Zlíně, míní historik |
Ledy definitivně praskly. Když Bobák oznamoval 6. prosince zaplněnému náměstí, že odstoupila Adamcova vláda, radost nebrala konce.
„Lekl jsem se toho výbuchu nadšení, zdálo se mi, že vlny jásotu snad i domy zboří, nemohl jsem dlouho pokračovat,“ píše. „Tisíci hrdly skandované ‚už je to tady‘ se neslo z náměstí a v tom křiku jsem si uvědomil, že stačí málo, aby se nadšený dav změnil v agresivní mstitele, rozbíjející komunistická okna a trestající na místě nenáviděné stranické funkcionáře.“
Prezident Václav Havel na balkoně radnice ve Zlíně s Miroslavem Zikmundem, 7. 3. 1990. Fotografie je z knihy Moje svědectví o listopadových událostech 1989 ve Zlíně. Autor knihy František Bobák
K násilí však nedošlo. „Nálada na náměstí byla radostná, lidé k sobě vlídní a ohleduplní. Potřebovalo by to pero Vančurovo nebo Durychovo, aby byla popsána ta euforie, to nadšení, radost a odhodlání k činu,“ konstatoval Bobák.
„Po generální stávce a demisi vlády už jsme věřili, že to dopadne dobře. Ale když pak bylo 4. ledna setkání s představiteli ozbrojených složek v sále dnešního Domu kultury, otevřelo mi to oči. Nevěděli jsme, že Lidové milice nafasovaly zbraně a jejich členové se chystali do Prahy. Člověk si až postupně uvědomuje, že celá revoluce nemusela probíhat tak mírumilovně a klidně,“ přiznal Šopík.
„To jsou volby fašistické!“
První jednání OF s vedením zlínského Okresního národního výboru se konalo 1. prosince. Ruku si nepodali, jen si navzájem vyměnili svoje stanoviska. Druhé setkání přišlo na řadu o deset dnů poté a už v úplné jiné atmosféře. Když předseda ONV František Kubiš v reakci na požadavek, aby odstoupil, rozčíleně prohlásil „Byl jsem řádně zvolen do funkce občany a jedině jim jsem ochoten skládat účty,“ Zikmund mu vmetl do obličeje: „Ano, vy jste byl zvolen 99,99 % voličů. Víte, jak se takovým volbám říká? To jsou volby fašistické.“
Vedení OF došla trpělivost a vytáhlo do boje. „Ve snaze dostat vedení okresu pod tlak, vyslovili představitelé OF ještě téhož dne demonstrativně nedůvěru ONV i MěNV (městský národní výbor) a vyzvali občany města k protestnímu pochodu a stávce, pokud by jejich požadavky nebyly splněny,“ popsal historik Václav Rameš v knize Dějiny města Zlína.
Tato taktika spolu s tlakem plného náměstí vyšla. Když druhý den ráno roznášeli studenti prohlášení OF, jeden z letáků se dostal i do rukou Kubiše. „Chystal se nasednout do auta a odjet na nějakou služební cestu, Po přečtení zrušil výjezd a svolal Radu ONV,“ podotkl Bobák. Za několik hodin celé vedení ONV rezignovalo.
Představitel studentů Jiří Devát (druhý zleva) v doprovodu Tomáše Bati ml. při prohlídce areálu národního podniku Svit. Fotografie je z knihy Moje svědectví o listopadových událostech 1989 ve Zlíně. Autor knihy František Bobák
To už chyběly jen dny do triumfálního návratu Tomáše Bati mladšího do Zlína. Přijel sem na několik hodin 16. prosince a jeho vystoupení na balkonu radnice bylo pro mnohé definitivním potvrzením toho, že komunistický režim končí. Pomyslnou tečku napsal oficiální návrat města k názvu Zlín, k němuž došlo 1. ledna 1990. Na začátku ledna pak předsedu MNV Antonína Bartoška nahradil nestraník Jiří Kladníček.
„Výměna místních politických elit, které se nejprve postavily proti demonstrantům a stávkujícím a ustupovat začaly až v konfrontaci s vlnou občanského odporu, tak byla dokončena,“ dodal Rameš.
V lednu 1990 dělníci odstranili z náměstí Práce pomník Klementa Gottwalda, který skončil ve sklepě zlínského archivu v místní části Klečůvka. Nahradila jej socha Tomáše Garrigua Masaryka.
