Na Zlín Film Festivalu v premiéře představil nový dobrodružný historický film Fichtelberg. „Téma středověku pro mě byla docela výzva. Byl to typ filmu, který jsem ještě nedělal. Není to ani pohádka, ale ani drama, může na to jít do kina celá rodina. Motiv je sice pohádkový, ale je zpracován jako historický filmový příběh,“ prozradil Střítežský, který v roce 2023 získal Českého lva za film Poslední závod.

Klasické hrané pohádky vás nelákají?
Myslím si, že filmové pohádky už v Česku moc nefungují. Pořád se pokoušíme o vánoční pohádku, ale vidět některé české herce asi po sto padesátá převlečené za čerty je už dost divné. Skoro mi připadá, že si to ti filmaři točí tak trochu pro sebe. Prostě byli jako malí zvyklí, že se dívali na pohádky, tak se je snaží dělat taky. Moc se jim to nedaří a stojí to strašné peníze. Vždyť přece nemusíme pořád dokola točit nové pohádky. Máme jich spoustu, stačí si pustit třeba Libušku Šafránkovou a Tři oříšky pro Popelku.

Pocházíte ze Zlína. Vracíte se sem často?
Jako host filmového festivalu jsem tady poprvé. Ale když jedu do Zlína, je to jako bych jel domů. Když jedu do Prahy, jedu taky domů. Kdysi jsem o tom dokonce napsal písničku a nazval ji podle vlaku IC 561 Šohaj. Zlín je moje rodné město a mám ho moc rád. Ještě ve třetím ročníku na FAMU jsem si myslel, že budu bydlet ve Zlíně a budu jezdit pracovat do Prahy. Vlakem je to vlastně za chvilku. Když jsem se ale už asi potřetí cestou obracel v Brně a vracel se zpátky do Prahy, pochopil jsem, že to u této profese nejde. Kameraman musí být na spoustě schůzek, komunikovat neustále se štábem. Uvědomil jsem si, že musím žít v Praze, jinak bych ani nemohl mít žádný vztah. Rodina by byla sama a já pořád někde na cestách. Vlastně už žiju delší dobu v Praze, než jsem předtím žil ve Zlíně.

Píšete i písničky?
V mládí jsem chtěl být rocková hvězda, ostatně jako všichni kolem. Každý jsme museli na něco hrát, já měl baskytaru. S kamarádem z házené Alešem Maděrou jsme založili kapelu, která se jmenovala O 18 měsíců později. Vycházeli jsme z toho, že název buď musí být krátký, nebo naopak tak příšerně dlouhý, že když člověk uvidí z okna trolejbusu plakát na koncert, vystoupí, aby si to přečetl. Pak jsem hrál ještě asi ve dvou dalších kapelách. Muzika mi zůstala vedle filmu jako ventil. Když jsem měl přetlak, tak jsem dělal muziku.

Vydal jste nějaké album?
K muzice jsem se potom vrátil díky svému druhému filmu Dům, kde jsem byl kameramanem spolu s Jurajem Chlpíkem. Režisérka Zuzana Liová do filmu zařadila jednu mou písničku, protože se jí moc líbila. A tím to zase začalo. V roce 2017 jsem vydal první album a teď dokončuji druhé. Mělo by vyjít na klasických vinylových deskách.

Taky jste se zmínil o házené…
Já jsem vlastně vždycky byl víc sportovec než nějaký intelektuál. První bylo krasobruslení, ale toho jsem nechal snad ještě ve školce. Pak jsem zkoušel hokej, to mi ale taky moc nešlo. Otec dělal do házené, takže jsem skončil u házené. V té jsem byl dobrý, ostatně jako všechny házenkářské děti. Od malička jsme si hráli s míči, většinu spoluhráčů jsem znal od dětství.

České lvy ovládl Il Boemo. Sošky mají i Melíšková, Issová či Devadesátky

To je hodně daleko od filmu…
Díky kapele O 18 měsíců později jsem se pohyboval v hodně kulturní partě, mezi básníky, malíři, amatérskými divadelníky. Organizovali jsme soukromé koncerty v sále hospody na Bartošáku na Mladcové. S dalším kamarádem Marcelem Gabrielem jsme po vzoru Mina Tanaky zkoušeli dělat abstraktní výrazový tanec. Tímto způsobem jsem vplul do kulturní sféry.

Pak přišla zlínská filmová škola?
Nad filmovou školou jsem do té doby neuvažoval. Vždyť do dneška nemám hotovou maturitu. Mám výuční list jako obráběč kovů z Moravanu Otrokovice a dokonce jsem tam rok po vyučení frézoval u stroje. Pak jsem prodával v obchodě s gramodeskami a hrál poloprofesionálně házenou.

A jak jste se tady na školu dostal?
O Vyšší odborné škole filmové ve Zlíně jsem se dozvěděl asi dva měsíce před přijímačkami. Když mi řekli, že bych tam mohl studovat i bez maturity, tak jsem to zkusil. Neučily se tam obory jako kameraman nebo režisér, ale spíš technické a asistentské filmařské profese. Hlásil jsem se tam jako audio-video technik. Technické věci mě vždycky hodně zajímaly. Nějakým zázračným způsobem jsem se na tu školu dostal a vystudoval ji. Pak řešili, co se mnou. Nemohl jsem bez maturity dostat žádný diplom. Takže mi jen na papír napsali nějaké osvědčení, že jsem to absolvoval.

Filmovou školou prošlo ve Zlíně od devadesátých let hodně zajímavých lidí…
Náš ročník byl na škole úplně první. Bylo nás asi dvacet a dvanáct z nás se pak dostalo na FAMU. V dalších ročnících studovali filmaři jako Noro Držiak, Tomáš Luňák, Tomáš Sysel.

Jak se vám podařilo bez maturity vystudovat FAMU?
Po zlínské filmové škole jsem začal řešit, jak se dostat na akademii bez maturity. Tehdejší pravidla naštěstí říkala, že při prokazatelném talentu není podmínkou přijetí mít maturitu. Kamarádi si ze mě pak dělali srandu, že já jediný z nich mám prokazatelný talent. Stihl jsem to moc hezky, protože k 1. lednu 2000 vyšel nový vysokoškolský zákon, který stanovil, že když chce člověk získat magisterský titul, musí být bakalář, a když chce mít bakaláře, tak musí mít maturitu. A já jsem bakaláře absolvoval pár týdnů předtím na podzim 1999.

Máte na kontě řadu pozoruhodných filmů. Který z nich vám nejvíc přirostl k srdci?
To nedokážu říct. Hned od začátku jsem se rozhodl, že budu točit jen to, co chci a co mě baví. A tak to dělám dodnes. Dlouho jsem čekal na svůj první film, hodně jsem jich odmítl. Rozhodl jsem se, že můj debut musí být hodně osobní. Jinak to nemá smysl.

A dočkal jste se díky Aloisi Nebelovi…
Ano. Čekal jsem, až ta látka přijde, a byl to Alois Nebel. Pro spoustu lidí je to jen komiksový film, kde je většina natočených obrazů překreslených. Ale tím filmem jsme strávili spoustu času. Chystali jsme jej několik let. Cesta k jeho vzniku byla velice složitá. Na Aloisi Nebelovi debutoval i výtvarník Jaromír Švejdík nebo režisér Tomáš Luňák. Řekli jsme si, že když člověk dělá debut, má být nekompromisní. Pro filmaře je důležité, aby ve svém životě natočil aspoň jeden takto osobní film. A já mám to štěstí, že vlastně všechny mé filmy jsou takové.

O České lvy bojují Zátopek, Okupace či televizní Božena

Skutečně?
Nikdy jsem nemusel točit nějaký film jen kvůli penězům. Samozřejmě jsem občas dělal komerční reklamy. Díky tomu jsem se mohl podílet na věcech, které jsem skutečně dělat chtěl. To byly třeba seriály Republika Blaník nebo Kancelář Blaník. Bylo pro nás obrovsky důležité, abychom měli tvůrčí svobodu a dělali si ty věci, jak chceme. A myslím, že z toho projektu je to hodně vidět. Stal se z něj fenomén určité doby. Ale mám moc rád i nové nečekané výzvy, to byla nedávno Pyšná princezna vytvořená pomocí 3D animace.

Je o vás známo, že režisérům mluvíte do natáčení. Nevadí jim to?
Musím toho o příběhu vědět co nejvíc. Potřebuji znát motivace postav. Musím vědět, co točím, a teprve pak rozebírám, jak to točím. Rád se vrtám ve scénáři a dělám k němu dramaturgický rozbor a poznámky. Razím názor, že kameraman není jen „držeč“ kamery, ale musí na filmu participovat a podílet se na dramaturgii. Jsem hodně agilní a pro film dokážu dýchat. Ví se o mně, že obrazně řečeno utáhnu na zádech vůz. Beru to prostě poctivě, jinak to neumím. To je taky důvod, proč dostávám nabídky.

Na čem pracujete teď?
V těchto dnech začínáme natáčet film Večerka. Odehrává se v prostředí dětského tábora, ale není ani tak o dětech, jako spíš o dospělých, kteří tábor organizují a řeší tam své osobní trable a vyhoření.

A je nějaké téma nebo žánr, který byste ještě chtěl natočit?
Popravdě řečeno ještě toužím natočit nějakou skutečně třeskutou komedii. Miluju třeba britské komedie Notting Hill, Do naha! nebo německý tragikomický film Toni Erdmann. My se to tady v Česku někdy snažíme natočit jako oni, ale moc nám to nejde. Nepůsobí to autenticky.

Filmařský život musí být docela náročný…
Ano. Nedá se dělat bez funkční rodiny, protože to by se z toho člověk nejspíš zbláznil. Partneři filmařů a filmařek musí mít obrovskou toleranci a svatou trpělivost. Jsme tak trochu jako cirkusáci. Někdy taky obrazně říkám, že když jdeme točit, je to jako bychom šli do války. Musíš si dávat velký pozor, jak svůj tým poskládáš. Obrovskou zkušeností byl v tomto směru film Poslední závod, který jsme natáčeli v extrémních podmínkách v zimě v Krkonoších. Stačila trocha nekázně a frajeřiny a člověk to mohl škaredě odskákat a skončit s těžkými omrzlinami.